Včera večer mi zavolal vedoucí zdravotníků a požádal mě o pomoc v jedné lombardské nemocnice, která se nachází v obzvlášť kritické zóně. Hned jsem se dal k dispozici a v sobotu přesně v 8 jsem prošel bránou nemocnice. Vždycky pro mě bylo snadné říct ano, protože v životě jsem se vždycky učil, že dát se k dispozici je příležitostí k růstu na všech úrovních.

V pátek jsem si krátce volal s jedním kolegou a on mě zasvětil do toho, co jsem den poté viděl na vlastní oči. Většina nemocničních lékařů byla doma v karanténě nebo měli dokonce pozitivní test na Covid 19, takže byli v izolaci. Celá oddělení byla prázdná a JIPky kolabovaly.

Už při příjezdu na parkoviště jsem pochopil situaci: absolutní prázdno, pár aut a na prostranství nikdo. U vchodu byl zaměstnanec, který rozdával gel a roušky těm pár lidem, kteří procházeli. Přišel jsem do pátého patra na oddělení, které bylo přejmenováno na Covid 19. Bylo tam 40 pacientů různého věku a pohlaví, kteří byli nakažení nebo čekali na test. Potkal jsem dva kolegy, s kterými jsem strávil celý den. Nasadili jsme si povinnou výstroj (ochranný oblek, dvojitou roušku, brýle, rukavice atd.) a začali jsme vizitu, odběry krve u všech pacientů, zápisy terapie, kontrolní CT a tak dál. Některé případy byly velice vážné, jiné méně, ale všechny s rentgenem více méně závažného oboustranného zápalu plic. V každé tváři byla úzkost a strach a často otázka: "Umírám, doktore?"

Zasáhl mě postoj mých kolegů: nestěžovali si, nebyli rozrušení, neměli strach, ale byli profesionální a lidští víc, než je obvyklé. Snažili se sdělovat co nejvíc pozitivního: "Nedělejte si starosti, máte pozitivní test, ale my jsme tady a uděláme všechno pro to, abychom vás uzdravili."

Ten pozitivní postoj mě fascinoval a nakazil, a tak jsem i já hned ujišťoval a podporoval ty tak zranitelné pacienty. Od 8 do 16:30 bez přestávky jsme se my tři starali o těch 40 lidí a léčili je. Byli jsme nepředstavitelně sehraní. Pak 20 minutová přestávka a hned jsme zase překontrolovávali krevní obraz a vypočítávali riziko nutnosti přesunu na JIP, to všechno s několika náhlými věcmi, které se odehrály mezi jednou a druhou vizitou.

Jak je možné zůstat tak pozitivní tváří v tvář celé té zkáze? Lidsky pozitivní postoj je možný, jenom když jsme přítomní lidsky a profesionálně jeden vůči druhému, když se podporujeme i v tak dramatickém dni, jako byl tenhle. A to je to, co jsme my tři dneska dělali. Sdíleli jsme práci a lidskost vlastní poslání naší profese. Tak jako to dělají všichni zdravotníci, kteří v těchto dnech pracují bez přestávky a beze strachu, jsou to andělé! Být podporou a péčí pro všechny pacienty, kteří jsou nám svěření.

Dneska večer jsem o tom dni vyprávěl svým dětem a ženě a přišel mi na mysl úryvek z evangelia, kde Ježíš spí v loďce a učedníci mají strach. Vzbudí ho a on uklidní vody a řekne jim: "Proč máte strach? Jsem s vámi, nebojte se!"
Dneska jsem měl tuhle zkušenost v práci s kolegy, s kterými jsem pracoval a kterým ze srdce děkuji. Náš jednotný záměr ulehčil naším pacientům čelit úzkosti a strachu z viru, maličkého, ale tak ničivého.
Myslím, že my zdravotníci máme stále větší odpovědnost pomáhat našim kolegům, kteří jsou v nesnázích. Byl to hrozný den, ale žil jsem ho intenzivně do hloubky a hluboce mě poznamenal a dal mi lidsky i profesně vyrůst. Když jsem řekl ano svému šéfovi, byl jsem si jistý, že budu moct žít zkušenost, na kterou těžko zapomenu.
Moje disponibilita pro jakoukoliv další žádost zůstává otevřená.

Podepsaný dopis