„Jednoho květnového úterý se na webových stránkách organizace CL objevil článek o shromáždění představitelů Hnutí z evropských zemí v Krakově, který začínal následujícími slovy: „Každodenní dřina, neustálá vyprahlost”. Úplně mě to zasáhlo! Ale jak to? Jsou tu duchovní cvičení Fraternity, jsou tu Velikonoce, ale život je stále stejný!“. Přesně tak o tom hovořil Otec Carrón v Rimini: Žijeme v komplikované době (A). Člověka potká nějaká událost, která s ním zacloumá a díky ní se dostane o krok kupředu. (B). Ale netrvá to dlouho a zase jsme tam, kde jsme byli předtím. (A).

Claudia Piccinno v Rimini nebyla, vše sledovala z Ostřihomi v Maďarsku. Již pět let žije se svým manželem a dětmi v Praze. Členkou hnutí CL je od roku 1985, kdy se ve školních lavicích ve Florencii setkala s Otcem Paolem Bargigiem. S nástupem nového života v zahraničí „jsem musela všechno změnit“, říká dnes s florentským přízvukem, na kterém čeština nezanechala žádné stopy. „Opustit povolání právničky, věnovat se na plný úvazek dětem, začít studovat obtížnou řeč…..“: Běžné každodenní věci začnou být komplikované, když i koupit chleba vyžaduje značné úsilí. Ale „já chci být šťastná právě tam, ve zcela běžných životních situacích“, říká.

Její příspěvek četl Otec Carrón mezi jinými v sobotu při dopolední přednášce. „Jak mě, Kriste, vedeš v mém manželství, v mých vztazích s přáteli, s dospívajícími dětmi, při náročných úkolech každodenního života, v obavách, které mě svírají, ve věcech, které jsem dříve tak ráda dělala a teď mě nechávají zcela klidnou?“, napsala. A vyprávěla příběh jedné přítelkyně, která onemocněla rakovinou a která se jí svěřila: „Očekávám, že Bůh z mého manželství nechá ještě vzejít velké věci“. Claudia naopak říká: „Uvědomila jsem si, že „v mém pěkném spořádaném manželství“ jsem již žádné úžasné velké věci, které by Bůh mohl udělat, neočekávala“. Uvádí však, že „vytrvale pokračovat v cestě“ (slova Giussaniho na Nový rok) ji i jejího manžela přesvědčily, aby začali dělat charitativu pro pacienty v jedné nemocnici v Praze.

V těch dvou hodinách měsíčně se „mezi nás vrátil Ježíš“. „Můj manžel je hodně jiný než já a s postupem času stále více zjišťuji, že ve skutečnosti nevím, „kdo je“. Jsme spolu, jsme manželé, ale každý z nás má s Pánem svůj osobní vztah. Při roztírání masti na citlivou pokožku nemocných jsme si uvědomili, že máme společnou touhu následovat Krista skrze společenství, kde jsme se před mnoha lety seznámili“.

Díky duchovním cvičením a poté článku o Krakově („Pečujte o naději, kterou máte v sobě“, říkal Otec Carrón) se znovu pustila do práce. „Mluvili o tom, čím jsem si procházela později“. Stejné úterý odpoledne se konaly třídní schůzky u dětí ve škole. „Vyučující druhého stupně základní školy požádala mě a rodiče dvou nejhorších žáků ze třídy, abychom se u ní zastavili. Šla jsem tam, ale nenapadlo mě, že by šlo o nějaký problém… Ona nám ale sdělila: „Tihle tři již nějakou dobu značně popichují jednu spolužačku ze třídy, hraničí to se šikanou. Poslali jsme je za ředitelem, zapojili jsme psychologa, je to vážná situace, hrozí podmíněné vyloučení“. Claudia cítí, jak se hroutí: „Jste přesvědčeni, že své děti dobře znáte a najednou zjistíte, že jsou úplně jiní. Co všechno jsem do tohoto chlapce vložila ….všechno to úsilí ukázat mu, co je dobré“. Přemýšlí o tom, co všechno slyšela v Rimini, o těch textech, na kterých spolupracuje se Školou společenství a kde četla v úvodu: „Čím více usiluji o to mít věci pod kontrolou, čím více myslím jen na sebe, tím více se vzdaluji spáse a vzkříšení. Vím, že se musím naučit nabízet právě to, co nejvíce bolí, co nemohu sama změnit a co se maximálně snažím skrýt tak, jako se zametá prach pod koberec“.

Právě tam ve škole, kde jsem byla společně s matkami těch „nejhorších“, mně to najednou došlo: Vše, co prožíváme, je „příležitost k užšímu vztahu s Tebou, Kriste, a tam, v té dané chvíli, On pro mě vstal z mrtvých. Poslouchala jsem učitelku, řekla jsem to, co jsem měla říct; a doma jsme synovi „vyčinili“, ale dokázala jsem k němu přistupovat v jeho celistvosti a nevidět jen tu chybu, kterou udělal, protože tu byl ještě někdo Jiný, který se na něj díval skrze mě. Byla jsem v klidu. Ten večer jsem věděla: Tohle je „ta naděje ve mně”. Je tu: a může zůstat ve vztahu s Ním, v očekávání, že ho spatřím vstávat z mrtvých“. V každé dané chvíli.