STŘEDOAFRICKÁ REPUBLIKA

Vypadá to, že válka ve Středoafrické republice skončila. Ale není tomu tak. Relativně klidná situace hlavního města Bangui klame. V těchto měsících v celých zónách státu skupiny povstalců – ne vždy dobře identifikovatelných kvůli původu a cílům – v různých městech a vesnicích mají na svědomí stovky mrtvých, spálené domy a tisíce uprchlíků.

Je zde riziko, že si člověk zvykne na válku. Jako kdyby to bylo skoro nevyhnutelné, jako kdyby to byl skoro jediný způsob, jak být spolu... Pro ty, co jsou daleko, je naopak rizikem, že na to zapomenou. Ať zvedne ruku ten, kdo si tady vzpomíná na nějaký konflikt. Nebo kdo by s přesností dokázal říct, kde se tento stát nachází. Název jedné knihy, která vyšla nedávno, od bývalého novináře Le Monde Jeana-Pierre Tuquoi, o pronásledované historii této bývalé francouzské kolonie, není vůbec přehnaný: Oubangui-Chari, le pays qui n´existait pas („Ubangi-Šari, země, která neexistovala“). Je to dvakrát větší stát než Itálie a média o něm mluví velmi málo.

Ale v roce 2013 po ixtém převratu si nás svět všiml. Nejedná se o zásah státu, jako byly ty předchozí: vypadá to skoro jako invaze zahraničního vojska. Povstalci, kteří se dostali k moci – velmi heterogenní koalice ale s muslimskou většinou nazývaná Seleka – jsou především súdánští a čadští námezdní vojáci. Nový prezident Michel Djotodia nedokáže vzít stát do ruky. Rabování, násilí, s národním vojskem, které neví, co si má počít. Jedna část národa je rozhořčena, organizuje kruté skupiny sebeobrany (antibalaka). Většina z nich jsou křesťané, ale biskupové se okamžitě distancují a odsuzují násilí.

5. prosince stejného roku je na hlavní město zaútočeno. Země během několika málo dní vypadá jako otrávená. Několik měsíců je pouze válka a lidé utíkají. Francie zasahuje, aby se vyvarovali tomu, že se střet stane genocidou mezi křesťany a muslimy. Djotoda je donucen k demisím a na jeho místo národní zasedání volí ženu: Catherine Samba-Panza. Ale válka pokračuje mezi fázemi více méně krvavými, i přes spuštění mise OSN s 12ti tisíci vojáky.

V listopadu 2015 – navzdory těm nejpesimističtějším prognózám – si papež František zvolí, že přijede otevřít Jubileum milosrdenství sem, kde se ještě chvíli před jeho příjezdem střílí a vesnice je tak až do poslední chvíle nejistá. Návštěva, a to je první zázrak, proběhne perfektně. Město Bangui je prohlášeno za „spirituální hlavní město světa“. Brány katedrály se otevírají a vypadá to na nový začátek. Druhý zázrak: již se nestřílí. V březnu 2016 je zvolen nový prezident: Faustin Touadéra. Volby proběhnou v klidu a nikdo výsledky nenapadá. Uprchlíci se pomalu vrací domů. Vypadá to, že jsou zde skoro všechny podmínky pro zvrat. Ale země kulhá a povstalci se vrací, aby páchali násilí. Válka je ošklivá. Válka pro chudou zemi je odsouzením na smrt.

Dramatickou situaci, ve které se nacházíme dnes vyjadřují dva údaje. 80% území je de facto ještě obsazené nebo kontrolované skupinami povstalců: diktují zákony namísto státu, který s námahou – skoro se vzdává – dává pocítit svou přítomnost. Volba nového prezidenta, masivní přítomnost OSN, hojná pomoc ze strany mezinárodní komunity, vypadaly jako příležitost k rozvoji. Ale výsledky, alespoň nyní, zklamaly očekávání.

Druhý údaj. Poslední zpráva OSN umisťuje Středoafrickou republiku na poslední místo (188. ze 188) v indexu lidského rozvoje. Jsme nejchudší zemí na světě. A přesto půdní podloží přetéká zlatem, ropou a diamanty. Dřevo je to nejvyhledávanější ve Střední Africe. I zemědělství by díky podnebí a hojnosti vody mohlo být provozováno způsobem extenzivním a výdělečným. Bez toho, aniž bychom zapomínali na největší bohatství, na mladé: 50 % populace je méně než 18 let. Ale skoro všude chybí ty nejzákladnější infrastruktury a podél silnic je spoustu mladých nezaměstnaných nebo soustředěných na malé obchodování, nebo na ixtý fotbalový zápas... V očekávání nové Středoafrické republiky, která se zdá být stále vzdálenější.

Tváří v tvář takto skličujícímu obrazu důvody ke ztrátě nadšení nebo vzdání se nechybí. Ale je zbytečné nadále obviňovat neurčitého nepřítele, nebo očekávat, že někdo – kouzlem – situaci změní. Je okamžik začít něco dělat, aby se situace změnila, a musí to udělat samotní lidé, ve velkém a dlouho očekávaném záchvatu lásky k sobě.

„ONOHO 5. PROSINCE...“. V těchto letech historie se naše karmelitánská komunita – na periferii periferie světa, pár kilometrů od míst, kde se bojovalo – propletla s historií této země a s historií hlavního města. Onoho 5. prosince, které zaznamenalo propuknutí války, byl pro nás začátek nezapomenutelného lidského a křesťanského dobrodružství, tolik intenzivního kolik neočekávaného: během několika málo dní deset tisíc uprchlíků nalézá úkryt uvnitř a kolem našeho kláštera; kostel se přemění v noclehárnu, refektář v nemocnici, sál kapituly v porodnici, můj pokoj ve skladiště léků. Mysleli jsme si, že se bude jednat o pár dní, ale byly to tři roky, které nám dali to štěstí, že jsme mohli žít evangelium bez toho, aniž bychom museli vyjít z domu a bez mnoha přemýšlení... Nebyl na to čas. Mezi námi žádný hrdina, ale pouze malá komunita mnichů, která se nechtěla stáhnout.

Bylo nás dvanáct a pak rok po roce, aniž bychom si toho skoro všimli, se náš počet zvětšil. Naše komunita se dnes skládá z dvaceti členů. Já jsem jediný Ital. A přiznávám se, že si to díky jednotě našeho života, která z nás činí rodinu, skoro neuvědomuji. A v září sedm mladých začalo s noviciátem v našem klášteře v Bouar, na Severu země: mezi nimi je i Aristide, neúnavný zdravotník z našeho utečeneckého tábora, ve dne v noci k službě nemocným, zraněným a především rodičkám. Uprchlíci naštěstí již odešli, jinak bychom museli pověsit na bránu kláštera ceduli: „Mrzí nás to, ale porodnice je zavřená...“.

Zdá se to být skoro neuvěřitelné, že v tak malé vzdálenosti od čtvrtí, ve kterých násilí války zaselo smrt a destrukci, modlitba zde v Karmelu nebyla přerušena, bratrství vyrostlo a život rozkvetl. V refektáři se narodily děti, ale také se v klášteře narodili noví řeholníci.

VELKÁ ČEST. Proč jsou v zemi zničené válkou ještě mladí, kteří si volí, že budou následovat Krista místo toho, aby odešli nebo ještě hůře, aby narukovali mezi vojenský oddíl povstalců? Někdo by si mohl myslet, že by to mohlo být řešením, aby utekli z bídy. Takové vysvětlení, kromě toho, že je chybné, je také pro Afričany urážlivé. Kdyby tomu tak bylo, muselo by nás být mnohem více... když zůstaneme u procenta mladých a u částek příjmu na jednoho obyvatele. A kdyby někdy někdo měl vstoupit s takovými málo vznešenými motivacemi, v každém případě by nepokračoval v cestě. Pravda je ta, že každé povolání je tajemstvím, které se vymyká parametrům, kalkulacím a příliš lidským předpovědím. Proč nemyslet na to, že tito mladí lidé se rukama dotkli toho, že pouze Ježíš může dát opravdový mír, mír srdce? Že pouze On je bohatstvím, kvůli kterému má cenu dát život? A že rozvoj země prochází i přes ty, kteří se spolu s dalšími bratry rozhodnou žít evangelium?



Před několika týdny jsme spolu šli na hřbitov poblíž Saint Paul des Rapides, tj. nejstarší kostel ve Středoafrické republice. Je to jistě jedno z nejposvátnějších míst ve státě. Zde v roce 1894 byl, díky odvaze a víře některých francouzských misionářů Spiritánů, počátek evangelizace Ubangi-Šari (tj. Francouzská kolonie, která byla částí dnešní Středoafrické republiky). Odjeli z Brazzaville, přepluli řeku Ubangi a dostali se do místa, které tehdy bylo malou vesnicí vedle koloniálního střediska. Mnozí z nich zemřeli ve velmi mladém věku, i pouze po několika málo měsících v této zemi, oběti tropických nemocí. Jejich těla odpočívají na tomto hřbitově. A jejich jména jsou již vlastně smazaná vrstvami vápna na křížích betonu hrobů.

Zatímco jsem myslel na tyto hrdiny z jiné doby, pozoroval jsem své mladé spolubratry. Hrdinové pod zemí by si ani netroufali představit tak hojnou žeň jejich tvrdé práce. Ti „ještě ne-hrdinové“ nad zemí si skoro neuvědomují, že jsou plodem onoho semene, které možná ve stejném jejich věku, zemřelo, aby Středoafrická republika poznala evangelium. Jistě jsou to ještě nezralé plody; někteří se budou ještě moci oddělit od stromu a dozrát jinde. Ale jsou to plody. Pro mne, nehodného nástupce těchto hrdinů, je to neočekávané štěstí a velká čest, že vidím růst to, co druzí zaseli, bez toho aniž bych učinil hodně škod, a trochu rostu i já.