Flannery O’Connor je autorkou amerického jihu, na svou dobu netypicky píše o lidskosti aniž by se příliš dotýkala témat rasismu nebo rovnosti v politickém slova smyslu. Apeluje především na vnímání toho, co máme všichni společného a proto se její povídky často vrací k touze po Bohu a víře, i když někdy jen symbolicky. Její povídky mluví o tom, co je odpuštění, co znamená, být jako dítě, abychom mohli vstoupit do království Božího nebo o závislosti člověka na Bohu. Jak řekla sama autorka, pro ty, kdo sotva slyší, je třeba křičet, pro skoro slepé je třeba kreslit velké a šokující postavy a tak nám její povídky i dnes pomáhají hledat odpovědi na otázky, které si pokládáme od nepaměti ať jsme věřící nebo ne.
Povídky jsou sice překvapivé, ale obvykle ne prvoplánové. Autorka často poukazuje na návrat k pravým hodnotám až tváří tvář smrti, ukazuje celkem častý jev, kdy člověk se vrací k Bohu právě skrze extrémní zkušenost, kdy dosavadní jistoty a představy přestanou platit. Jedna z nejzajímavějších je povídka, která je i titulem knihy, Dobrého člověka těžko najdeš, kde je možné vidět, že zlo zase není tak daleko od toho, že člověk chce dělat dobro, ale přestane se zaměřovat na ten správný cíl. Na konci babička říká Neřádovi "Jsi jedno z mých vlastních dětí" jako projev toho, že nemůžeme zapřít naši prvotní závislost na Bohu a vždy se k ní můžeme vrátit, když ji přijmeme a přijmeme odpuštění (a nebo ne, jako v tomto případě).