Příchod pandemie mě uzavřel doma. Jako všichni jsem trpěla nedostatkem všeho, pro mě bylo ve hře ještě něco navíc. Kdybych se při své nemoci setkala s virem, mohla bych umřít. Je to něco reálného. Myslím, že jenom zkušenost těchto let a přátelství s tebou mi nedovolily se zhroutit.

A tak jsem se snažila, i když spoutaná strachem, prožívat každý den všechno vážně, ale modlitba dál zůstávala žádostí: ať to všechno brzo skončí. Říkáš, že jsi nás zanedbával. Já říkám, že i když to, co děláš, neděláš s námi, jsi s námi silněji než dřív. A to něco většího se dalo poznat nejjednodušším možným způsobem, tedy tak, že se staly nějaké skutečnosti, které pomalu naplnily zvláštní radostí moje srdce nemocné strachem: je to N/někdo, kdo má sílu vysvobodit mě z úzkosti, protože chce, abych se nadechla života. Života, který je tu i teď a který jsem viděla ve vás.

Vím to, protože nejdřív jsem byla doma, abych neriskovala smrt, abych neztratila dech. Teď jsem doma, abych žila. Abych žila. Nejsem doma, abych se vyvarovala nebezpečí, ale je to místo, od kterého očekávám, že tam ke mně přijde pravý život. Všechno se změnilo: od toho, jak prožívám učení na dálku, až po způsob, jak se dívám na přátele. “Ano, protože On je tady.” Když poslouchám tvoje vyprávění, vidím tvoje posty na sociálních sítích, kolikrát jsem si přála být u toho, ale hned jsem si řekla, že se nemůžu vystavovat. Ale nikdy jsem se nerozčílila ani jsem nebyla smutná, protože jsem si už i já vychutnávala to, co jsem viděla u tebe. Žít tuhle novou situaci se stejným pohledem jako vždycky bylo náročné, ale ne nemožné. Těžké, protože nestačí opakovat pozitivní slova. Ne nemožné, protože stačí jenom to, aby se to znovu odehrálo, a to se dneska stalo. Opravdová radost je v tom dát život pro dílo někoho Jiného a prvním dílem jsem já – nechala jsem živit svoje lidství Jediným, kdo to může udělat.