Když jsem byl v semináři, jeden můj blízký přítel mi řekl něco, o čem jsem od té doby stále přemýšlel. Řekl, že v modlitbě „Zdrávas Maria“ jsou pouze dva okamžiky, na nichž opravdu záleží: nyní i v hodinu smrti naší. V tomto čase pandemie se k tomu často vracím, zvláště když se modlíme růženec společně s komunitou v Bostonu. Je zde pouze přítomný okamžik a okamžik naší smrti. Pouze tyto dva mají význam. Pokud sledujete, jak svět odpovídá na krizi, mohli byste být vedeni k tomu, zoufale se ohlížet za minulostí a neustále se s nostalgií ve vašem srdci zaobírat tím, jaké to bylo, nebo se dívat do budoucnosti ve snaze předpovědět, kdy současná situace skončí a vrátí se do normálu. Přítomnost Krista neodhaluje sebe sama se vší svou silou, pokud prodléváme v minulosti nebo si projektujeme budoucnost, protože to je místo naplněné mnoha člověkem vytvořenými podmínkami s mnoha kdyby. Je to však Přítomnost Krista, jež se stává nejvýše zajímavou nyní i v hodinu smrti naší.

Před několika týdny jsem se dal k dispozici k vysluhování svátostí pacientům nakaženým koronavirem Covid-19, zvláště pak těm, kteří byli blízko smrti. Začal jsem s dalším knězem, Fr. Michaelem, jenž se také připojil k diecéznímu úsilí. Od té doby jsem obdržel milost být volán do různých nemocnic k vysluhování svátostí. Když tam přijedu, to, co mě vždy zarazí, je osamělost pokojů, kde se pacienti nachází. Pacienti jsou sami, bez svých nebližších příbuzných a nedůležitějších vztahů jejich života, a čelí v osamění té velké chvíli, v níž se zdá, že všechno končí. Zdravotní sestry a doktoři dělají, co mohou, s neskutečnou štědrostí, aby pacienty doprovázeli, musí se však přirozeně věnovat mnoha různým věcem a dělají jen to, co zmohou.

Ale tváři v tvář té chvíli, v níž se zdá, že se všechno rozpadá, kdo je schopný něco říct? Kdo může proniknout tuto samotu a vyřknout slovo, jež opravdu něco znamená? Jaký druh přítomnosti se může dívat smrti přímo do očí a říct „Kde je tvé vítězství“? Ano, snažíme se dělat všechno možné, abychom zastavili šíření viru prostřednictvím sociálního distancování, co nejrychlejší výrobou vakcínu či nalezením způsobu léčby pomocí našich mimořádných vědeckých a technologických schopností, ale co ti, kteří jsou již nemocní? Ti, kteří již umírají? Kdo je může zachránit?

Tyto návštěvy jsou pro mě hluboce dojemné, protože mohu doslova vidět, že je tu pouze jediná Přítomnost, jež má co říci, jedna jediná a nezaměnitelná Přítomnost: vzkříšený Pán Ježís Kristus - Jeho slova, Jeho modlitba, Jeho hlas a Jeho gesta.

Jednou jsem šel na jednotku s pacienty nakaženými koronavirem, abych poskytl pomazání nemocných umírající osobě. Jakmile jsem vešel, uviděl jsem ve tvářích zdravotních sester a doktorů skutečné překvapení a očekávání. Čekali tam na Jeho příchod. Vidím to stejné očekávání ve tvářích lidí, kteří přicházejí ke zpovědi, na mši, nebo někdy na tváři dětí, jež chodí do GS.

Už Jej očekávali, dokonce i ti, kteří nebyli nábožensky založení či katolíky. Některé zdravotní sestry však byly a uvítaly mě, jako bych byl někdo, jehož znaly už po dlouhý čas.

Doktor, jenž nebyl katolíkem ani jiné víry, byl ze všech nejfascinovanější. Chtěl mě doprovázet do pokoje a být jakýmsi ministrantem, který bude držet knihu obřadu pomazání nemocných. Zůstal po celou dobu velmi pozorný. Každé slovo či gesto obřadu k němu nějakým způsobem promlouvalo: modlitby, pomazání, jako kdyby tento ubohý člověk, osamocený a připravený zemřít, byl slavným králem, i tichá modlitba pokládání rukou. Avšak chvílí, v níž na mě pohlédl s největším pohnutím, byl zpěv Litanie ke všem svatým a Regina Caeli na konci. Zpěv se stal hmatatelným znamením jednoduchého faktu: je tu domov, náš skutečný domov, jenž na nás čeká, domov tvořený skutečnými lidmi, se skutečnými jmény a příběhy – a Kristem. Na konci tohoto života Kristus chce, abychom do tohoto domova vstoupili. Není to smyšlené místo, a proto mohou naše srdce jasně slyšet ozvěnu tohoto úžasného společenství. Už jsme ji slyšeli a volá nás, abychom se za ním vydali.

Kristus se neděje, protože jsem se náhle stal lepším člověkem nebo jsem byl schopný dívat se na samotu oné okolnosti novým způsobem. Opak je pravdou. Byl jsem schopný dívat se na samotu té okolnosti způsobem, jenž mě činí lepším člověkem, neboť Kristus se děl přímo přede mnou. Nic jej nemůže zastavit. Nic jiného, než Ježíš sám, nemění přítomnou chvíli v hodinu naší smrti takovým způsobem.

Fr. Michele, Boston, Massachusetts