Když Silvia začíná svůj diář, Giacomo je tam, v jejím lůně, ještě malý a bez mozku. Ona ho doprovází, aby se narodil, a ví, že nebude moci žít. Jedna z nejkrásnějších vět, které během devíti měsíců napíše, je tato, která jí vícekrát exploduje v srdci, zatímco se na něho obrací a svěřuje se: “Jsem na tebe tak pyšná!” Je to obdiv maminek vůči dětem. Když je vidí růst, čelit důležitým volbám. Silvia je na svého Giacomina pyšná za všechno to, co jí s velkou silou učí: “Měníš mě.” Giacomo se narodil 28. února 2016 a žil osm hodin. “Život čistý a plný”, píše maminka.

PRVNÍ KONTROLA. Silvia a Roberto se vzali v r. 2009. Již jako snoubecni si všimnou touhy po zkušenosti v zahraničí a hned, jak se pro něho naskytne pracovní příležitost, odjíždějí: Dubaj, Arabské emiráty. Píše se rok 2011. Od té doby žijí v tomto světě, v každém smyslu slova velmi vzdáleném od jejich života v Miláně, spolu se třemi malými dcerami: Violou, Rachele a Stellou. V červenci 2015 zjistí, že čekají Giacoma, prvního kluka v rodině Avallone. S ním začíná jejich cesta, v touze do hloubky přijmout tohoto syna a učinit to v Dubaji, v třpytivém, dokonalém městě, které je vždy napřed, bez žebráků, bez problémů, na pruhu země mezi mořem a pouští, mezi nejvyšší věží a nejluxusnějším hotelem. Tam, kde “není místo pro bolest a chudobu”. A platí šaría, podle které je zakázané potratit. Kromě jednoho případu: anencefalie.



V diáři (který se stal knihou) Silvia vypráví všechno to, co prožívá od první kontroly, na kterou jde sama, protože Roberto je v Itálii. Ptají se jí, jestli chce screening na Downův syndrom. Odmítá. “Rozhodnutá a hrdá jsem si říkala: ať jsi, kdo jsi, mám tě ráda a budu s tebou.” Doktorka začne s vnitřní echografií. V určitém okamžiku říká: “Je tady nějaký problém s hlavou. Nejsou tam kosti.” Silvia si vzpomíná na největší bolest, kterou nikdy předtím nezažila. Život se zastaví.

“Jedinou věc, kterou můžeme v těchto případech udělat, je potrat.” To jsou slova, která slyší. A pak: “Už máš tři holčičky!” Vypotácí se z Fetal Medical Center. Roberto se vrací následující den, ale rozhodne se, že mu to po telefonu neřekne. Píšou si, on je šťastný, posílá jí z Itálie fotky, na kterých se s kamarády smějí: “Plakala jsem, když jsem se na ně dívala: pochopila jsem, jak se všechno může znenadání změnit.” Musí se vrátit domů za holčičkami, udělat jim večeři a uložit je do postele, aniž by si zoufala. “Myslím si, že ona noc byla tím nejtěžším okamžikem. Cítila jsem obrovský strach, který stále více rostl. Ptala jsem se Pána: Proč? Proč po nás toto žádáš? A proč jsi chtěl, abych to zjistila sama?”

V těch hodinách se dostavuje boj. Připustit, že touží po přerušení těhotenství, muka při pouhém pomyšlení na to. Poté modlitba, již obrovská láska k tomuto dítěti, pohled na Pannu Marii… “Začínala si ve mě tvořit cestu myšlenka na to, že Bůh po nás žádá něco velkého, i když nekonečně náročného.” Ode dne poté, Silvia a Roberto začínají se slzami objímat onen tajemný plán.

“Důvěřovat Bohu pro nás byla jediná možnost pravdy”, vyprávějí. A toto “ano” už nikdy neopustí, ani v těch nejtěžších okamžicích: je to plod cesty víry, kterou ušli až sem, uvnitř hnutí CL. Silvia si je velmi vědomá toho, že se nejedná o odvahu: “Nejsem lepší než jiné maminky, ale ve všech těchto letech jsem dostala obrovskou milost, která mi dovolila říci moje ano tomuto speciálnímu těhotenství.” A je to také plod mnoha “ano” dalších lidí, “bez kterých by naše ano nebylo možné”. Je to společnost, kterou dostávají ze svědectví přátel o těch, které možná nikdy neviděli, jako Chiara Corbella, pak dopisy od neznámých lidí, kteří se dozvídají o Giacomovi a modlí se za ně; blízkost Elvíry Parravicini, neonatoložky z New Yorku, nebo od rodičů, kteří prožili stejnou zkušenost, jako oni.

Ve třetím měsíci těhotenství jedou do Itálie kvůli konziliu a diagnóza se potvrzuje: zázrak, o který prosili, se nestal. Ale doktorka, na rozdíl od toho, jak se to dělo v Dubaji, se pomocí ultrazvuku dívá na každý Giacomův aspekt a popisuje jí ho. “Kromě jeho problému, je vašemu synovi dobře.” Roberta velmi otravují všechny ty detaily, které se mu zdají být k ničemu. Ale pak si uvědomí: “Ty detaily byly důležité. Moje dítě tam bylo a já jsem ho mohl doprovázet, stejně jako jsem to udělal s dalšími dcerami, i když jen krátký úsek.



NA ŠPIČKÁCH. Nechat ho narodit se v Dubaji znamená putovat mezi odděleními a lékaři, jedno “ne” za druhým, hledat někoho ochotného, kdo jim pomůže v pokračování těhotenství, abychom měli comfort care a přijali tohoto syna ve všem a pro všechno. “Váš Giacomo je evangelizátor. Je to malý misionář. Pán vás nechává chodit od nemocnice k nemocnici, abyste všem říkali, že Giacomo existuje a že jeho život má hodnotu.” To je to, co jim jednoho dne říká řádová sestra Rachele Fassera, italská misionářka komboniářka, která žije v jedné ze dvou katolických farností v Dubaji. Tváří v tvář diagnóze je jednou z prvních lidí, které vyhledají, a s ní nacházejí naději, svobodu odevzdat veškeré námahy a prostotu se krok po kroku odevzdávat. Silvia jí začíná dopoledne pomáhat s náboženstvím. Poznamenává v diáři: “Chodím tam, abych na sobě ucítila její pohled, který je pohledem Božím.”

Během dní roste vědomí, že toto dítě mění především jejich srdce: “Svět tě potřebuje, Giacomo, aby vyšel ze schémat”, píše maminka: “Potřebuji to především já!”. Když i vládní nemocnice odmítá péči, nezastaví se, hledání pokračuje. Pro lékaře pokračovat v těhotenství s malformací, která není slučitelná s životem, “nemá smysl”. Nakonec najdou ty, kteří jsou ochotni je přijmout a dovolí jim být s Giacomem i po porodu a moci ho pokřtít, udělat ono gesto na veřejném místě, což není vůbec v muslimské zemi samozřejmé.

Po čtyřech letech života v Dubaji, s touhou sdělovat víru, krásu, kterou potkali, Silvia a Roberto vidí všechny své představy o svědectví, které jsou překonané tím maličkatým, bez hlasu, který “mluví” ke všem o tom, co je to život. “Učíš nás, že to nejdůležitější je nechat se milovat. A být připraveni se setkat s naším Otcem.” Kolikrát mu Silvia v diáři děkuje: “Pomáháš mi dívat se na tvé sestry. Milovat je s pravdou. Jsi zde a jsi živější než my všichni!”. Každodenní život s ním se stává intenzivním, lidským, loajálním. A i v těch nejtěžších okamžicích, když by Silvia chtěla být klidná, ale naopak stále pláče, když jí zaplaví vzpoura (“často upadám do touhy, že chci já vědět, co je dobré a co je zlé”), i tam se nechává změnit: “Nech vyrůst můj konstantní vztah s Tím, který tě chtěl. Učíš nás, že opravdová láska je nezištná, nečeká nic na oplátku.”



Nikdy nepopírala “a nikdy to neudělám”, píše, “ohromnou bolest a obrovskou námahu nechat tě odejít. Vyprávím, že jsme žili v bolesti, ale také, že jsme učinili opravdovou nepředstavitelnou zkušenost pokoje a radosti. Především, když se Giacomo narodil. Chiara, kamarádka pediatrička, byla onoho dne na porodním sále: “Tvůj příchod byl přijat hlubokým tichem, smíšeným s úžasem. Ty jsi neudělal nic. Nezavzlykal jsi, nezaplakal. Pouze lehký sotva postřehnutelný nádech (jako na špičkách). Nic tě neodvedlo z tvého klidu a spořádanosti.” Vypadalo to, že nebude dýchat dlouho, ale prožil s nimi osm hodin. Poté, co poznal sestřičky a další příbuzné, ležel na gauči mezi svou maminkou a tatínkem, oni ho drželi za ručičky a on jim tisknul prst. “Zažili jsme pokoj, který není z tohoto světa”, vypráví Silvia. Usnuli vedle něho, beze strachu.

Byl to odraz života ve své plnosti, protože byl milován. “Bolest a smrt nejsou absolutním zlem: absolutním zlem je absence smyslu”, říká Roberto, který mezi spoustou byrokratických obtíží musel připravit pohřeb syna ještě dříve, než ho uviděl narodit se. “S Giacomem jsme se naučili, že nic není v našich rukách”, říká. Ani ona “neznámá milost”, která byla mezi nimi, tak evidentní pro přátele, kteří přijeli z Itálie na pohřeb. Pomohla jim čelit i “té nejtěžší cestě v našem životě”, s malou rakví v zavazadlovém prostoru letadla, aby ho dovezli do Itálie: kdyby ho pohřbili v Dubaji, již by ho nemohli přesunout.

DNES. Na konci diáře se Silvia ptá, jak je možné “po něčem takovém pokračovat v životě? Jak čelit obrovské prázdnotě, kterou každý den cítím?” Odpovídá, že to dělá tak, že “žije”, že děkuje “za to, co moje oči viděli”, a že s námahou každý den vstává z postele. “Člověk nikdy nepřestane říkat ano Pánu a životu.”

Giacomo je semeno zasazené do jejich srdcí a do srdcí těch, kteří je doprovázeli, jako Lara, další kamarádka: “Nyní mám srdce větší, užaslé a jisté.” A je to tak pro ty, kteří se s ním setkávají dnes. Tento rok Silvia mnohokrát prezentovala knihu a je překvapená, jak její syn “pokračuje ve své misii”. “Setkávám se s velkou lidskostí”, říká: “Spoustu lidí na cestě. A dostávám mnoho. Mají podobné příběhy, jako my, nebo velmi normální životy, ale to je jedno: problémem nejsou situace, které žiješ, ale jak ty odpovídáš Tomu, kdo tě volá. Giacomo měl svůj úkol a ten žil.”

Jako oni. Když jim lidé říkají “byli jste dobří”, ona odpovídá, že ne, “byli jsme doprovázeni. A řekli jsme ano. Já jsem až do poslední chvíle říkala Bohu: “Nedokážu jít po cestě, kterou po mě žádáš, nechci…” Ale jestli se odevzdáš, uvidíš stonásobek.” I dnes, kdy “je stesk silnější”.

“Nestačí si připomínat, že máme jednoho syna v ráji”, říká Roberto, “ale je potřeba každý den žít tuto skutečnost. Mě se to stává, když jsem potřebný. Střetávám se s veškerou svou slabostí, především ve vztazích, ale jestliže to dříve všechno bylo záležitostí mého úsilí, teď je pro mě přirozené prosit, žebrat: Giacomo, pomoz mi ty, protože jsem viděl něco výjimečného a vím, kam se chci dívat. Je to pohled, který se “otáčí” díky prožité zkušenosti.” Jako se třásl jako každý otec na porodním sále a věděl, že jeho syn zemře a že ho pokřtí hned, jak se narodí: “Vrchol mého vztahu s ním. Darovat mu to nejdůležitější v mém životě.”

Dnes čekají páté dítě. A je zde vše, strach, starosti a je zde toto “důvěřování Bohu, které jsem se naučil od mého syna. Je to jediný opravdu lidský postoj”, říká Roberto. “Ale je zde také více vědomí, jak hodně je tvé ano zásadní. My jsme vždycky říkali: nic jsme neudělali… Ale věci, které dělá Bůh, procházejí skrze tvou svobodu, skrze tvé přilnutí. Krása, kterou jsme prožili, není plodem toho, co jsme udělali pro Giacoma, je to milost. Ale bez celé té cesty bychom ji nezakusili.”