„Nedostaneš se z toho sám“
Zastavení obchodní činnosti, řada neznámých, riziko bankrotu. Od hoteliéra po producenta vín; v dubnových Stopách se dočteme o vlivu epidemie koronaviru z pohledu malých a středních podnikatelů. Jak je možné pokračovat dál?Vyšší spread, padající a stoupající burzy, smartworking, firmy, jež postupně zavírají provozovny, jiné odolávají, jak mohou, klesající poptávka a faktury, jež budou zaplaceny kdoví kdy… a uzavřená města. Situace pro hospodářský a firemní svět je nejistá a kolísá mezi očekáváním a strachem, s velkou neznámou ohledně dění ve zbytku světa.
Jeden průzkum Confindustria již na začátku března ukázal vážné dopady v mnoha sektorech: 65 % z více než čtyř tisíc firem, jež se průzkumu zúčastnili, pocítilo negativní důsledky, především co se týče obratu. Procentuální podíl podniků se zvyšuje v Lombardii a Venetu. Více než polovina pak oznámila nutnost přehodnotit firemní plány, a mnohé budou muset provést restrukturalizaci.
Krátkou cestu do tohoto světa jsme podnikli rovněž my, abychom viděli, co a jak mnozí prožívají. A co může „vydržet“ v okolnostech tak dramatických.
„Ještě je všechno zavřené“. Francesco Monteverdi, jemuž je 62 let a má devět dětí, z nichž nejmenšímu je dvanáct, řídí – je již „osmou generací“ – rodinnou vinařskou firmu, jíž patří kousek země mezi Lodi a Piacenzou. „Devět zaměstnanců plus několik obchodníků. Z velké části se jedná o bratry, synovce, bratrance, vlastní potomky. Malá firma s obratem tři miliony eur, vytvářeného především v zahraničí“. Život byl úžasný, na vinné révě na kopcích již rašily pupeny. „Teď se snažíme dohlédnout důsledky toho, co se právě děje“. Například skutečnost, že «všichni z firmy bydlíme v Casalpusterlengo, v srdci první „červené zóny”, zavedené kvůli zastavení epidemie, zatímco provozovna je mimo zónu v Borgo San Giovanni». Jinak řečeno: již od počátku tu nebyla ani možnost odjet a otevřít kamionům, které musely nakládat a vykládat. Všechno ochromeno. „Pro nás žádná možnost smartworkingu neexistuje“.
Mluví o novém životě, tvořeném vycházkami po polích, daleko od druhých. „V mé práci to je nepředstavitelné, protože ta je tvořena vztahy a osobními setkáními. Prostřednictvím internetu to není stejné“. A život je takový: „Během rozhovoru s mým synem jsme se bavili o způsobu pozdravu, jenž někteří mladí již používají: lokty, obuví… já mám potřebu obejmout! Já chci svou manželku políbit“. Dnes mluvíme jeden s druhým od zavřených dveří, nebo skrz pletivo plotů mezi zahradami. „Znovu jsem potkal lidi, které jsem neviděl řadu let a žádají mě, jelikož ví, že jsem členem asociace Assolombarda v Lodi, o radu.“ Cateringové firmy, jež se ocitly bez objednávek, zastavená obchodní činnost bez dodávek a objednávek… „A požadavky, aby výrobky měli certifikaci vylučující přítomnost viru. Ale jak se to má provést? Kdo by ji měl vydat někomu, kdo mění součástky u aut?“.
A přesto, říká Monteverdi, to může být strhující výzva: «Podmínky jsou tyto. Začneme znovu tam, odkud budeme moci znovu začít. Ale objevujeme i nové věci. V práci, ve škole, ve vztazích… Je tu mnoho lidí, s nimiž mohu tuto cestu, jež se otevírá, projít. Nedokážu si představit, že všechno bude tak, jako předtím. A „individualistický rozměr“ práce přenechává prostor rozměru komunitárnímu. Protože se z toho nedostaneš sám, musíš se připojit k někomu druhému».
Carlo vypráví o komunikaci s institucemi, záměrech do budoucna, o nápadech, které mají být uskutečněny, jakmile epidemie pomine. „Podpora prodeje v zahraničí, abych zmínil jeden z nich, v součinnosti s místními správami“. Někteří kolegové jsou zoufalí, mají malé provozovny a musí platit nájmy: „Nejsem zoufalý, ale ani já nevím, jestli jsem na seznamu těch, kteří budou muset zavřít. Ale nejsem sám, jsou tu lidé, kteří ti pomáhají čelit realitě. Je tu problém? Pokusme se jej vyřešit, hledat nějakou cestu“. Mluví o společenství přátel z hnutí: „O víře, jež mě podpírá. Jednou se na Škole komunity mluvilo o křtu jakožto okamžiku, v němž Kristus zahajuje svou bitvu, aby se tě zmocnil. Tato bitva se odehrává i teď“.
Člověkem, uvyklým bojovat a znovu začínat – odevždy, ale ještě více v těchto dnech – je Fabio Marabese, generální ředitel firmy Seingim z regionu Veneto, zabývající se inženýrskými projekty pro velké firmy a průmyslové podniky především v oblasti energetiky, jež v posledních letech výrazně rostla.
„Klienti v Itálii i zahraničí, 200 zaměstnanců a osm poboček roztroušených po Itálii“. V současnosti téměř všichni pracují z domu: „Je to částečně dovoleno tím, co děláme. Jednalo se o projekt, jenž jsme začali zkoumat a byli jsme nuceni uvést jej do praxe“. V této chvíli jsou hlavním problémem neuhrazené faktury od zákazníků, kteří museli zavřít: „Pokud nám banky nepomohou, jak zaplatíme mzdy? Já to mohu zvládnout, ale mnozí to nezvládají“. Nicméně budoucnost může být příležitostí: „Jsou tu negativní dopady, o nichž víme. Ale objevujeme jiné hodnoty, a to i ve způsobu práce. Například být součástí týmu i během práce z domova. Ze zahraničí, v současné době v ještě větší míře, se na nás dívají všichni: jsme ti, kteří umí řešit problémy, vždy jsme to tak provedli“. Posloužili by rozhodné kroky ze strany institucí, „jež by nám umožnily, nyní i později, být tím, čím jsme: podnikateli. Nemůžeme se ztratit v byrokracii a různých nástrahách. Dnes se mnozí ocitli sami, především ti nejmenší. Je třeba je podpořit“.
Mezi tyto „malé“ patří i ligurská firma Fratelli Bona Snc z města Chiavari. „Pracujeme tu já, můj bratr, jeden kamarád a ještě další kluk, který je s námi krátce“, říká Samuele, ročník 1980. Provádějí přestavby a konečné úpravy interiérů: dobrodružství, započaté před třemi lety a doprovázené „tisícem těžkostí, ale dal jsem do toho všechno, co jsem měl“. V poslední době šly obchody dobře: „Početní zákazníci, mnoho předběžných rozpočtů a projektů“. Teď je všechno jedna velká neznámá.
Kvůli práci je třeba jít na stavbu, bavit se s instalatéry, elektrikáři… „Dnes ráno zavřel jeden náš dodavatel. A pokud nepracujeme, nedostáváme zaplaceno“. Situace je obtížná: «Jeden blízký přítel je v nemocnici, mám obavy i kvůli svým rodičům“, říká. „Jsem zvyklý na nejistotu, nestabilitu. V mladé firmě jsou takové věci na pořadu dne, především v začátcích. Nikdy jsem se však nevzdal očekávání něčeho, snad naivně, od toho, co dělám». Hovoří o lidských vztazích s dodavateli a zákazníky „za cenu vyždímání se“, o lásce k realitě, jež se projevuje třeba i v nalepení krycí pásky na soklovou lištu: «Lidé si toho všímají. Je to něco, co jsem se naučil, co se v hnutí stalo mým, ale platí to i v práci». A můžeš vidět něco „pro tebe“ i v současnosti: «Dnes ráno, když jsem šel nakupovat, jsem viděl lidi, kteří se ti teď dívají do očí a snad se na tebe pod rouškou usmívají, zatímco se snažíme udržet si odstup jednoho metru. To „pro mě“ se již děje».
Rovněž Mario Roncaglio ze Soresiny, jemuž je 45 let, žije tu stejnou věc. Řídí jednu malou továrnu v okolí Cremony: „Vyrábíme ocelové cisterny na mléko. Měli jsme problémy od konce února“. Strávil mezitím patnáct dní v karanténě izolovaný od manželky a dětí kvůli jednomu obědu s nakaženou osobou: „A hodně přátel a známých zemřelo nebo bylo hospitalizováno. Tady je to pro všechny stejné“. I ve firmě, do níž znovu před několika dny nastoupil „nakolik je to možné“: „Strach, obavy, to mají všichni, i mí zaměstnanci, přestože jsou zvyklí pracovat se svářečkami a rozbrušovačkami ve velkých výškách“. Zkrátka tvrďáci, kteří před pár dny v tichosti vyslechli tato Mariova slova: „Nejsem tím, kdo umí pronášet projevy. Zavřeme, pokud nám řeknou, abychom zavřeli“, řekl svým „chlapcům“. „Někdo vznesl námitky, a to i ošklivým způsobem. Ale co jim chceš říct? Všichni mají strach… problém tkví v tom, jak se vůči němu stavíš“. Tedy jak? «Já, dnes si to uvědomuji ještě intenzivněji, ráno vstávám a všímám si, že tu jsem, dýchám. A že to není samozřejmé. Prosba, která v posledku ve strachu vyvstává, vycházeje z oné otázky „dostaneme se z toho?“, již ti mnozí vmetají do tváře, je mít někoho, kdo ti stojí nablízku. Aby ses „nerozsypal“, nezhroutil se. To jsem se nedávno snažil říct i dělníkům: „Podívejte, strach je součástí života, je správné jej mít, i když se pohybuješ pod dvacetitunovou cisternou. Až sem jsme došli všichni tak, jak jsme“. Možná trochu otupělí, někdo zavlečený mimo cestu… zkrátka, když se dívám lidem do očí, uvědomuji si to stále víc: někdo na nás, na mě, myslel až dodnes. Odtud znovu začínáme. A jde se».