Náměstí v Minsku

„Bez odpuštění nemá Bělorusko budoucnost“

V zemi se od 9. srpna konají poklidné protesty. Katolický kněz mluví o „probuzení lidu“, až doposud přežívajícího v apatii vůči režimu. „Žijeme v úžasu a prožíváme přítomnost takovou, jaká je“.

Když jsem před několika lety přijel z Běloruska do semináře v Itálii, jedna z věcí, které mě ohromovaly, byl zájem Italů o politiku. Ale to, co mě překvapovalo ještě více, byl fakt, že se o společenská témata a osud státu vášnivě zajímali i křesťané. Pak časem, po setkáních s přáteli z CLU a po zkušenosti v hnutí, jsem začal chápat důvody a hodnotu zájmu o politiku. V mé krajině si nikdo nepoložil tento druh problémů. Vždy jsme žili více méně v poklidu a brali za samozřejmé, že ten, kdo nám vládl, učiní to, co má. Alespoň do prezidentských voleb.

Dnes to, co vidím, je probuzení lidu, jenž se dal do pohybu kvůli dobru země. Všechno započalo před vypuknutím protestů kvůli volebním podvodům, když jsme vozili pomoc – dezinfekci, roušky – do státních nemocnic. Lidé je museli dovážet v noci, protože představitelé institucí je nemohli přejímat ve dne: dostali by se totiž do rozporu s postojem prezidenta, jenž existenci pandemie odmítal. Kdo by to byl udělal, byl by býval propuštěn. Bělorusko tak bylo krajinou, která byla po volbách v koncích. A lidé začali reagovat a říkat otevřeně, co si mysleli.

Dnes se na náměstích v celém státě scházejí lidé, aby pokojně vznesli svůj protest. Tisíce z nich jsou zatýkány a bity. Lidé zmizí (stalo se to i některým přátelům) a pak se po několika dnech objeví poté, co byli propuštěni z vězení. Do dnešního dne je tu na 80 „desaparecidos“ (zmizelých). Před detenčními ústavy v celé krajině se tvoří fronty obyčejných lidí spontánně nabízejících pomoc propuštěným: jsou tací, kteří se potřebují dostat domů nebo ti, již musí jet do nemocnice kvůli utrženým zraněním. Mezi těmi, kteří nabízejí pomoc, jsou advokáti i zdravotníci. K takové mobilizaci lidí nikdy předtím nedošlo.

Jsem dojatý z toho, co vidím. Žasnu nad probuzením svého lidu po mnoho let tak apatického a lhostejného. Pozoruji, že se nikdo z protestujících neuchyluje k násilí. V ulicích jsou auta zničená zvláštními policejními oddíly, nikoli manifestanty. Viděl jsem však fotografie dobrovolníků, kteří během pochodů sbírali odpadky. Jsou tu lidé, spontánně řídící dopravu, protože semafory jsou vypnuty, a stojící řidiči nejeví známky hněvu. Toto pokojné klima je nejúchvatnější věc, je v tom cosi zázračného.

Jsem farář dvou venkovských farností na severovýchodě krajiny. I já bych chtěl jít manifestovat a pomoci těm, kteří byli zatčeni. Ale můj úkol spočívá v tom, abych pokračoval ve vykonávání toho, k čemu jsem povolán. I já, stejně jako mnozí, jen těžko v noci spím, jelikož dojmy jsou intenzivní (jedna kamarádka lékárnice mi řekla, že nikdy neprodali tolik prášků na spaní jako v tomto období). Myslím však, že pokračovat v mé práci faráře je nejlepší příspěvek, jenž mohu mé zemi dnes nabídnout. Během kázání nemluvím o politice, nýbrž hlásám Boží slovo, jež je poselstvím milosrdenství a odpuštění.

Pokud se nenaučíme odpouštět, dnes, kdy se jména osob odpovědných za násilí vůči manifestantům dostávají na veřejnost, riskujeme, že se země rozpoltí. Každý má někoho blízkého, známého či kamaráda, jenž pracuje pro stát a je nucen pod hrozbou propuštění bránit postoj prezidenta. Bez odpuštění nemá Bělorusko budoucnost.
Při rozhovorech s mými přáteli z řad kněžích vidím, že i oni sdílí tuto zkušenost. Všichni jsme synové tohoto probuzeného lidu. A jsme synové církve a tyto okolnosti jsou pro nás příležitostí žít v poslušnosti biskupům.
Nevíme, co se stane. Žijeme v úžasu a prožíváme přítomnost takovou, jaká je, bez toho, že bychom se utíkali k představám, kam to nás a naši krajinu zavede.

Modlím se, aby Pán ochraňoval běloruský lid před sebou samým, před pokušením nenávisti a násilí.

Dopis podepsaný.