Zkušené prsty Daryla Davise hbitě poskakují po klávesnici v rytmu svižného boogie-woogie pro dobrou náladu. Davis má za sebou záviděníhodnou kariéru. Nejraději se chlubí fotografiemi ze vzpomínkového alba, na kterých je zachycen, jak hraje s matadory americké hudební scény: Chuckem Berrym, Jerrym Lee Lewisem a B. B. Kingem.
Hudba je sice jeho vášní, ale jeho jméno není tak pevně spojeno s bluesovými singly, jako s nekonvenční prací aktivisty bojujícího za práva černochů. Jeho kniha pojmenovaná Odysea jednoho černocha z Ku Klux Klanu je z roku 1998. V ní se ke zlobě a nesmířlivosti mnohých, co protestují proti diskriminaci, vyjadřuje v tom smyslu, že kontrastní postoje ještě nikdy nic nevyřešily a že jediným řešením je setkání a vzájemný dialog.
A tomu se věnoval po celý život: organizoval setkání, pořádal konference a vedl diskuze do té míry, až téměř vytěsnily jeho hudební koncerty. Letos v lednu o svém životním příběhu vyprávěl na třídenním festivalu New York Encounter. A nedávno, po protestech proti zabití George Floyda v Minneapolisu a obřích manifestacích pod heslem Black Lives Matter, které zaplnily ulice a náměstí amerických měst, odpověděl na zvídavé dotazy několika studentů z Hnutí Společenství a Osvobození.
„Nikdy předtím v historii Ameriky jsme nebyli svědky tak rozsáhlého a různorodého hnutí. Vždyť odsouzení násilného chování policie ze strany státních orgánů nikdy nebylo tak okamžité. Myslím si, že přišel bodu zlomu,“ tvrdí Davis s přesvědčením. Jenže jeho zkušenosti napovídají, že klidné demonstrace a tím méně násilné demonstrace nejsou dostačující k řešení rychle rostoucího fenoménu rasové nenávisti ve Spojených státech.

Vše pro Davise začalo v roce 1983 v country klubu Silver Dollar Loungeun ve Fredericku, státu Maryland. Na plakátech tohoto místního klubu seděl jako jediný černý muzikant hudební skupiny za pianem. Když jednou večer kapela dohrála, přišel se k němu jistý muž, který ho za hru na klavír pochválil, ale vzápětí stejně dodal, že nikdy žádného černocha neviděl hrát lépe než Jerry Lee Lewise. Nato mu Davis pohotově odpověděl: „Lewise jsem osobně znal. Inspiroval se stejnými černošskými hudebníky, od nichž jsem se hudbě učil i já.“
Ten neznámý muž mu moc nevěřil, ale jelikož v něm Davisova slova probudila zvědavost, pozval jej na skleničku. Dlouho se spolu bavili a ten běloch se nakonec přiznal, že je to poprvé, co u stolu sedí s člověkem odlišné barvy pleti. A později Davis zjistil, že ten pán je členem Ku Klux Klanu, průkopnické organizace založené na nadřazenosti bílé rasy. Oba ale pochopili, že jejich rozhovor byl jako semínko, které dopadlo na úrodnou půdu. A takových setkání s členy této nenávistné sekty měl pak Davis celou řadu. Někteří z nich se stali Davisovými přáteli a z Ku Klux Klanu vystoupili.
Zářným příkladem toho je Robert Kelly, odpovědná osoba za buňku Ku Klux Klanu v Marylandu. Prvním krokem byla žádost o interview pro knihu. Sekretářka Davise tuto schůzku domluvila, aniž by Kellymu řekla, že se setká s černochem. A pak následovala další a další setkání, až byl Davis pozván mezi členy klanu a na jejich noční rituály. Davis pozorně poslouchal, dělal si poznámky, kladl otázky a diskutoval a pomaloučku a polehoučku se dané stereotypy začaly bortit.
Davis se nebojí vyptávat po důvodech postojů jiných osob a klást jim nepříjemné otázky. První takovou položil už v deseti letech. Psal se rok 1968 a malý Daryl vyrůstal v bílé čtvrti a chodil do místního skautského oddílu. Jednoho dne oddíl uspořádal průvod městem a tu někdo na Daryla začal házet kameny. „Jak mě jen mohou nenávidět, když mě ani neznají?“ zeptal se naivně rodičů. „Protože máš jinou barvu pleti,“ zněla jejich odpověď, kterou jako dítě nemohl pochopit. A tato otázka se stala středobodem celého jeho života. „Lidé mně dokola odpovídali, že jsou mezi námi lidé, kteří už tací prostě jsou. Ale mně taková vysvětlení nestačila. Pořád jsem chtěl vědět, co za tím vězí. A i přesto, že jsem pořád pátral po kořenech rasismu, na mou otázku jsem odpověď stále nenašel.“



Poslední událostí, o níž přinesla zprávu i CNN a s kterou Davis seznamoval návštěvníky třídenního festivalu New York Encounter, je přátelství s Richardem Prestonem, císařským čarodějem buňky Ku Klux Klaun v Marylandu, který byl v roce 2017 zatčen pro střelbu na černocha během manifestace zástupců bílé rasy v Charlottesville, státu Virginie. Davis se rozhodl, že za něj zaplatí kauci, aby ho pustili z vazby na svobodu.
Z toho vzešla první schůzka mezi nimi, která se odehrála doma u Prestona a během níž Davis Prestona požádal, aby mu vysvětlil důvody svého rasistické nenávisti, a jak on sám vidí jednotlivá historická období Spojených států. „Pozorně jsem ho poslouchal a vždy zasáhl, když se jeho slova začala vzdalovat od historických faktů. Nakonec jsem ho pozval k sobě domů a navrhnul jsem mu, že bychom se mohli společně zajet podívat do Národního muzea afroamerické historie a kultury ve Washingtonu. Nu a pak Preston přišel ke mně domů i se svou snoubenkou Stacy Bell, která byla také členkou Ku Klux Klanu.“ Z tehdejší schůzky má Davis fotografii, na které se oba usmívají, jako by byli dávní přátelé.
Několik týdnů nato přišlo Davisovi pozvání na svatbu Richarda Prestona a Stacy Bell a Davis jej přijal. Měl to být obřad uspořádaný v čistém duchu nadřazenosti bělochů se spoustou vlajek Konfederace. Jenže večer předtím se najednou stala nečekaná událost. Otec Stacy onemocněl a nemohl se svatby zúčastnit, a tak se černošský přítel musel ujmout funkce doprovodu nevěsty k oltáři. A lidem, kteří se ho pak ptali, proč na to vůbec přistoupil, Davis v klidu odpovídal: „Jsme přeci přátelé.“ A je to i přátelství, proč od Prestona ani nechce, aby se členství v Ku Klux Klanu vzdal; jemu prostě stačí, aby jejich přátelství existovalo a bylo opravdové. Jako zaseté semínko, které vyklíčí, až jak a kdy bude Bůh chtít.

Davis mladým studentům na jejich otázku: „Jak se mohl vůbec bavit s někým s tak odlišnými názory, než má sám,“ odpověděl: „Partnera dialogu především nechávám být sám sebou, vždycky respektuji jeho právo vyjádřit své myšlenky, i když s nimi nemusím souhlasit. Když totiž chcete, aby Vás někdo poslouchal, tak nejdříve musíte umět poslouchat vy sami.“
„Ale toto základní pravidlo nestačí. Když otevíráte kontroverzní témata, jako je např. rasismus, tak napadat postoje druhého k ničemu nepovede,“ pokračoval ve vysvětlování Davis, „nepovede to k ničemu jinému než k budování dalších překážek. Já raději hovořím o svém postoji k věci a druhé seznamuji se svými důvody a to je jediný způsob, aby je druzí mohli začít brát vážně a přemýšlet o nich. Agresivním postojem totiž mnohdy protivník skrývá svůj strach a slabost. A to je pravidlo společné pro obě strany, které jej musí respektovat, aby byl dialog navázán a dlouho udržen.“
Davis pak studentům položil tyto řečnické otázky: „Myslíte si, že pro naše děti potřebujeme lepší výchovu a vzdělání? Myslíte si, že je třeba dělat víc pro to, aby mládež nemusela čelit riziku drogové závislosti? Pokud si to myslíte, tak v tom jste zajedno s neonacisty a zastánci nadřazenosti bílé rasy. Odpovědi na tyto otázky rasové problémy nevyřeší. Pokud protivníci v sobě objeví, že mají vlastně stejná přání a cíle, tak je pro ně snazší respektovat se a nepovažovat se za nepřátele. Čím více najdete společných průsečíků, tím menší budete mít odstup mezi sebou. A pokud v hledání společných průsečíků budete pokračovat dál, odstup může i zcela vymizet a dát prostor pro přátelství. A malichernosti, mezi které patří i barva pleti, vás už přestanou zajímat.“

Davis si nedělá žádné iluze o situaci ve Spojených státech. Myslí si, že napětí dál poroste a skupiny extrémní pravice budou posilovat. Podle hudebníka je příčinou to, že se tvář Ameriky změnila a v budoucnu se ještě více změní. K tomu dodává: „Za pár let bude padesát procent Američanů tvořeno osobami s jinou než bílou barvou pleti a už v příští generaci bude bílá rasa v menšině, což ohrožuje moc, která se tu po čtyři sta let uplatňovala. A mnozí bílí se toho bojí a děsí. A právě tento strach skupinky neonacistů a rasistů využívají k náboru nových adeptů do svých řad.“
„Lidé se už musí přestat zabývat dílčími příznaky nenávisti,“ uzavírá Davis. „Je to, jako bychom dávali náplast na rakovinu. Tuto zhoubnou nemoc je třeba léčit od kořenů, které jsou zapouštěny hluboko do naší nevědomosti, a lékem na ni je výchova, vzdělání a poznání se navzájem. Pokud budeme svou nevědomost léčit, tak se nebudeme muset ničeho bát, pokud se nebudeme ničeho bát, tak nebudeme nikoho nenávidět, a pokud nebudeme nikoho nenávidět, tak se nebudeme snažit druhé připravit o život.“