Náboženský smysl je dílem, jehož četba může být začátkem křesťanské cesty (navazují na ně další dvě autorovy práce věnované „události Krista“ a otázce „proč církev“), není však zdaleka určeno jen křesťanům. Jak o něm ještě jako arcibiskup Bergoglio řekl dnešní papež, je „knihou pro všechny lidi, kteří berou své lidství vážně“.

Pojem „náboženský smysl“ by se dal definovat jako kladení si základních otázek o smyslu života, reality a všeho, co se děje. Slovo „náboženství“ ovšem v češtině výslovně odkazuje k Bohu, a proto název českého překladu Náboženský smysl zcela neodpovídá původnímu italskému názvu Il senso religioso. Latinský výraz religio je mnohem obecnější a může být chápan ve smyslu vztahování se člověka k existenci, ke skutečnosti či k tomu, co ho přesahuje (k nekonečnu).

Monsignore Luigi Giussani jej používá především v tomto posledním významu. Vede čtenáře k objevu pocitu prvotní závislosti, jehož velikost a působivost je očividná pro člověka v každé době. Jak v předmluvě napsané pro první české vydání Náboženského smyslu z roku 2001 konstatoval kardinál Miloslav Vlk, Giussani je veden „vášní pro rozum“, který se „dává do pohybu, když tuší tajemství“, a směřuje k mnohem hlubšímu chápání člověka než ideologie, které směřování lidského rozumu k nekonečnu potlačují.

Úvodní část Giussaniho knihy je spojena s kritikou redukcionistického používání rozumu, který je v pojetí řady moderních vědců a filosofů uplatňován jen ve vztahu k věcem přímo dokazatelným, takže se nemůže otevřít celé šíři skutečnosti. Náboženské přesvědčení může být ovšem i bez důkazů tohoto druhu plně racionální, tak jako je podle příkladu uváděného Giussanim nanejvýš rozumné věřit v existenci Ameriky, i když jsem v ní nikdy nebyl a na vlastní oči ji neviděl.

Přestože Il senso religioso vyšlo už v roce 1966, Luigi Giussani v této knize již v plné míře zaznamenal krizi pozitivistického a protináboženského paradigmatu moderní vědy a nástup paradigmatu „postmoderního“, jehož reprezentanti nijak nezpochybňují existenci nezměřitelného tajemství. Ve vynikající pasáži Náboženského smyslu autor připomíná Einsteinovy výroky na toto téma a pojednává o „faktoru x“, který se nachází za vědecky zkoumatelným světem, a přesto vyzývá vědce i lidi vůbec, aby byli jeho neúnavnými hledači. Čím více se totiž horizont vědeckého poznání posouvá, tím více vystupuje do popředí ono x, přesahující podmínky, v nichž se odehrává empirický výzkum. Podle Giussaniho slov je život „hlad, žízeň a touha po nejzazším objektu, který se objevuje na jeho horizontu, ale zůstává vždy za ním“.

Člověk je neustále odkazován k nekonečnu, a to jak svým rozumem, tak i svým srdcem. V jeho „náboženském smyslu“ se propojuje obojí. Jeho rozumová touha po co nejúplnějším poznání i touha jeho srdce po nekonečném dobru či nekonečném štěstí jej nutí hledat neznámé Tajemství, přičemž však lidské hledání bývá poznamenáno omyly. Giussani v závěrečné části své knihy uvádí hypotézu zjevení jako odpovědi na toto hledání. Ve zjevení se neznámé Tajemství ujímá iniciativy, dává se člověku poznávat a naplňuje to, po čem toužil. Křesťanství má s náboženským smyslem co do činění právě proto, že se nabízí jako nepředvídaná, ale plně rozumná odpověď na touhu člověka po životě, ve kterém objevuje a miluje své určení.

GIUSSANI, Luigi: Náboženský smysl: Otevřít se nekonečnu. Přel. Vítězslav Pavlík. Praha: Paulínky, 2020. 279 s.

Zdroj: hopeforeurope.eu