Již jako chlapec hrál na housle v Pražském studentském orchestru. Poté zpíval v mezinárodním pěveckém sboru World Youth Choir. A dnes, po tolika letech, říká: «Takto jsem začal cestovat po Evropě, bylo to ještě v době železné opony. A právě díky hudbě jsem zjistil, že hranice nejsou důležité: když vystupujete, je důležitý talent a nikoliv cestovní pas». Pavel Fischer se narodil v Praze v roce 1965 a od té doby ušel velký kus cesty. Poté, co byl osm let úzkým spolupracovníkem prezidenta Václava Havla a sedm let velvyslancem v Paříži, se loni pokusil sám kandidovat na prezidenta republiky. Skončil v prvním kole na třetím místě s deseti procenty voličských hlasů. Dnes zasedá v českém senátu, kde předsedá Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost. Je jasné, že Evropu neprocestoval jen s houslemi pod paždí. Je katolík, ženatý, má čtyři děti. Na otázku, zda se cítí být více Čechem či Evropanem, odpovídá: «Je to, jako byste se mě zeptali, zda jsem víc Pražanem nebo Čechem …». Bude jedním z hostů nadcházejícího Meetingu v Rimini. Minulý měsíc byl také svědkem požáru Notre Dame v Paříži a v televizi rozeznával tváře lidí, se kterými se setkal během studentských let a v době svého působení jako velvyslanec. «Byl to velmi silný zážitek. Znám velmi dobře katedrálu i řadu lidí, kteří ji pravidelně navštěvují. V televizi jsem viděl i Laurenta Nuñeze, státního tajemníka francouzského Ministerstva vnitra, který je mým spolužákem ze školy École Nationale d’Administration».



Co se Vám jako evropskému občanu honilo hlavou při pohledu na katedrálu Notre Dame v plamenech?
Je to obraz, který vypovídá o křehkosti věcí, které nás obklopují, a o naší neschopnosti jednat tak, abychom tyto věci zachovali. Myslíme si, že dokážeme tvořit, vlastnit, dobývat, mít úspěch… A pak se i přes veškerou technologii tohoto světa cítíme před hořícím kostelem bezbranní a bezmocní.

Je to pro Evropu složitá doba. Jakoby se něco porouchalo.
Křehkost chrámu Notre Dame je symbolem situace, která prostupuje naši mírovou spolupráci. Dnešní Evropa je pod vnějším tlakem: tlakem v podobě nebezpečí, které přichází z východu, z Ruska a Číny, kde nás považují za nepřítele, a tlakem z jihu, z Afriky, která je poznamenaná násilím a islámským terorismem, kde je nenávist vůči křesťanům a Evropě přímo hmatatelná. Evropské instituce jsou křehké, stejně jako demokratické procesy uvnitř jednotlivých zemí: víme, že zahraniční mocnosti jsou schopny ovlivnit výsledky voleb. A brexit nás učí, že cílů, které lze velmi snadno vysvětlit, není vůbec snadné dosáhnout. Ukazuje to na složitost světa, ve kterém žijeme.

Propast mezi politikou a občany je stále výraznější.
Tuto propast je třeba brát vážně a věnovat jí pozornost. Musíme se snažit brát na vědomí city, obavy a naděje lidí. V opačném případě jim budeme muset dát za pravdu, že politika neřeší skutečné problémy. Měli bychom být ale také schopni, řekl bych pedagogicky vysvětlit, že ne všechno lze vyřešit stisknutím jednoho tlačítka. Věci, na kterých opravdu záleží, vyžadují čas, trpělivost a ochotu ke kompromisům. Znalost počítačů nás nutí věřit, že všechno lze vyřešit jedním kliknutím, ale v životě a v politice to tak nefunguje.

To platí pro vás politiky. Ale co obyčejní lidé? Mohou se podílet na budování Evropy?
Stojí za to si připomenout slova Václava Havla. Již v sedmdesátých letech minulého století viděl rozčarování obyčejných lidí, kteří se cítili nepotřební. Panovalo přesvědčení, že není možné nic změnit, není jiná možnost. A to jsme byli v totalitním komunistickém režimu. Havel ale nesouhlasil: Nikoliv, již způsob, jakým žijeme každodenní život, je určitou formou politiky. Pokud žijeme důstojně tam, kde jsme, přispíváme ke společnému dobru. Odpovědný život je základem našeho přínosu společnosti. A právě to píše ve svém eseji Moc bezmocných: i méně důležitý člověk může udělat i v té nejsložitější situaci něco užitečného. Nemyslím si, že je zapotřebí nových ideologií. Právě naopak. Musíme si uvědomit, že každý jednotlivý život prožitý odpovědně má smysl, může věci změnit, počínaje věcmi v bezprostřední blízkosti a krůček po krůčku vlivem na společnost jako celek konče.

Co může pomoci zlepšit tento druh uvědomění?
Jsme vězni techniky. Myslíme si, že čím více kontaktů máme, čím více sledujících a přátel na Facebooku, tím jsme chytřejší a vlivnější. Domnívám se, že pravý opak by měl být pravdou. Havel má na mysli člověka, který usiluje o hledání pravdy. Tehdy jsme se setkávali, diskutovali, snažili jsme se vzdělávat, abychom pochopili, co se blíží a co by se dalo dělat. A právě to potřebuje Evropa: lidi, kteří se setkávají, v malých skupinkách, aby spolu diskutovali. Znovuobjevení komunitního rozměru, který umožňuje dialog.

Proč si myslíte, že právě to je ten pravý způsob?
Vidím to, když jako senátor cestuji a setkávám se s lidmi: pokaždé, když dojde k opravdové výměně názorů, když lidé mají možnost svůj názor vyjádřit a vyslechnout si názory druhých, začne je to zajímat, i když dané názory právě nesdílí. Lidé spolu hovoří a neopouštějí místnost ještě před koncem diskuze tak, jak k tomu často dochází na Facebooku. Skutečně. Musíme znovu objevit radost z výměny názorů, abychom dokázali překlenout propast mezi různými osobními zkušenostmi, abychom vytvořili společnost odpovědných a sebevědomých lidí.

Může k tomu pomoci křesťanská zkušenost?
Nepochybně. Křesťané jsou velmi dobře vybaveni k tomu, co jsem právě popsal. Mají hodně co nabídnout. Mají opravdovou oporu ve vztahu s Bohem, ve kterého věří.

Křesťanství se často omezuje na tradiční hodnoty a dostatečně nežije v přítomnosti…
Evropské kořeny jsou židovsko-křesťanské. Ano. Ale křesťané nejsou zvyklí na to, že i v křesťanském prostředí je možné kritizovat Boha. Ve skutečnosti lze v kulturním prostředí, ze kterého se rodí dnešní židovská a křesťanská Evropa, s Bohem diskutovat. Vzpomeňme na to, co se odvážil říct v Bibli Job. Pro něj byl vztah s Bohem osobním a autentickým vztahem, který nebyl předem daný. Job Bohu vzdoruje. Pokud my křesťané znovu neobjevíme tuto možnost pro lidi kolem nás, bude víra stále více vnímána jako sada pravidel a poněkud nudných obřadů. Jako kdyby se dnešní křesťané podobali lidem, kteří obývají dům, ke kterému nemají klíče. Klíče zapomněli v dědictví staletí. Bude-li tomu tak, pak Evropané přijdou o klíče k prostoru svobody a důstojnosti, který židé a křesťané pomáhali vytvářet.

V jakém smyslu?
Bohatství Evropy zůstane přístupné těm, kteří chápou důvody, z nichž se zrodily významné instituce naší doby. A že jsou důležité ještě dnes. Proč se máme zabývat solidaritou, když existují penzijní systémy? Proč máme přemýšlet o charitativní práci, když existuje řada organizací, které se touto prací zabývají? Proč se máme zajímat o bezdomovce, když jsou lidé, kteří mají pomoc těmto lidem v popisu práce? Tyto skutečnosti lze vysvětlit ve světle vývoje evropské kultury, která v různých dobách viděla jako protagonisty některé vizionáře či proroky, různé významné lidi, kteří ukázali cestu stavbou nemocnic, škol, univerzit či vytvořením charitativního díla... Podíváme-li se na jejich příběhy, vidíme, že inspirace pocházela z osobní víry v osobního Boha. Dokázali se vzepřít mocenským strukturám své doby. Proto Evropa potřebuje křesťany. Protože bez nich by bylo obtížné používat klíče od domu, který jsme zdědili a ve kterém žijeme. Ale chápeme to dobře: je třeba posílit stabilitu tohoto domu.

(z časopisu Tracce, 5/2019)

Pavel Fischer (Praha, 1965) byl v roce 2018 zvolen jako nezávislý kandidát do českého Senátu. Předtím kandidoval na prezidentský úřad a ještě dříve působil jako velvyslanec v Paříži a spolupracovník Václava Havla. Studoval na škole Centre International Formation Chrétienne v Ženevě a na prestižní vysoké škole École Nationale d’Administration (Ena) v Paříži.