Riziko a výkupné

Poznali jsme je na posledním Meetingu Rimini. Vězení spravovaná samotnými vězni. Koncept, který už překonal hranice Brazílie. Ale jaké je tajemství? Valdeci Antonio Ferreira vypráví proč „vsadit na svobodu“. Tracce, duben 2017

24.05.2018Alessandra Stoppa

Když Mário Ottoboni, zakladatel Apacu, vypráví svojí zkušenost, říká vždy pár slov úvodem: „Jestliže nemáte otevřené srdce, nepochopíte to, co vám budu říkat.“ To samé platí, když posloucháme Valdeci Antonia Ferreira, jeho žáka.

Ottoboni je brazilský advokát, který v roce 1972 založil vězení bez policie, uniforem, ostnatého drátu, bez ponižujících prohlídek, zbraní, hlídacích psů, pout: kdo tam vstoupí, vstupuje jako člověk a je vždy a pouze volán jménem. „Výkupné začíná jménem“, říká Ferreira: je výkonným ředitelem Febacu (Federazione brasiliana per l´assistenza ai condannati = Brazilská federace pro asistenci odsouzených) a je zodpovědný za aplikaci metody Apac, která je už vlastně uznaná a aplikovaná i za hranicemi Brazílie, včetně Itálie.

Apac znamená: Associazione di protezione e assistenza ai condannati = Sdružení pro ochranu a asistenci odsouzených, ale v originále to byla zkratka „Amando il prossimo, amerai Cristo“ = „Když budeš milovat bližního, budeš milovat Krista“. Všechno vzniklo z konkrétní odpovědi civilní společnosti, jedné skupinky katolíků, na utrpení, se kterým se setkávali ve vězeních a dnes je do toho zapojena vláda a právní sektory. Výstavou na loňském Meetingu Rimini bylo tisíce lidí fascinováno metodou, která nemá jiný cíl, než ten předvídaný trestním výkonem: vězňovu resocializaci (návrat do běžného života). Ale ve sdruženích Apac, která jsou více podobná komunitám než vězením, probíhá resocializace v životě utvořeném z práce, spirituality, disciplíny, studia. Nezáleží na tom, o jaký zločin se jedná, kolik je let odsouzení: každý resocializovaný je spolu s dobrovolníky a se svou rodinou zodpovědný za správu centra a za vlastní průběh.



Ferreiru jsme potkali na posledním shromáždění zodpovědných hnutí CL v Latinské Americe, kde byl hostem, aby sdílel zkušenost svého života a této jednoduché revoluce, která vyzývá k souboji krach jednoho z nejnásilnější (a nejvíce přeplněných) vězeňských systémů na světě, který se kvůli vzpourám, s vezněmi se sťatou hlavou a upálenými od jiných spoluvězňů z cely, znovu objevil v novinách na začátku tohoto roku.

„Noviny o tom mluví, protože přišlo o život stovky lidí, všichni najednou“, vysvětluje Ferreira, „ale v brazilských vězeních lidé umírají každý den. Sebevraždy, násilí, nemoci.“ Ferreira byl dělníkem v hutním průmyslu a něvěděl nic o vězních: „Ještě dnes nic nevím“, říká: „jsem nováček. A chci umřít jako nováček.“ Laický komboniánský misionář věnuje vězňům 33 let svého života, od té doby, co ve 21 letech potkal Apac.

"Této rány se nechceme dotýkat, abychom neriskovali to, že uvidíme, že na jejich místě bychom mohli být my"

Jaký je problém dnešních vězení a vězeňských systémů?
Společnost se dopouští obrovského omylu: myslí si, že pouze uvěznit vyřeší problém. Vězeň je sociálním problémem: je ránou, protože je výsledkem destrukturovaných, rozpadlých rodin, je výsledkem absence veřejné politiky, obchodu s drogami... Ale společnost nepřijímá zodpovědnost za problém: je to pohodlné, protože této rány se nechceme dotýkat, abychom neriskovali to, že uvidíme, že na jejich místě bychom mohli být my. Jako říká svatý Augustin: „Neexistuje zlo, které člověk koná, že by tady nebyl již někdo jiný, schopný ho spáchat.“ Ale myslet si, že ten, kdo udělal chybu, musí co nejvíce trpět, je to, co uvězňuje i samotnou společnost.

Proč?
Člověk opuštěný za mřížemi se vrátí, aby zranil společnost, protože nevyřešil svůj osobní problém. V Brazílii, a ne jenom, je situace ve vězeních vážná: velmi silná přítomnost kriminálních klanů, kteří si rozdělují moc mezi vězněmi. Kontrolují překupnictví uvnitř i venku. Obsazují prostor, který stát nechal prázdný: je to systém korupce, který zapojuje všechny. A vězni musí být z donucení součástí jedné skupiny. Tímto způsobem zůstanou navždy zajatci: vyjdou z vězení, ale vězení nevyjde z nich.

Vy trváte na tom, že metoda Apac v tomto tisíciletí poznamená trestní systém a že, ať se stane cokoliv, po této zkušenosti již nebude tím stejným systémem. Proč si tím jste tak jistý?
Protože Bůh je unavený z této mizérie. Když vidí své děti takto trpět. Apac je Božím snem, je Jeho odpovědí na toto utrpení. Převládající mentalita chce, aby vězeň trpěl nebo zemřel. Je to natolik zakořeněný předsudek, který se nepřekoná ze dne na den. Možná budou zapotřebí staletí. Ale toto dílo roste a roste u nohou kříže. Na cestě spirituality nyní nabízíme i „Cestu uvězněného“, biblickou studii evangelia podle Marka v osmi sekcích: nekáže se o Ježíšovi, ale je to resocializovaný člověk, který objevuje, kdo je Ježíš, dělá s ním zkušenost. Uplatňujeme to ve 44 sdruženích Apac a ve 3 bežných věznicích.

Byl jste to vy, kdo dal klíče od Apacu v Ituánii do rukou vězně Josého de Jesus: odsouzeného k 56 letům a s 12 útěky na bedrech. Byl to on, kdo na otázku, proč už od té doby neutekl, odpověděl: „Protože od lásky člověk neutíká.“ Je těžké věřit tomu, že změna se odehraje pouze z lásky.
Ale je to tak. Je to tak pro kohokoliv. V životě utíkáme od mnoha věcí, ale od opravdové lásky ne. „Od lásky člověk neutíká“, je to pravda za jedné podmínky: jestli ta láska je živou zkušeností. Když jsem dal Josému klíče, on jí zažil. Je to zkušenost, která může počkat tři roky. Nebo celou věčnost. Nebo to může být jedno mrknutí... Je to něco nevysvětlitelného.

Proč jste mu dal klíče?
Aby mohl José ujít cestu osvobození, potřeboval, aby ho dostalo gesto důvěry. To samé se mi přihodilo například s Washingtonem, dalším resocializovaným člověkem. Byl velmi agresivní, měli jsme s ním spoustu potíží: nechtěl nic dělat a přenášel to na skupinu. Chtěli jsme ho přesunout, když byl jeden ze „dní osvobození s Kristem“, který je jeden ze pilířů metody (viz. tabulka níže): Washington byl tam v první řadě, jenom z donucení. Byli jsme v sále s uzavřeným režimem, ve kterém je 8 vrat, které se otevírají a zavírají řetězově. Když jsem se zeptal: „Proč neutečete?“, on vyskočil: „Protože vrata jsou zavřená.“ A tak jsem dal povel, aby je otevřeli. Jedna po druhých. „Proč nejdeš teď?“. „A kdo mi zaručí, že venku nebude někdo, kdo mě chytí?“ „Ty tomu nevěříš? Jdi a přines nějaké znamení, že jsi byl „venku“.“ On se zvedl a odešel. Absolutní ticho. Bylo to nejdelších pět minut v mém životě (smích). Washington se vrátil a v ruce měl větvičku. Zeptal jsem se ho: „Proč ses vrátil?“ Jsi odsouzený na spoustu let...“, ale on se rozplakal: „Nikdo mi nikdy nedůvěřoval.“ Láska může obnovit všechny. Počínajem jménem a setkáním.

Co je to ta láska, o které mluvíte?
Je to milosrdenství Boží, které se k nám sklání. Láska má spoustu tváří. První je radost. Radost je nejrychlejší cestou, jak se dostat k srdci. Abyste vstoupili do intimity nějakého člověka. Další tváří lásky je oběť. Kdo miluje, tak se zříká. Já trávím mnohem více času s resocializovanými než se mými pokrevními sourozenci, nebo s mou matkou. Ale oběť není nikdy celá najednou.

V jakém smyslu?
Když jsi myslíš, že jsi krok od Ježíše, když už Ho skoro chytáš, On udělá krok dál. Nenechá se chytit. Nechá se dotknout, to ano, stejně jako to udělal s ženou, která trpěla 12 let krvácením (viz. Lukáš 8,43-44), ale nenechá se vlastnit. Svatý František říkal: „Boha není nikdy dost.“ Další tváří lásky je utrpení. Utrpení druhého čerpá z mé duše. A pak je zde riziko. Celá láska je rizikem. Jestliže miluji, musím riskovat a důvěřovat. Což neznamená podstupovat rizika. V projektu jako je Apac máme spoustu přátel, jako Avsi (které už léta spolupracuje s Apacem, pozn.redakce), ale i spoustu nepřátel... Každý večer, když přijedu domů, se dívám kolem sebe. Nevím, odkud může přijít nebezpečí, ale bohužel ten, kdo byl ve vězení, může zradit. Protože my nemáme představu o tom, co znamená odnětí svobody.

Vy jste hned věřil, že metoda – vsadit všechno na svobodu – bude fungovat?
Poprvé, když jsem vzal ven vězně kvůli Národnímu kongresu Apac – byli to různí vězňové z různých struktur, považovaní za ty nejhorší – nedokázal jsem jít spát kvůli strachu, že utečou. Jednu, dvě noci... Třetí noc se mě jeden můj kamarád zeptal: „Ale od kdy přímo ty kontroluješ, aby neutekli?“ Právě, ještě jsem tomu nevěřil na 100%. Důvěroval jsem a šel jsem spát. Ráno poté byli všichni tam. Pochopil jsem, že to byla pravda. Je to jako na chodbách, kdy se světla rozsvicují postupně, když přicházíš. Zkušenost s Bohem je taková: uděláš krok, světlo se rozsvítí a kráčíš dokud vidíš. Když přijde tma, musíš udělat další krok. Stejné je to ve sdruženích Apac.

Nikdo neuteče z Apaců?
Stalo se to. Velmi málo případů, ale existují. A proč? Protože neučinili onu zkušenost lásky.



Nestačí, že metoda je aplikovaná.
Ne. Kdo přestane dělat zločiny, nedělá to, protože metodologie byla aplikovaná kompletně. Ale protože se vytvořila vazba úcty a přátelství: a to pak mění. Vazba se tvoří mnoha způsoby, těmi nejjednoduššími: resocializovaného člověka bolí zuby, ty zavoláš zubařovi a on ti řekne: „V předchozích vězeních jsem tolik trpěl kvůli bolesti zubů...“ Nám stačí, když člověk změní způsoby jednání: změna je vnější, ale uvnitř je vulkán vzpoury, touha po odplatě. To, co se musí změnit, je mentalita a to souvisí se změnou srdce.

A pro vás, když někdo uteče nebo znovu upadne...
Já se nikdy neptám sám sebe: Valdeci, kolik lidí jsi zachránil (resocializoval)? Já se ptám sám sebe: Valdeci, miloval jsi? Eugenio, jeden 23 letý mladík, když skončil s trestem, tak znovu upladl do drog. A zavraždili ho. Tváří v tvář jeho tělu jsem si říkal: moje láska zkrachovala. S postupem času chápu, že láska nikdy nezkrachuje: Bůh nebude přemožen naším zlem, protože se nikdy neunaví.

Co je to svoboda pro člověka, který je jí „zbaven“?
Co znamená, že jsme svobodní? Tím myslím i, co to znamená pro nás? Když jsem studoval teologii, byla to otázka, která mě pronásledovala. My se narodíme a moc věcí si nevybereme: rodiče, to, jací jsme, místo, kde vyrůstáme... Zasáhla mě jedna věta z knihy Juliána Carróna Odzbrojená krása: „Vášeň pro pravdu kráčí za ruku s vášní pro svobodu.“ Myslím na Petra, když se ho Ježíš ptá, způsobem tak něžným, tak džentlementským: „Miluješ mě?“ Co dělal? Pomáhal mu sundat si masku, kterou máme všichni, aby byl sebou samým. To je svoboda. My jsme saudade... Jsme žízní. Boží láska je schopná dělat zázraky, když se postavíme před velikost tohoto tajemství, kterým je člověk.

Dnes je metoda exportovaná mimo Brazílii, i do Evropy. Jak se to děje?
Jsou to velmi rozdílné zkušenosti. Například v Chile už je 48 vězení s pavilóny Apac. Jsou to sektory naprosto odlišné od jiných: krásné, čisté, kde má každý svůj pokoj. Oázy uprostřed pouště. V Kolumbii jsme začali s jedním ženským Apacem: 40 z 1800 žen je tam. V jiných zemích, jako v Holandsku nebo v České republice existují zkušenosti s vězeními na konci trestu. V každém případě ve většině států od Uruguaje po Hong Kong je metoda aplikována částečně, s podmínkami odpovídajícími národní legislativě. V Itálii je jedna zkušenost v Rimini díky komunitě Jana XXIII.. My poskytujeme asistenci na dálku, protože nemáme zdroje, abychom mohli jezdit jinam: v Brazílii je strom, ale semeno padá do jiných míst, vzdálených od pramene a to jak udržet pouto s původem je otevřeným tématem. Nevíme, co se bude dít. Ale Apac není náš, je Ottobiniho, není můj, není tribunálu spravedlnosti v Itaúnii... Je ke službě celého lidství.

12 PILÍŘŮ METODY
1. Účast komunity;
2. Resocializovaný pomáhá resocializovanému;
3. Práce;
4. Právní asistence;
5. Spiritualita;
6. Zdravotní asistence;
7. Lidské zhodnocení;
8. Rodina;
9. Dobrovolník a kurs pro jeho formaci;
10. Centra sociální reintegrace;
11. Zásluha;
12. Den osvobození s Kristem (4 dny soustředění, jednou nebo dvakrát za rok, reflexe a interiorizace).

ČÍSLA
K dnešnímu dni existuje 50 Apaců v 6 státech Brazílie, pro celkový počet 3.500 resocializovaných.
Ve 23 státech ve světě je metoda aplikována částečně, v sektorech běžných věznic.
Samotní resocializovaní lidé mají zodpovědnosti za úklid, organizaci, disciplínu a bezpečí, v práci spolu-správy s řízením Apacu, utvořeným z funkcionářů a dobrovolníků.
Po uvěznění ve strukturách Apac je recidiva nižší než 10%: národní je 85% a světová 70%.
Náklady na osobu vězeňské všeobecné populace je 2.500-3.000 reais (750-900 euro), zatímco ve strukturách Apac je to 900 reais (270 euro).