„Když si začínám myslet, že mě snad už nic jiného nemůže potkat, tak to přijde. Takže se mi už nechce jen tak čekat, že mě už nemůže nic potkat, pokud však nebudu čekat na Něj.“ To byla první věc, která mi vytanula na mysli při pomyšlení, že jsem se asi nakazila Covidem, protože jsem už předtím čelila spoustě jiných vážných problémů. A řekla jsem si: „Nemůžeš ode mě už chtít víc.“

Současně s bolestí po celém těle jsem se bála, že jsem nakazila své sestry, celou rodinu a kolegy v práci. V té době hlubokého vnitřního neklidu jsem zaslechla něčí hlas: „Ani jeden vlas na hlavě pohledu a pohlazení našeho Pána neunikne a v tom tkví tajemství víry. Užívej si jeho hlazení a pros o to, abys jej viděla i v této době.“ Ta slova byla prvním pohlazením anděla, kterého mi seslal sám Bůh, aby mě osvobodil.

Začala jsem se tomu oddávat, nechtěla jsem si už na nic stěžovat ani s nikým skládat účty. Čím dál tím víc jsem si uvědomovala, že nejsem lepší než ostatní a že nemám žádná zvláštní privilegia. Takže proč by se to nemohlo stát i mně? Kým jsem, že se mi to nemůže stát? Vždyť sám Ježíš, syn Boží, skončil na kříži! Ten anděl strážný mně ještě sdělil, že kříž spasí celý svět a že právě teď jsem Ježíši nejblíž.
A pak šestý den, kdy se horečka pořád držela vysoko, mi zavolali, že se naskytla možnost, aby mne hospitalizovali. Ve dvě hodiny v noci přede dveře našeho domu přistavili sanitní vůz. Měla jsem příšerný strach a na vlastní kůži jsem prožívala to, co předtím tolik lidí kolem mne říkalo, že tato nemoc stírá rozdíly mezi lidmi a že před ní nejsou žádní bohatí a chudí ani střední třída. V nemocnici o mě skvěle pečovali, ale kolem sebe jsem toho viděla hodně; nebyla jsem na to vůbec připravená.
Mimochodem, když k nám sanitka přijela, jedna velká klepna odvedle přišla ze zvědavosti obhlížet. Přiznám se, že mně to dost vadilo, ale pak se stalo něco neuvěřitelného. Každý den se prý chodila ptát, jestli něco nepotřebují, že nakoupí.

V době kdy ta situace gradovala, měli jsme původně chystat patnácté narozeniny mé dcery Leti. Pořád jsem na to myslela a nenechala jsem to být. Řekla jsem si: „Musíš zvládnout i tohle, nemůžeš ji o to připravit!“
A narozeniny byly ohromné. Všichni naši přátelé se sešli před domem, roztáhli velký transparent a pod okny Leti začali zpívat. Přinesli jí spoustu dárků a překvapení. Ale nejkrásnější bylo vidět, jak se se vším postupně vyrovnávala. Na začátku byla celá smutná, protože si musela úplně změnit plány, pak se s tím smířila a každý moment si užívala, jako by byl poslední, a nakonec si v tom našla to nejhezčí, když řekla, že nebýt koronaviru, tak by tolik dárků a překvapení nedostala.

Během tohoto období jsem obdržela spoustou esemesek od kolegů z práce, matek žáků atd. Mohu říct, že pesimismus, kterému často propadali, mě šokoval. Psali mi například: „to je ale hrozná doba“, „to je strašná situace“, „chudák Leti, vždyť jí ani není patnáct let“ nebo „doufejme, že tenhle rok bude brzo za námi“. Nic z toho si mé srdce ale nepřálo, ani mé oči si tato slova nepřála vidět.
Jsem nesmírně ráda, že jsem byla v nemocnici a že jsem svou rodinu nenakazila, což prožívám jako takový malý zázrak. Škola komunity v knize „Zář očí“ říká: „Nic ho nezajímalo víc než Otec. ´Já a Otec jsme jedno tělo.´ Ani ve zlém co ho potkávalo, se od Otce nikdy neodpoutal. Ba naopak, právě v tom spatřoval veškerý svůj niterní vztah s Otcem, do kterého vkládal bezmeznou důvěru.“ To jsem mohla zažít i já a mohla jsem se toho dotýkat. Ta důvěra byla sice dramatická, ale mohla jsem na vlastní oči spatřit, jak On všechny věci tajemně řídí pro naše dobro a víru.

Monica, Santa Fe, Argentina