„Pedro, kde tě mám? Neslyším tě! Antonio? Jsi tu?“ postupně jednoho po druhém shání na počítači.
„Neměla jsem jiná přání, než být s nimi,“ svěřuje se Luísa Costa Cabral, učitelka ve dvouleté třídě, která, abychom rozuměli, v Portugalsku spojuje pátou třídu prvního stupně základní školy a první třídu druhého stupně základní školy.
„Jiná přání?“ Co je to za banální otázku pro tak metodicky přesnou a zásadovou paní učitelku.
„Plány mám v červenci už obvykle dodělané a připravené na blížící se školní rok. Potřebovala jsem je. Po dvanáct let, co vyučuji, mně poskytovaly vnitřní klid. Dokonce i nečekané události byly očekávané, nebo alespoň zvládnutelné.“

Dveře obří školy Colégio de São Tomás v Lisabonu se jednoho pondělního března zavřely hned po vyhlášení nouzového stavu a následující středu mělo několik žáků pozitivní test na Covid.
„Všichni kolegové se sešli, protože bylo třeba zorganizovat dálkovou výuku. A hned jsme začali s přípravou, například rozesíláním učebního materiálu našim žákům.“ Bylo to jak blesk z čistého nebe a plány šly ty tam.
„Faktem je, že předtím jsem po přerušení výuky, například z důvodu školních výletů, vždycky věděla, odkud mám začít. Všechno jsem měla naplánované, ale takhle... Něco jsem musela v sobě změnit,“ říká dnes na začátku nového školního roku, když popisuje, co objevila a bez čehož se nyní nemůže obejít.
I v Lisabonu je kvůli všem těm číslům nově nakažených, která nechtějí klesnout, budoucnost školní výuky stále nejistá, i když má být co nevidět zahájena. Ale naše paní učitelka hledí do budoucna s optimismem díky získané zkušenosti a bere si z ní ponaučení.



Jen málo škol zavedlo dálkový způsob vyučování. „Vláda sice připravila vyučování přes televizi, ale my jsme se rozhodli, že budeme s našimi žáky.“
Spustili jsme i kampaň pod názvem iPede, který znamená „já chci“ a zní jako název slavného tabletu. Jejím cílem bylo poskytnutí počítačů těm, kteří jimi nedisponovali. „V naší škole s více než tisíci studenty přibližně dvacet procent z nich pochází ze skromných poměrů a mohou školu navštěvovat jen díky stipendiu. Alespoň jsme nějak začali a postupně se určitě dostaneme na čtyři hodiny denně a k tomu ještě přidáme pár odpoledních setkání na internetu.“

„Učinila jsem tento objev: Na obrazovce počítače jsem si před žáky připadala podivně klidně i přesto, že jsem neměla žádnou oporu ve svých plánech, protože mě zajímalo pouze navázat s nimi vztah. Sama jsem byla sebou překvapena.“ Z čeho pramenil takový klid? „Objevila jsem, že vztah s mými žáky – kvůli němuž všechno normálně probíhá ve třídě během vyučovacích hodin, kdy se jim oddáme naplno, protože s nimi nemůžeme být doma nebo při jejich mimoškolních aktivitách – není něco, co se může pomocí počítačového programu naplánovat od stolku. Vyplave na povrch, jen když jsme ve vztahu s někým jiným.“

A celý klíč k rozjezdu je ukrytý v tomto objevu uskutečněném v průběhu času a realizovaném po měsících lockdownu: „Rozebírat se vzniklou situací a neustále sledovat čísla nakažených nám žádný klid nepřináší.“
Mezitím co se Luísa připravovala na nový školní rok, vzpomněla si na dopis Juliána Carróna hnutí CL, na výzvu sledovat ty, kteří vzniklou situaci prožívali nejintenzivněji. „V minulých měsících mně začaly dělat společnost příběhy lidí, kteří se s nastalými okolnostmi vypořádávali jinak, a pak i papež se svými postoji a několik přátel. A když jsem se se svými žáky znovu setkala za účelem předání vysvědčení, pochopila jsem, že můj vztah s nimi je stále živý. Sledovala jsem je a doprovázela tak, jako jsem se cítila být sledována a doprovázena na mé cestě v církvi a v Hnutí. A to je, oč tu nyní běží. O vztah, který s nimi ve třídě mám; může sice jako ponorka zůstat skryt těsně pod hladinou vody, ale nikdy úplně nezmizí. Může se oholit až na kost, ale nikdy nemůže zaniknout, jen na sebe převezme jinou formu. Ale jakákoli jeho podoba bude stejně součástí naší cesty růstu a budování vztahu, po které jsme povoláni jít. Samozřejmě že výuka ve třídě je úplně něco jiného, proto se musíme do tříd co nejdříve vrátit. Už se nemůžeme dočkat.“

„Nebylo to vůbec jednoduché,“ vysvětluje, když si vzpomene na prožité měsíce, „spousta žáků při online výuce dělala něco jiného, někteří sledovali jiná videa, nebyli soustředění, vyrušovali a někteří ani neměli webovou kameru. Někdo si dokonce hrál s koťaty nebo se musel starat o mladší sourozence, ale nikdo se na síti neztratil.“
Luísa se hned na začátku pandemie spojila se všemi rodiči. „Jedna maminka mého žáka měla o své dítě strach. Myslela si, že se online hodin neúčastní. A já jsem jí naopak řekla, že se jich aktivně účastní a že se s ostatními spolužáky podělil o trápení z odchodu svého strýčka, který zemřel na Covid. A ona se z toho sama dojala. U jiného žáka jsem zase musela přijmout rázná kázeňská opatření kvůli celé řadě problémů. Chtěl už přejít na jinou školu, ale já jsem mu vysvětlila, že jsem ta opatření musela přijmout a že jsou pro jeho dobro. Až nakonec mi dal za pravdu. Jeho matka mi pak volala a řekla mi, že z toho byl nejdříve naměkko, ale že teď už je v pohodě. Ucítil, že jej někdo sleduje. V deseti letech. Je to možné? A takových jako on, co ucítili, že vztah mezi námi stále žije, je spousta. I vztah s kolegy stále žije, i když nemáme žádnou sborovnu, kde bychom se mohli scházet a vyměňovat si názory. Někdy, jen tak náhodou jsem jim volala na telefon, zkoušela jsem tuto novou dimenzi naší svobody, jen tak, kvůli tomu, abych jim sdělila, že musíme žít až do hloubky toho všeho, co se kolem nás děje.“

Jako kdyby objevila další část sebe samé. „Školní rok, který má začít, je pro nás jednou velkou neznámou. Za chvíli otevíráme dveře škol a už pracujeme na všemožných scénářích. A já si pořád připravuji ty své zažité plány, ale už to není jako dřív. Nyní totiž vím, jak pravdivé je přísloví, že ´člověk míní a Pánbůh mění´. V tom přísloví je ukryta výzva plná nadšení.“ A dodává, že to samé nadšení viděla u jedné dívky z deváté třídy čili posledního roku druhého stupně základní školy. „Ta dívka je členkou Studentské mládeže ("Gioventù Studentesca") a teď půjde na gymnázium. Na toto dobrodružství čeká spousta studentů. Napsala mi, zatímco byla doma kvůli zavřené škole, že: ´nechce žít v neustálém čekání na změnu, že si chce naplno užívat to, co právě prožívá.´ A příležitost k tomu máme právě teď. A není to jen otázka toho, že jsme to předtím ještě nikdy nezažili, jak jsem se na to snažila vymlouvat. Můžeme začít vždycky, můžeme začít i teď.“

Ze zářijové čísla Magazínu Tracce