Posledně vyšel do ulic sám. „Pokud půjdeme spolu a nakazíme se, všechno ustane“. Hliníkové obaly s těstovinami a omáčkou připravenými doma, jako obvykle. Tašky, do nichž vkládá housku, láhev vody nebo šťávu. A pak se jde ven do ulic kolem Penn Station, coby kamenem dohodil od Madison Square Garden v srdci New Yorku, který se v těchto týdnech stal světovým hlavním městem koronaviru. Městem, kde ještě dnes na koronavirus umírá 200 lidí denně. Městem, v němž se na Hart Island hloubí hromadné hroby, protože rakve už není kam dát, a kde od začátku pandemie podlehlo nemoci 27 000 lidí. A k tomu se přidává krize, kvůli níž bankrotují obchody, zavírají se kanceláře a rozpadají rodiny. Tím se rozšiřují řady těch, jež Salvatore Snaiderbaur a dobrovolníci z One City Mission chodí navštěvovat téměř každý den, nosíce jim jídlo a společenství: bezdomovců.



Oficiálně se jich ve městě nachází 69 tisíc. Jedná se však o odhad na spodní hranici, v situaci, která «je stále obtížná, ale teď ještě více: nejsou otevřené obchody, bary, toalety… katastrofa. Jednou jsem mluvil s člověkem, jenž se přehraboval v odpadcích: „I kdybych si mohl koupit něco k jídlu, kam půjdu“?». Vypráví do telefonu z Brooklynu Salvatore, jemuž všichni říkají „Salvo“. Mluví o Martě, Oddiem, přátelích, jež jsme ještě mohli vidět před zavedením omezení při práci prováděné jednoduchým a odzbrojujícím způsobem: chodí ve skupinách po stálých místech a nosí jídlo a oblečení těm, kteří je nemají. Ale především se s nimi setkávají, jsou s nimi. Zdá se to být nic. Ale mění to život.

Salvo, jemuž je dnes 57 let, to objevoval kousek po kousku, díky osobnímu příběhu, jenž by si zasloužil samostatný článek. Ve svých kořenech se jedná o velmi italský příběh, započatý v Palermu a rozvinutý v Miláně, kde se setkání s hnutím CL prohloubilo až po odevzdání celého života (Salvo je memor Domini). Avšak jeho příběh je současně velmi americký vzhledem k dobrodružnosti jednotlivých kapitol, utvářených náhlými zvraty, řadou „nahoře“ i „dole“: získání Zelené karty v loterii, první stěhování do Států v roce 1997, návrat do Itálie, kde pracuje jako manažer v palermském Ismettu, pak znovu cesta do USA („v roce 2005, ve dnech, kdy zemřel don Giussani: měl jsem čas jít na pohřeb a pak odjet“). Přijíždí do Atchisonu v Kansasu na Benedictine College. Po osm let vyučuje obchod. Dům, studenti, hnutí… „Ale postupně jsem si uvědomoval, že cosi chybělo, chtěl jsem i něco jiného“.

Co bylo to jiné, to začíná poznávat znovu v Itálii takřka náhodou. Tráví léto ve Florencii se svými studenty. „A tam jsem si jednoduše všiml ulice. V Atchisonu se život odehrával doma a v kampusu. Tady jsem však cestoval každé ráno autobusem, abych se dostal do města. A potkával jsem všechny možné lidi: chudé, postižené, dobrovolníky, bývalé prostitutky s malými dětmi… Dávali jsme se do řeči, vyprávěli. Otevřel se mi svět“. Okno, jež se otevírá dokořán v Subiacu, kde se ocitá před podobiznou svatého Františka. Mnich, jenž jej doprovází, mu říká: „Pro křesťanství to byla chvíle přechodu: od Benedikta k Františkovi. Více méně jako dnes“. Ta věta utkvěla Salvatoremu v paměti. „Začal jsem se ptát sebe sama: co to znamená pro církev, pro hnutí, pro mě?“.



Po návratu do Ameriky studuje františkánské charisma. Setkává se s řeholními bratry z Bronxu. V létě 2014 s nimi tráví jeden měsíc v domě pro hosty: „A tam objevuji bezdomovce. Žiji s pětatřiceti z nich, vařím, navazuji přátelství. Navrhuji začít Školu komunity, to, co jsem. Byla to chvíle znovuobjevení našeho charismatu. Až do té doby jsem jej žil od hlavy vzhůru, ale byl tam lidský aspekt, jenž jsem časem ztratil. Tak jsem jej našel“.

A prohlubuje jej později díky dvěma setkáním, k nimž dochází ve chvíli, kdy ztratil práci a zůstal, jak vypráví, „se 400 dolary, jedněmi nohavicemi a dvěma košilemi“. Dochází k tomu před kostelem v Chinatownu. „Byl tam bezdomovec sedící na chodníku. Nemohl si nazout boty. Napadá mě: jestli pojede auto, tak ho zabije. Proto jsem se jej zeptal: „Potřebuješ pomoct?“. A on na to: „Jo, nedokážu se postavit na nohy“. Byl opilý. Nazuju mu boty, koupím mu něco k jídlu. Strávím s ním půl hodiny. A ten člověk během té půl hodiny ožije. Začíná mi vyprávět o sobě, manželce… zatímco já uvažuji: to je věc, již teď nemůže dělat nikdo jiný. Buď mu odpovím já, nebo… kdo jej bude doprovázet?

Ten muž se jmenoval Alan. Je to jediné jméno, které ve vyprávění ponecháme netknuté: „Protože misie začala v podstatě s ním“. S ním a se Santiagem, jehož jsem potkal krátce poté „před stejným kostelem. Ležel na zemi a nechtěl pomoc. Pomyslel jsem si: nechce už žít. A tak mu říkám: „Chápu tě, protože i já jsem ztratil práci, nevím jak dál…“. Zkrátka, vyprávím mu o svých problémech“. A on? «Ožije: „Ále, zůstaň bez obav, uvidíš, že ta situace nezůstane napořád…“. Začíná vůči mně vystupovat tak, jako jsem já vůči němu vystupovat nemohl. Tehdy jsem si řekl: ok, snad jsem porozuměl. Mohl jsem mu pomoci pouze proto, že jsem byl chudý já. A on nacházel naději ne díky tomu, co jsem mu dával, nýbrž díky tomu, že započal vztah. Celá OCM je v onom setkání».

Zbytek přichází téměř sám od sebe, malými krůčky. Jeden neočekávaný dar, část dědictví objevivší se odnikud, někteří přátelé, kteří se zapojují. To, co stačí pro vstup po špičkách do světa přeplněného bezbřehým lidstvím, velikým téměř jako zranění, jež tě mohou dovést na ulici, a jsou mnohé.



«Bezdomovci se dají rozdělit zhruba do dvou skupin«, vysvětluje Salvo téměř zdráhavě, protože čteš mezi řádky, že kategorie jej svazují: «Současní bezdomovci jsou lidé, kteří se dostali do dané situace z hospodářských důvodů: ztratíš práci, onemocníš… Padnout dolů je velmi snadné. Ale tito zůstávají na ulici jeden dva roky, pak se z toho často dostanou«. Chroničtí bezdomovci jsou však jiný příběh. «Zažili nějaký zlom. Mentální nemoc, drogy, alkohol. A skutečnost, že rodina už je nechce, ze studu nebo je to opravdu nemožně».

Je tu pak další společný rys, a to je objev, který Salvo činí neustále: «V těchto podmínkách se lidství rodí v setkání. Ne kvůli tvým projektům, protože chceš evangelizovat… Jediná věc, již musíš dělat, je být disponibilní a být s nimi takovými, jací jsou. Musíš je mít rád, ne chtít jejich dobro… které je pak to, co máš na mysli ty…». Jak říká, trvalo mu «pět let slz a krve, aby to pochopil. Ale to, co mi pomohlo nejvíce, bylo znovuobjevení sebe sama jakožto chudého». A neustálé znovuobjevování vlastní chudoby. «Zatímco mluvíme, prošel tu jeden tam a zpět. Vzal tašku, přenesl ji jinam, vyšel ven, pak zase vešel dovnitř… Co hledá? Ale já bych mohl být jako on. Já jsem ta neuspořádanost. To jsme v podstatě všichni».

Úplná nezištnost. Při setkáních, jež přetrvávají, jelikož určité tváře nacházíš vždy na stejném místě, tě již očekávají a stáváme se přáteli. Jako C.J., který bydlí pod jednou cedulí na prostranství před přístavištěm trajektů na Staten Island, «a pokaždé, kromě jídla, nás žádá o propisku a sešit». Nebo setkání jako to s Chantal, stojící na páté avenue, «zatímco jsem psal zprávu do mobilu. Přijde ke mně a říká: proč lidi chodí a dívají se při tom do mobilu? Všichni jsme blázni…». Zasmějeme se, začneme rozhovor «a vypráví mi celý svůj příběh. Když ji při odchodu zdravím, protože jsem zrovna vstupoval do kostela, říká mi: díky, jdi a modli se za mě». Ale setkání na ulici jsou taková: Začínají nějakou banalitou a končí na osobní úrovni». Nebo tě převálcují nějakou větou. Jong, Thajec bydlící v přístřešku z kartonů, který si postavil na jednom poklopu od kanálu, mu ji řekl, když zdvihl oči od baterky osvětlující nějakou knihu. «Zeptal jsem se jej: co potřebuješ? A on na to: “Nothing. Maybe something for the heart” ». Nic, snad něco pro srdce. «Toto je to, co hledají: vnímat, že jsou milováni a je s nimi jednáno s úctou», jak nám vyprávěla Martha, jedna z prvních v OCM, jednoho večera na konci zimy, zatímco s dalšími čtyřmi přáteli rozdávala hrachovou polévku z hrnce položeného na stolku před přístřeškem na 28. ulici: «Chtěl bys dělat víc, vždycky. Ale Bůh se postará».



«Dělat víc». To je další neodbytné pokušení pro toho, kdo pomáhá. V OCM mu čelí takto: «Rozhodli jsme se nepronajímat si žádné místo, kde bychom rozdávali jídlo, nekoupit dodávku pro rozvoz, nevtiskovat nijakou pevnou strukturu», vysvětluje Salvo: «Dělá se to, co je možné, s našimi prostředky. Zůstat chudými je privilegium. Připomíná nám, proč jsme s nimi a že to nejsme my, kdo odpovídá na jejich potřebu». Nikdy nedávají peníze, protože «pokud by tomu tak nebylo, tak se v té chvíli ocitáš na jiné, vyšší úrovni. Stáváš se někým, od něhož něco bereš, nebo tě to umrtvuje». Ale chudoba, co je to pro tebe? «Především povšimnutí, že bez milosrdenství Boha bych neexistoval. Dnes, zde». Vědomí, jež usnadňuje nenechat se ovládnout úzkostí kvůli počtům. «Kolik bezdomovců se dostane z ulice? O úplném začlenění ještě nevím. Zlepšení znám však mnohá. A pozoruhodná».

Příklad? John, «jeden z těch, s nimiž mě pojí hlubší přátelství». Když jej potkali, měl velmi špinavé nohy. «Působilo mi to nevolnost. V noci jsem kvůli tomu nespal. Přemítal jsem: jak je možné, že někdo tak špinavý může žít v New Yorku?». Jednoho večera mu přinesl něco k jídlu a všiml si rukou černějších než obvykle. «Ptám se jej: Johne, co se stalo? A on na to: proč? Díval se na ně po dobu pěti minut. „Jsou špinavé“. Nevšiml si toho». Během následujících týdnů se setkávají. Až do dne, kdy mu John říká: «To je naposledy, co mě vidíš. Zítra jedu do Las Vegas. Tam je horko. A já tu přes zimu nemůžu zůstat». Pak vyšlo najevo, že předchozí rok byl v Kalifornii, léto předtím zrovna tak… «Můžeš ale takto prožít celý svůj život?». Přemýšlí o tom, mlčí. «Už jsem jej neviděl. Zatelefonoval mi pár dnů poté, myslel jsem, že už odjel: „Zdar, potřebuju, abys mi napsal doporučující dopis. Tak mi poskytnou ubytování”». Salvo o tom promluví se sociálním asistentem, započne procedura. «Toto je forma pokroku. Člověk, jenž si nejdříve všimne špinavých rukou. A pak se postupně rozhodne naslouchat ti, neutíkat, a žádá pomoc… Nevím, kde je teď. Má však naše číslo. Je-li toho třeba, může zavolat. Nemůžeme si myslet, že mu sejmeme břímě jejich příběhu, který je zavedl na ulici. To není realistické. Ale to, po čem toužím, je, aby uvnitř tohoto nesnesitelného břemene byla ukrytá zkušenost naděje».



Žádný nárok. Pouze «zisk pro sebe», jak ti řekla Alessandra, která se nedávno připojila ke skupině, jež bezdomovcům nosí každý čtvrtek během přestávky na oběd těstoviny uvařené v americkém sídle firmy De Cecco nachazející se na Lower Manhattan: «Dostáváš od nich více než to, co dáváš ty jim». Je to jedna ze čtyř skupin, které za normálních okolností chodí v pevně stanovených dnech na Grand Central, do Brooklynu nebo před kostel sv. Františka z Assisi. Někteří jsou přátelé z CL, pro něž se OCM stala charitativou. Mnozí další nikoli: přišli jednoduše díky pozvání. Je tu rovněž oddíl ze světa módy: modelky, herci, fotografové. «Jedna kamarádka přišla minulý rok s manželem a, užaslá, uspořádala oslavu. A někteří z jejího okolí se zapojili». Ostatně, jméno díla nese uvnitř právě toto: One City, to platí pro všechny. «Nikdy jsme neuvažovali o této misii jako o něčem pouze pro bezdomovce. Slouží městu New York. Oni jsou těmi, kteří jsou potřebnější, proto vycházíš z toho. Ale dílo slouží městu, aby město zakusilo lidství».

Jako Doni, jenž chodí jednou za měsíc spolu s Raquel a Peterem, stálicemi, a některými přáteli, kteří se postupně přidávají. Nese «těstoviny s ragú, mají v tom také maso». Pokaždé je to zhruba třicítka porcí. «Je to neustálý zázrak, při každém setkání». Zázrak, který před dvěma a půl lety, když jí Salvatore vyprávěl o OCM, neočekávala: «Byli jsme na večeři s přáteli z fraternity. Když o tom Salvo vyprávěl, byla jsem dojatá. “Jak ti mohu pomoci?”, ptám se jej. “Přijď”. “Ne, to nezvládnu…”». Pak jde. Poprvé nepřinesla nic. «Vydáváme se na cestu. Všichni se představují, pomáhají ti. Ptají se tě: co máte? A já jsem neměla nic», pokračuje Doni. Znovu je dojatá a vypráví dále: «V jedné chvíli se někdo ptá: je tu někdo, kdo má plastový sáček? Vždy nějaký nosím v kabelce, je to zvyk. A zeptali se právě na to, chápeš? Pomyslela jsem si: ale to jsem já, ta prázdná taška…». Od té doby jsem nepřestala chodit, nosit jídlo, ponožky, oblečení. «Nosím však vždy s sebou jednu prázdnou tašku».