Tyto dny, strávené po propuknutí pandemie doma, jsou opravdu zdrcující. Přestal jsem se pokoušet umlčet úzkost, bolest a obavy, a uchylovat se k jakémukoli „muset být“, jako se „muset“ dívat pozitivně, chopit se příležitosti ke změně, učit se, zlepšovat se. Dokonce i „muset“ najít Pána. Považuji se za žáka dona Luigiho Giussaniho a pro mě nemůže být křesťanské něco, co není především lidské. Takže ano, jsem otřesen velkým utrpením, velkým strachem a velkou nezadržitelnou nejistotou, již dýchám každý den. Především jsem se rozhodl žít jednoduše tak, že se snažím zůstat nohama pevně v této přítomnosti. Každý den sklouzávám do „modality vězně“ namísto do „modality klauzury“.

Byla chvíle, v níž se mě zmocnila pochybnost, zda jsem se nestal ateistou, protože v jistém bodu se modlitba, již jsem nacházel v breviáři či během mše, stala tísnivou. Jednoho dne, po x-té hodině strávené nahráváním přednášek pro mé studenty (věc, jež vůbec není banální ani po čtyřiceti letech univerzitní kariéry, protože je musím nahrávat před videem a pokaždé, když se zmýlím, musím začít znovu), jsem si uvědomil, že má modlitba spočívala právě v tom zůstat při práci, dokončit práci, již jsem musel udělat. Jak jsem to pochopil? Tím, že se uvnitř objevila nová touha: touha po něčem větším, touha být až do posledního coulu člověkem, jímž mě Bůh povolal být. Komunikační spojení s Kristem se v té chvíli stalo intenzivním.

V tom momentu jsem se rozhodl soustředit se na to, co jsem měl právě vykonat: neopouštět úkoly, k nimž jsem povolán, ale hledat odlišné, hlubší vědomí. Nahrávání přednášek, odpovídat na otázky studentů na fóru, hovořit s nimi tváří v tvář prostřednictvím Webexu, pokračovat v kulturních projektech, do nichž jsem zapojený, všechno je součástí povolání, k němuž jsem byl povolán před čtyřiceti lety. Neexistuje nějaká náboženská část života a další část „civilní“: život je jeden celek, který si žádá mé bytí.

Zasahuje mě stálé připomínání ticha jakožto nástroje, skrze nějž se díváme na sebe a na Tajemství. Znám mnoho lidí, pro něž je to užitečný nástroj. Jsem utvořený odlišně: Tajemství mi přichází vstříc prostřednictvím životného a protikladného utváření se reality, zatímco ticho je pouze prostor, chvíle, v níž získávám odstup, abych se díval na vše, trochu jako člověk, trochu ve společenství Boha, jak řekl papež nemocný stejně jako já, avšak on nemocný milosrdenstvím.

V těchto dnech jsem si všiml, že ticho je pro mě nasloucháním tomu, co se děje: lidé, věci, jež je třeba udělat, problémy, které musím vyřešit. Vzpomínám si na něčí výzvu, aby se tyto dny nestaly „bulimické“, naplněné věcmi, jež je třeba dělat, vztahy posedle udržovanými skrze videohovory odkudkoli. Můj život je zcela naplněný i proto, že jej naplňuji já, ale nezajímá mě, abych jej učinil jiným, neboť takový jsem já, zajímá mě pouze, abych si mohl povšimnout, že je, a je tu pro mě. To je tím – jak věřím – co mě může změnit. A je obtížné přijmout změnu sebe sama. Vskutku, střídám pokušení následovat jako stádo myšlení druhých, nebo si myslet, že už to vím. Nic mě neochrání před potřebou nalézt svou cestu, svá slova, svou zkušenost, své preference, a to jak z hlediska dějin, do nichž náležím, tak i z hlediska dějin světa.

Další zásadní zkušeností, již v těchto dnech žiji, se týká přátelství: ověřil jsem, že vzdálenost dusí malé ohně a uhasíná ty velké (a technologie byla velmi schopným komplicem v tomto ověřování). V tomto smyslu jsem byl velmi zasažen disponibilitou dát svůj život, čas, peníze, potřebným v mnoha oblastech, od škol přes nemocnice až po svět práce. Jaké společenství mohu žít s těmito lidmi? Vnímám se jako jejich přítel. A zmocňuje se mě nedočkavost, protože bych chtěl být tam a být nápomocný, pomoci tomu, kdo trpí, podpořit toho, kdo bojuje a čelí, jak může, této tragédii. Ano, tragédii. Nebudu se snažit o nějaké přikrášlování: pro mnohé, velmi mnohé, je to, čím procházíme, zdravotnická tragédie, jež s sebou nese vážné riziko stát se tragédií hospodářskou.

Myslím, že jsem proto nepochopil tak dobře hodnotu jedné věci, již jsem tak dlouhé roky měl mezi rukama: kulturu subsidiarity. Chtěl bych, aby nad výzkumem protikladů, mnohdy ve stádiu rozvoje, dostal přednost důraz na poznání, pochopení, prohloubení toho, co se právě nyní děje na úrovni lidské, zdravotnické, hospodářské, společenské.

Díla, v nichž se angažuji, především Fondazione per la Sussidiarietà a ilsussidiario.net, ale rovněž Meeting Rimini a iniciativy vzniklé v jiných kulturních okruzích, se pro mě staly ještě významnější příležitostí naučit se neumenšit touhu budovat a promýšlet, jak je možno „odspodu“, subsidiárním způsobem, spolupracovat na budování nového společného dobra, vrátivše se do míst, v nichž se mohou stále učit jedni od druhých. To, v co doufám, je obnova opravdové lidské zkušenosti, jako byla ta těch lidí, kteří vybudovali základy republikánské Itálie, objevivše existenciální i osobní hodnotu druhého, ačkoli odlišného, jakožto příležitosti. Budování společného dobra v participativní a parlamentní demokracii není morálním povzbuzením, ale tím, co nám tyto těžké dny ukazují jako nejopravdovější. A budou to také dny rozhodující pro nalezení nejlepších operativních řešení.