„Toto je příběh děvčete, které vyrostlo na ostrově uprostřed oceánu.“ Alpha Pardela, ona dívka, si je ovšem jistá, že se jedná o „příběh každého z nás“. Narodila se v roce 1965 na Filipínách na souostroví Visayas, kde nebyla elektřina a žilo se z toho, co se ráno ulovilo. Už od malička se naučila být závislá „na druhých, na přírodě, na Bohu. Přišla bouřka a vzala s sebou všechno. Nic jsme neměli, ale já jsem byla šťastná.“

Katolická víra pro ni byla tak domácká jako lození po palmách, každé ráno jí probouzeli prarodiče, jak je slyšela modlit se růženec, při západu slunce chodila ke starým lidem z ostrova, kteří seděli před domy, a prosila je o požehnání na čelo. Víra byla způsob, jakým žili její rodiče: „Dívala jsem se na ně den po dni, viděla jsem, jak jednali s lidmi.“ Otec, advokát, zastupoval disidenty Marcosova režimu a lidi ze slumů, matka, lékařka, se specializovala na tuberkulózu, aby ulehčila těm nejchudším.



Její katolická výchova pokračovala, když byla poslána na studia do Cebu City na katolickou školu. V posledním ročníku na střední se rozhodla dělat dobrovolnici v nemocnici. A tam jednou ráno uviděla mladíka, nahého, s přivázanýma rukama, v doprovodu rodičů: „Byl to schizofrenik. V té chvíli jsem se rozhodla, že budu psychiatrička.“ Stala se jí brilantně, v dějinném momentu, kdy na Filipínách bylo na 100 miliónů lidí 200 psychiatrů rozsetých po 7 tisících ostrovech. „Práce byla velice zajímavá. Museli jsme inovovat, abychom se dostali k co největšímu počtu lidí na nejodlehlejších místech.“

Vyvinula metodu, která ji přivedla ve dvaatřiceti letech k docentuře. Díky tomu ji Světová zdravotnická organizace vysílala do různých zemí, až byla nakonec zaměstnána jako šéfka jedné farmaceutické firmy. Měla kariéru, syna, který ji zbožňoval, a cestovala po celém světě. „Měla jsem všechno, po čem jsem toužila. A vždycky jsem věděla, že to není dost.“

Za krátkou dobu v ní uzrálo rozhodnutí opustit firmu, místo, které by mnozí chtěli. Ale ona se z podkrovní kanceláře v srdci finančnické čtvrti každé ráno dívala dolů na prosté lidi na ulici a cítila, že její místo je tam. Když nastoupila do autobusu, čichala „pach“ lidí: „Patřím k nim,“ přemýšlela. Obrat nastal během pobytu ve Spojených státech. Rozhodla se vzít svého syna Davida a svoji matku do Desneylandu, a jak tam byli, přemýšlela nad x-tou pracovní cestou, která ji čeká, tentokrát do Singapuru, a pocítila tlak stále jasnějších otázek: Co by se stalo, kdybych už nic neměla? Kdybych byla nikým? Na konci dovolené řekla mamince: „Ty se vrať domů, my zůstaneme v Americe.“ Otec se jí v telefonu zeptal jenom na jednu věc: „Od čeho utíkáš?“ „Od ničeho neutíkám, ale jdu za něčím. Nevím, co to je, ale jdu za něčím.“

Prvním problémem bylo dostat vízum. Obrátila se na jednu psychiatričku, kterou před časem poznala, a ta jí pomohla, aniž by za to něco chtěla. Tak se ocitla v Bostonu se synem a troškou peněz: psal se rok 2004, bylo jí čtyřicet let a zastavilo ji rozhodnutí žít bez ničeho, jakoby z náhlé potřeby zakusit potřebu, závislost. Naléhavost, aby byla pravdivá. Aby se pak vrátila ke svým lidem na Filipínách. Takový byl plán.

„Mami, proč lidé jezdí do USA, aby zbohatli, a ne aby byli chudí?“ Nestáhla se ani před synovou otázkou, když žili ve sklepním bytě, a žasla nad tím, jak se on, kluk, plně věnoval škole, aby získal stipendium. Potíže byly velké, ale stres opadal: „Začínala jsem chápat, že nemít nic znamená mít pozornost vůči potřebě smyslu, kterou mám.“

V roce 2007 ji diagnostikovali nádor na plicích. Lékař se považoval za optimistu, když ji předpověděl dva roky života. „V té chvíli jsem řekla Bohu: teď jsi mě srazil na kolena ty. Co ti můžu dát, ne-li život?“ Ztratila práci a vlasy po chemoterapii, ale „byla jsem si jistá, že On mě vyslyší, něco mi dá.“ Našla si práci v jednom domově pro seniory, kde dělala pro staříky klauna. „Byla jsem spokojená, že jsou díky mě spokojení další lidé.“ A tam potkala Billa, devadesátníka na vozíku, který se jí svěřil: „Mám jen jedno přání: zemřít v objetí někoho, kdo mě miluje.“ Ona se na něj podívala: „Bille, utečeme!“ Vzala ho na pět měsíců bydlet k sobě a Davidovi. Vyslyšela každé jeho přání, od hamburgeru až po výlety na pláž a do hor. Bill zemřel s nimi doma, v jejím náručí. „Pro mě to byl dar,“ říká Alpha, „způsob, jak mě Bůh víc naučil o životě.“

Aby mohli přijmout Billa, přestěhovali se se synem hodinu a půl od Bostonu. „Mělo to svůj důvod, že jsme se tam přestěhovali. A nebyl to jenom Bill.“ V tom městečku byl kostel Nejsvětější svátosti, kam chodila, a kde krátce po smrti přítele našla mezi ohláškami lísteček s pozvánkou na „školu komunity“. Nevěděla, co to je, ale když lístek otočila, našla tam článek jakéhosi Juliána Carróna s tématem o naději. „Jakmile jsem si to přečetla, vybuchla jsem: Proč ti tak dlouho trvalo mi tohle dát? Našla jsem, co jsem hledala.“

Proč si byla tak jistá? „Překvapení,“ říká, „je to tím překvapením. Něco, co se stane uprostřed rutiny. Jdeš v neděli na mši, modlíš se automaticky k Bohu, už ani nevíš, jestli je reálný, a s celou svou potřebou významu jsem si přečetla ten článek a byl to On, kdo mi říkal: Jsem stále tady.“ Proto hned šla na setkání, které bylo uvedené na lístečku, a poznala Anujeeta, sikha, který konvertoval ke katolické víře, a skrze něho Jessicu a Matta a pak další…

„Na prvních duchovních cvičeních jsem řekla: Nevím proč, ale od té doby, co vás znám, je můj život tak krásný. Je to nový způsob, jak poznávat, žít.“ Je pro ni těžké shrnout, co v nich viděla, říkala, že nosili "the heart upon your sleeve", srdce na dlani: „Neměli strach ho ukázat. Byli osvícení touhou a láskou k Ježíši. Skrze ně jsem našla sama sebe. A mohla jsem se v klidu vrátit na Filipíny.“

Do konce víza chyběl rok, přesný čas, aby David stihl dokončit střední školu, a ona se nezastavila: mezi inzeráty ve farnosti našla „hledá se chůva“. Tak se její určení potkalo s tím Mauriziovým. „Nejkritičtější chvíle mého života byla ta nejlepší,“ říká dnes on, když se odkazuje na dobu, kdy se seznámili. Maurizio Cattaneo se narodil v Ivreji a v 76. roce emigroval s rodinou do Kanady, kde začal intenzivní léta práce a studia. Umýval nádobí v kuchyni a studoval chemické inženýrství v Torontu. Vstoupil do náročného amerického systému, získal práci v experimentálním výzkumu. Během doktorátu v Montrealu potkal Marii France, která se stala jeho ženou, a v roce 1997 se přestěhovali do USA. V roce 2010 zemřela na náhlou infekci. A on zůstal sám na výchovu dětí, dvanáctileté Françoise a devítiletého Christiana.

„Bůh v mém životě nebyl přítomný. Neuměl jsem se modlit, neměl jsem žádnou zkušenost s tím, jak se na Něj obrátit. Já a moje žena jsme nedostali náboženskou výchovu, takže ani naše děti ne, a když mi chyběla, to nejdražší, co jsem měl, nalezl jsem v sobě velkou prázdnotu.“ Práce byla neodkladná, a tak nevěděl, jak dál: jeden kamarád mu poradil, aby napsal inzerát do farního zpravodaje, aby našel někoho, kdo mu pomůže s domácností. Tak přišel telefonát od Alphy.

Na prvním setkání jí dal Maurizio do ruky klíče od domu a od auta. „Hned jsem věděl, že je to ten správný člověk.“ Když ji jednou děti poprosily, aby zůstala na večeři, viděly, že se před jídlem modlí: „Co děláš?“ „Děkuji Bohu za jídlo.“ „Proč?! Jídlo nám dal táta!“ Stejně tak před spaním. Nechápaly, smály se, myslely si, že je blázen, ale zasáhl Maurizio: „Odteď dělejte všechno, co vám Alpha řekne.“ Ta žena ho fascinovala. A právě ona mu představila, navzdory jeho výhradám, přátele z CL: „I tam to bylo okamžité jako v případě Alphy,“ vypráví. „Něco momentálního a zároveň hlubokého. Bylo to setkání. První, koho jsem poznal, byl Lorenzo. Poslouchal mě, byl ke mně velice vlídný, nesoudil: ten mladý muž měl pro mě něco nepoznaného, měl něco, co jsem chtěl.“ Byl zvyklý slýchat: „Myslíš jako počítač.“ Ale tihle přátelé „viděli, kdo jsem“.

Alpha byla rozhodnutá, že se po propadnutí víza vrátí na Filipíny, ale nádor postupoval, musela začít experimentální léčbu. A především ji Maurizio požádal, aby se stala jeho ženou. Vzali se 27.srpna 2011.

Dneska, během hovoru na Skype z jejich domova v Bostonu, krmí jako dítě Elizabeth, starou paní s Alzheimerem: „Když její manžel umíral, slíbili jsme jí, že si ji vezmeme k sobě.“ Jejich dny jsou takové, plné vděčnosti, tam a zpátky z „Casa Monte Cassino“, dílo, které vede Alpha a které se stará o nemocné děti. Doprovází malé děti, jejich rodiny a také další lidi s rakovinou jako ona: „Když někdo z nich zemře, příbuzní se mě ptají: proč ty ještě žiješ? Hodně se na to ptám taky. A pokaždé si říkám: můj den přijde. To mi pomáhá uvědomovat si čas, který jsem dostala, a dávat význam přítomnosti.“ Pak dodává: „Navzdory všemu, co se mi stalo… dál zapomínám. Nežiju památku Ježíše. Kolikrát mu znovu říkám ne. Ale On pro mě vždycky něco připraví, víc, než bych si představovala. A jediné, co musím říct, je ano.“

Proč je ten její tak zvláštní příběh příběhem každého? „Pocházím z ostrova, kde jsem se naučila závislosti. Všichni závisíme. A všichni, když vyrosteme, věříme, že je lepší být nezávislí. Ale potřeba neodchází. Potřebu našeho srdce, což je potřeba druhého a potřeba významu, dáváme stranou, ale ona nezmizí. Všichni hledáme. A všichni se můžeme vrátit k závislosti, abychom byli šťastní.“