Nejbolestivější forma ztráty nastane, když víš, že to je navždy. Když si uvědomíš, co se stalo, co už pominulo, zmocní se tě hluboké výčitky, jsi naštvaný na celý svět, který se zdá, že jde dál, jako by se nic nestalo, zatímco vnímáš, že se všechno hroutí. Dokážu odolat této bolesti? Vím, že nechci, ale mohu? Ztratil jsem tak mnoho, nechci v tom hledat smysl.

To, co mě rozčiluje nejvíce, je skutečnost, že chci žít dál. Nevidím snad všechno to, co jsem ztratil? Jak člověk může takto žít? Je tu však plamen, jenž si žádá něco víc, hledá něco víc, který je přitahován budoucností, tím, co může ještě přijít. Chci se sytit tímto plamenem, ale jsem unavený, mám strach, že mi vezmou všechno. Ale Ty naléháš, stále bušíš na mé dveře, slyším Tě. Stal ses oním „navždy“, a ačkoli kráčím ve smutku, v temnotách, nejsem zoufalý, protože mě voláš, neúnavně, navždy.

Každý den žiji ve strachu, krize ve Venezuele zuří v plné síle od okamžiku, kdy se situace kvůli koronaviru zhoršila, zdá se, že se všechno hroutí a tento vjem mě drtí. Mí rodiče jezdí přes město každý den do práce přeplněnou hromadnou dopravou, v níž nejsou dodržována žádná zdravotnická opatření. Po více než roce, během něhož tekla voda pouze jednou za týden, se úroveň služeb zhoršila a musím chodit několik kilometrů, abych naplnil kanystry a mohl doma vykonávat nejzákladnější věci. Velké firmy opouštějí krajinu a nechávají miliony lidí stále izolovanější, bez možnosti mít nějaká „okna“, jimiž by mohli pohlédnout na svět. Každý den na nás útočí strach, že všechno přestane fungovat, budou chybět základní věci, onemocníme právě tady, kde je zdravotnický systém bídný. Máme strach, že všechno skončí v nicotě.

Někdy mám dojem, že mě realita rozežírá, že otevřít po ránu oči nebude znamenat nic jiného, než obdržet novou zprávu o něčem, co skončilo. V těch dnech se mi nechce vstávat, chtěl bych zůstat ležet a nic nevědět, jsem vyčerpaný.
Musím se přiznat, že po chvíli, co jsem trochu naštvaný, si uvědomím, že je ve mně něco - co nejsem „pouze“ já – co chce jít dál, co je přitahováno budoucností, co pokračuje ve snění, neustále mi připomíná něco většího než to, co žiji. Na začátku to byl dojem, jenž mě utěšoval, existovalo totiž místo, kam smutek, úzkost a nicota nedosáhly. Ale pak jsem musel jít ven pro vodu, abych přežil. A tato síla, jež mě vytrhávala ze smutku a hněvu, o nichž jsem si myslel, že je nemohu eliminovat, mě štvala.

V těch dnech jsem chodil na Školu komunity s „již připravenými odpověďmi“: nechtěl jsem, aby víra v Něj byla výmluvou k přehlížení toho, co se dělo v krajině, nechtěl jsem říci „jdeme dál“, jako bychom nežili v nespravedlnosti. Pokaždé, když jsem odcházel ze setkání s mými přáteli z hnutí, jsem si povšiml, že tento předsudek byl neopodstatněný: nikdo mě nežádal být silný, nikdo neříkal, že musíme nicméně pokračovat dál, a všichni se zajímali o to, hledět do tváře tomu, co se dělo, ačkoli jsme byli mnohokrát skleslí kvůli tragickým zprávám. „Kde je v tom všem Bůh?“, zeptal se kdosi jednou na Škole komunity: tato otázka mi umožnila všimnout si, že já jsem Jej neviděl, když jsem chodil pro vodu, již jsem měl přinést domů. Jsem překvapený, že jsem si to uvědomil.

S tímto na paměti jsem přečetl první kapitolu knihy Brillio degli occhi a zasáhla mě věta Edgara Morina: „Pochopil jsem, že pramenem chyb a iluzí je skrývání faktů, jež nás znepokojují, jejich umrtvování a vymazání z naší mysli“. Bylo to právě to, co se ve mně odehrávalo: chtěl jsem vymazat vše, skrýt se před světem, nemuset hledat nové způsoby přežití, chtěl jsem se ponořit do hněvu, do bolesti z nicoty. Cítil jsem, že na to mám svrchované právo.

Teď si všímám, že hledět jen na kousek reality, jenž způsobuje bolest, mě může umrtvovat: nedovoluje mi vidět, že po mnoha letech usedám s mými rodiči ke stolu a mluvíme svobodně o tom, co si myslíme; má rodina nebyla nikdy moc „komunikativní“, ale teď, uprostřed krize, jsme jednotnější než kdy dříve, jsme více sebou samými. Při hledání odpovědi na život jsme začali mluvit o našem povolání, snech a nadějích, a to se nikdy předtím nestalo.

Zakouším ještě mnoho bolesti kvůli mé krajině, a strach se navrací s každou novou zprávou, ale teď chápu, jak mě bolest může též anestetizovat do té míry, kdy nejsem schopný rozpoznat Boha ve chvíli, v níž Jej nejvíce potřebuji. Pouze pokud zůstanu bdělý, všimnu si, že je tu něco, co stojí za to následovat, a pro to, abych to měl, se nesmím přestat dívat na svět: spíše se mu musím dívat do tváře se všemi jeho odstíny. Pokud je On ve všem, znamená to, že není jen tam, kde potřebuji, aby byl: to by znamenalo omezení vztahu s Tím, kvůli němuž vstanu z postele.

Rafael, Caracas (Venezuela)