Začněme tyto naše prázdniny otázkou, kterou nás Carrón v těchto týdnech provokuje.
Je to otázka, která provází dějiny člověka od počátků jeho existence, ale může zdát téměř řečnickou, pokud ji neuchopíme do hloubky!
Nicota, o které mluví, totiž není nic banálního, není to nějaká přechodná nuda, je to něco, co je v nás hluboce zakořeněno a čeho si často ani nevšimneme.

Co je tedy ta nicota, ze které se toužíme vytrhnout?
Ve svém úvodu k textu, se kterým pracujeme na škole komunity, Carrón velice dobře popisuje, co máme na mysli, když mluvíme o nicotě, a ztotožňuje význam tohoto slova s nihilismem.
Hned zpočátku nám ale pomáhá, abychom vše neredukovali na pouhou filosofickou debatu.
My tu dnes mluvíme o nihilismu ne proto, abychom dělali ze sebe intelektuály nebo prováděli analýzu společnosti a mentality současného člověka. To ponecháme filosofům a sociologům.
To, co mne zajímá, je pochopit ve své zkušenosti, jak se nihilismus vkrádá do každodenního života.
Myslím si, že nihilismus není něco, co by se týkalo druhých, co by se to týkalo lidí nevěřících nebo těch, kde nenásledují církev nebo hnutí.

Nihilismus je postoj velice rozšířený i mezi námi a vede nás k tomu, abychom znecitlivěli, abychom byli v zásadě přesvědčeni, že hledat smysl reality je někdy příliš namáhavé.
S tím souvisí podle mne významný aspekt nihilismu, kterým je zahálčivost.
Zahálčivost není obyčejná lenost, která může být momentální a způsobená jednoduše únavou. Zahálčivost je mnohem hlubší a trvalejší. Je to lenost existenciální - spirituální.
Takováto lenost může být velice nebezpečná, protože nás postupně, aniž bychom si toho všimli, odvádí od naší angažovanosti v životě. Postupně ztrácíme chuť k životu. V první chvíli se zdá, že ztrácíme zájem pouze o věci, které nás víc namáhají nebo otravují, a i ve vztahu k lidem se stáváme „selektivními“ - vyhledáváme jen ty, s nimiž je vztah nebo přátelství „pohodlnější“, kteří nás nenutí do žádných diskusí.

Postupně se ale tato absence zájmu o život rozšiřuje i na aspekty, které by nás zajímat měly a které se týkají každodenní skutečnosti, jako je práce nebo rodinný život. A posléze se i vztahy s příbuznými a nejlepšími přáteli stávají pro nás stále méně zajímavými.
A to je moment, kdy postupně, aniž bychom si toho všimli, utíkáme do světa, který je cele náš.
Někdo se utíká ke kariéře, k úspěchu, někdo zase k penězům, k bohatství a někdo prostě vyhledává jen to, v čem je dobrý, nebo co ho stojí méně námahy a nemusí se příliš angažovat.
Já na počátku mé misie v České republice, abych se nemusel potýkat s obtížemi jazyka, jsem se někdy uzavíral do sebe a přál jsem si, abych nikoho nepotkal. Vnějším aspektem problému bylo, že jsem nedokázal mluvit česky a byl jsem líný konat, co se po mně vyžadovalo, tedy studovat ten jazyk, ale pravým a hlubokým aspektem bylo, že jsem upadal do nihilismu.
Co je tedy nihilismus?
Jak jsem řekl, nihilismus se může projevovat různým způsobem, ale vždy jde o způsob, jakým utíkáme do světa, který si budujeme na míru. Každý nechť se podívá na sebe, jak se to u něho projevuje.
Avšak hluboký aspekt, který nás zajímá a na který se chceme podívat a pochopit jej, je právě ona absence „chuti k životu“.
Carrón cituje tato slova Dostojevského: „V tom, co mne obklopovalo, nebylo nic, co bych mohl respektovat nebo čím bych se mohl cítit přitahován“, což podle mne velice dobře popisuje to, co každodenně prožíváme.
Když toto říkám, nemyslím, že přeháním, protože tuto „absenci přitažlivosti“ prožíváme denně ve vztahu k lidem, které potkáváme nebo se kterými žijeme a můžeme ji prožívat i ve vztahu ke komunitě, k hnutí.
Když na to myslíme, je tomu opravdu tak, a tato absence přitažlivosti je alarmující, protože život je krásný a zaslouží si být prožíván v každé chvíli.
Přestaňme se podvádět, každý ať se nad tím vážně zamyslí, přestaňme si myslet, že všechno uspořádáme, když budeme vyhledávat detaily, ve kterých si budeme namlouvat, že jsme konečně sebou samými, přestaňme si vytvářet bubliny, ve kterých si budeme namlouvat, že jsme svobodní.
Nicota není náš hřích, naše slabost nebo naše neschopnost! Přestaňme si ze sebe dělat legraci.
Opravdovým problémem našeho života není naše nedokonalost. My stále věříme, že se musíme stát lepšími, abychom žili lépe nebo že musíme změnit okolnosti, abychom mohli v životě konečně jít kupředu a najít pokoj a štěstí.
Toto není podstata a opravdový problém života člověka.
Opakuji: nicota v nás a ve světě není hřích, nedokonalost nebo neschopnost člověka.
Nicota je skutečný nihilismus, který spočívá ve ztrátě chuti k životu!!
Ďábel toto moc dobře ví a dělá vše, aby nás přesvědčil, že hřích je největší zlo, které nás postihuje.
Když totiž hřešíme, jsme sami sebou zklamáni a když jsme zklamáni dostatečně, začínáme hledat něco, co nás tohoto zklamání, této deziluze zbaví, protože s touto deziluzí nedokážeme příliš dlouho žít.
Nejtěžší hřích ale spočívá v naší slabosti, v našich malých nevýznamných hříšných skutcích, které v nás vyvolávají depresi. Opravdovým hříchem je, se snažíme přemáhat naši deziluzi tím, že hledáme něco, co nás uspokojí, ale co ve skutečnosti není adekvátní našim nejhlubším tužbám.
Naším skutečným hříchem je, že nežijeme na výši očekávání, která Bůh vložil do našeho srdce.
Toto je skutečný problém člověka: uspokojovat s e odpovědí neadekvátní naší touze po smyslu života.
To je pravý nihilismus, pravá nicota.

Pohled na něco, co se v našem životě odehrálo: Událost
V našem životě se ale odehrálo něco neočekávaného a nepředvídaného.
Slova dona Giussaniho ze Zahajovacího dne přede dvěma lety nám to říkají jasně: my jsme dnes zde spolu, protože se v našem životě odehrála Událost. Událost přítomného Krista.
Existuje věta z Janova evangelia, která, když ji čtu, mne pokaždé rozechvěje. Je to věta, kterou si říkají učedníci jsoucí do Emauz poté, co poznali vzkříšeného Krista přítomného mezi nimi. „Což nám nehořelo srdce, když s námi o cestě mluvil?“

Nestalo se něco takového i nám? Nehořelo nám snad srdce, když jsme potkali Krista? Nebylo to jako oheň, který v nás hořel a který, u každého jinak, učinil zajímavým to, co jsme prožívali?
A tak bychom se měli ptát každý den, zda realita, která je nám dána, zůstává stále tak zajímavá, jak tomu bylo, když Kristova Přítomnost v našem životě byla evidentní.
Kristus opravdu mění všechno z nás, je to jako nové zrození, náhle je všechno, ale opravdu všechno nové, jiné.
V přednášce dona Giussaniho, ze které jsem citoval, se dále říká: „V těchto dnech se musí odehrát událost. Musí se v nás odehrát událost, protože to, co se snažíme dělat, není nějaké sdružení. Dost už by bylo, jak řekl někdo dnes večer, kdybychom odsud odcházeli s tím, že jsme pochopili, že nechceme budovat žádné sdružení (nehledě na veškerý organismus, ve kterém přátelství hledá cestu a potvrzení), naším cílem není žádné sdružení, ale, abychom použili již řečené slovo, je jím „víra“, daná definovaná jasnost víry.“
Kristus je přítomnost, která se děje a kterou máme prostě uznat a přijmout, a toto naše „uznání a přijetí“ je víra.

Don Giussani stejně jako dnes Carrón nám neustále opakují, že naše přátelství, naše bytí spolu, nemá jiný účel než nám dát prožívat víru v Přítomného Krista.
Zajímavé ale je, že naše přátelství není nějaké sdružení, stejně jako církev není nějaké sdružení. Naše přátelství, a tedy církev, je přítomnost Krista, my jsme tělo Kristovo, a proto naše víra není prostým přilnutí k nějaké skutečnosti mimo nás. Naše víra je přilnutí k Události, která mění celý náš život. Přítomný Kristus nás zcela uchvacuje, zahrnuje nás do svého života, stáváme se součástí Jeho.
Bůh se stává člověkem a člověk vstupuje do života Boha.
Kristus je odpovědí na naše nejhlubší tužby, protože mění náš život. Díky Němu objevujeme opravdový život.
Po setkání s Kristem všechno získává nové světlo, novou chuť, konečně objevujeme pravdu o všem a hluboký smysl všeho, i těch aspektů života, které by zdánlivě byly nejvíc „nepohodlné“.
To, o čem mluvím, je, a tím jsem si jistý, zkušenost každého z nás. Každý z nás aspoň někdy zažil zkušenost této chuti k životu, která pochází z uchvácení Kristem.
To, co mění realitu a co mění mne i tebe, je fascinující Přítomnost Krista, která je hlubokým smyslem všech věcí.
Toto mi přijde evidentní, když navštěvuji nemocné v nemocnici. Pouhá má přítomnost, která s sebou, ne pro nějaké mé schopnosti ale proto, že jsem kaplan, nevyhnutelně přináší Krista, je často pro nemocné důvodem k otázkám. Ne že by všichni konvertovali, ale u mnohých se znovu probudí touha po smyslu života, která byla možná léta pohřbená.
Přeji vám, aby se tyto dny staly příležitostí znovu si uvědomit, Koho jsme potkali a proč jsme spolu.
Aby se tak stalo, je ale nezbytné, aby každý byl otevřený a pozorný vůči tomu, co se zde bude odehrávat.
Nic není samozřejmě a nic automatické, kdo počítá s tím, „že už ví, jak vše funguje“, dělá hrubou chybu, protože Událost Krista se neodehraje znovu pro toho, kdo je roztržitý nebo uzavřený do sebe a do svých plánů.
Proto po vás žádám především:
Být dochvilní v gestech, být pozorní vůči ostatním a jejich potřebám, nejsme tu sami, jsou tu i druzí!
Snažit se účastnit všeho, co je nabízeno, jen v případech, že má někdo adekvátní důvod a mluvil o tom se mnou, pak se může rozhodnout se něčeho, třeba výletů, nezúčastnit.

Děkuji všem a hezké prázdniny!
Stefano Pasquero