"Jasně, pro vás jsou tohle pekelné dny..." to mi řekl Alexandr, pacient, kterého jsem dneska ráno vezla na vozíku na rentgen hrudníku na místo určené pro naléhavé případy Covid-19 vedle pohotovosti. Je to tak, téměř 10 dní prožíváme péči o pacienty, která je uspořádaná jako polní nemocnice, kde je hmatatelný nedostatek tradiční organizace a nepohodlí pacientů. Setkali jsme se s úzkostí, strachem, slovní agresivitou, hledáním odpovědí, které (ještě) nemůžeme dát. A právě my, kteří jsme v první linii, jsme nevybavení, jakoby bezbranní vůči nové asistenční linii a k našim obtížím přidáváme ještě ty ostatních a riskujeme, že nás ta hromada zavalí.

Já ve svým lidstvím, které "bolí" a je nedokonalé, vidím že na sebe přenáším dynamiku a uzavřenost kolegů, stejně tak nepředstavitelný organizační tlak, převrácení odkazů a situací, a společně s pacienty čekám na odpovědi a léčbu: topím se. To, co ve mně vychází v těchto dnech najevo, je, že Covid-19 se stává lupou, která ukazuje, co mi chybí: vidím veškeré své fyzické a lidské omezení a ptám, kde je tedy ten nový subjekt vytvořený křtem.

"Co zahrnuje křest? To začneme chápat v setkání s živým křesťanským společenstvím; protože v něm se obnovuje paměť, která dává pokoj do srdce, spokojenost do duše a která stejně tak činí život bojovným, dává pochopit, že život je boj za potvrzení Krista." Tato pasáž z knihy dona Giussaniho Vytvářet stopy v dějinách světa, kterou právě čteme na škole komunity, dává konečný smysl všemu tomu, co žiji a co ještě přijde..

Luisa