Když řeknete „škola“, hned vám na mysli vytanou další slova. Například „budoucnost“, protože každá škola v jakémkoli svém historickém okamžiku bojuje ve svých aulách o budoucnost. Nebo „naděje“, která je sestrou šťastného očekávání, jež dlí v srdcích dětí a rodičů a učitelů, kteří chtějí jen jejich dobro. Konec konců tu škola je i proto, aby chránila naději na šťastné zítřky, což je také její pravá podstata. Pokud existuje nějaké prostředí, které pandemie vystavila větší zkoušce než jiné, tak jím je právě škola. Byla zaskočena, ochromena a rozpolcena mezi potřebou chránit děti a jejich rodiny před virem a potřebou, aby nebyly ze svého světa vyrvány a od svých kamarádů a učitelů odtrženy právě proto, aby se z nich stali dospělí lidé schopní vypořádat se s okolní realitou, i pokud nastavuje nepředvídatelnou tvář celosvětového dramatu.

A to je důvod, proč je dnešní výzva tak rozhodující. Mezitím co píšeme tento článek, zahájení školního roku stále visí na vlásku a nejen v Itálii. Školní rok sice bude zahájen, ale pandemie každou chvíli hrozí, že se děti do školních lavic jen tak nevrátí. Školní rozvrhy a prostory tříd jsou pro všechny stále jedna velká neznámá. Přesto jsme se stejně rozhodli mluvit o škole, která tu bude, a to z prostého důvodu: ať už bude mít výuka jakoukoli formu: ve třídách, na počítači nebo bude kombinovaná, jak je dnes moderní říkat, nový školní rok začne obohacen o nové zkušenosti, které žáci a studenti zažili v posledních měsících. A poučit se z těch zkušeností a pochopit, čemu se dnes učíme, je rozhodující proto, abychom neztratili schopnost umět se svědomitě vypořádat se zítřkem a budoucností a uměli v nás zažehnout plamínek naděje.


A není náhodou, že právě naděje byla nejvíce skloňovaným slovem na Mítinku Rimini, zlomovém okamžiku v tomto podivném covidovém létě. Nebylo vůbec jisté, že se letos bude konat, ale bylo nadmíru roztomilé vidět tak přepestrý obsah, tolik názorů a schůzek, co vzešlo z rozhodnutí zariskovat a zkusit jej uskutečnit novým způsobem a příspěvky nabídnout skutečně celému světu, i díky počítačům. Hodně jsme toho o něm napsali na webových stránkách clonline.org, ale určitě se k němu později vrátíme. Zde však přinášíme jeho tlukoucí srdce ve formě příspěvku Juliána Carróna o tom, „Kde se rodí naděje“. Rozhovor, ve kterém v určitém momentu došlo na slova dona Giussaniho, jež stručně vystihují to, oč tu jde: „Naděje je jistota v budoucnost na základě současné reality.“ To, díky čemu můžeme růst a žít.