„Bylo to nesmírně obtížné vrátit se do školy. I kvůli otázce: Jaký to má všechno smysl, kterou jsem často viděla v očích svých žáků. Nezačali jsme školním řádem nebo pravidly, ale srdečným přijetím. Děti pořád říkaly, že jim už chybělo školní zvonění.“
Ředitelé a učitelé z celé Itálie krátkými videi a příspěvky vyprávěli o zahájení tohoto těžce zkoušeného školního roku, opatrném spouštění prezenční výuky a šlapání na brzdu kvůli další epidemii Covidu.

Právě těmito videi začalo setkání mezi spisovatelem Juliánem Carrónem a psychoanalytikem Massimem Recalcatim vysílané přes kanál YouTube. Cílem setkání pod názvem Místo rozžehnuté touhy, inspirovaného knihou Výchova jako vyprávění sama sebe od Juliána Carróna a uspořádaného asociacemi Cdo opere educative, Diesse, Disal, Portofranco a Rischio educativo v rámci podpory Celosvětové úmluvy o vzdělání papeže Františka, bylo najít podněty, kterými lze lidské srdce, živoucí bod výchovy, probudit. Oba hosté pocházející ze zcela odlišných prostředí, zázemí a myšlenkových okruhů, prokázali během dialogu, ve kterém jeden upřímně navazoval na slova druhého, jak rozhodující nastolené téma je.

„Současná nouzová situace vytváří ve společnosti další neduh: nihilismus čili popírání smyslu života. Tento jev způsobuje apatii u dětí a vyvolává strach u dospělých. Je to konec celé dekadentní paraboly, nebo to může být její začátek?“ otázal se úvodem účastníků setkání moderátor Ezio Delfino.

„Současná situace, která ve společnosti nyní nastává, je v podstatě jakýsi reset,“ odpověděl Carrón. „Mohu se odkázat na nedávno otištěný článek Ezia Maura v deníku La Repubblica, který říká, že pro nový začátek pravidla a řády skutečně nestačí. Novinář zmiňuje osobní odpovědnost. Je třeba lidí, co se postaví a řeknou: ´Jsem tady a teď´.“ A dodal: „Krize, kterou prožíváme, nutí lidské ego k zamyšlení se nad existenčními otázkami. A nový začátek vychází právě z nich, z existenčních otázek, které nestrpí žádnou vnější kontrolu. A může si na ně odpovědět, pokud se zastaví a řekne si: ´Jsem tady a teď´ a své já zapojí do vnitřního dialogu. Jen tak na své otázky v sobě nalezne přiléhavé odpovědi. Tím zvítězí nad apatií a strachem a najde svou cestu životem. Ale aby to zvládl, musí být k sobě upřímný. Tímto způsobem se může celé lidstvo zase začít rozvíjet.“



Psychoanalytik M. Recalcati vyšel z celé řady příspěvků, které mu vybíhaly na obrazovce. „Jsou to úžasné příklady ´školy jako světlé zkušenosti´. Vzdělávací proces existuje tam, kde se něco rozsvítí, jako když se otevřou dveře ze tmy ven. Takových škol, které vzděláváním a zkušenostmi ukazují světlo v dáli, je dnes velká potřeba a právě takovéto světlo se dnes večer budeme snažit rozžehnout.“ Při návratu k tématu nihilismu psychoanalytik podal tuto jednoduchou definici: „Nihilismus nastává v okamžiku, kdy se život a jeho smysl začnou rozcházet. Tento rozchod často vídám u svých pacientů utopených v depresi. Tudíž úlohou vzdělávání je i nabídnout osobní svědectví o tom, že tu je možnost dát životu smysl. Osobní svědectví je víc než pravidla a řády, které v hledání smyslu života nestačí. Stejné téma leží na srdci i donu Giussanimu, kterého jsem v těchto dnech viděl a poslouchal na několika videích. Říká, že cílem vzdělávání je zákon, nikoli řád a pravidla. Ten zákon, jenž má v srdci každý z nás a který musí vyvázat ze všech svých moralistických pastí. A aby se to podařilo, je třeba rozpohybovat své ´já´, jak správně pan Carrón říká: ´Úkolem vzdělávání je rozpohybovat svobodné myšlení´.“

I v této době temna můžeme všichni v dáli vidět „světlo, které je naší touhou žít“. Jak může tuto touhu po vědění vzdělání podpořit? A s ohledem na téma dnešního setkání: Proč potřebuje mít touha místo, aby se rozžehla?
„Vychovávat znamená unášet lidský život směrem k překvapivým metám,“ vysvětlil M. Recalcati. „Touha náš život oživí, je jeho hybnou silou, která uvede svobodné myšlení do pohybu. Často lidé touhu považují za prokletí či za důvod, proč se ženou za něčím, čeho stejně nemohou dosáhnout, dokonce z touhy i porušují zákon a neplní své povinnosti, což jí dává špatné konotace. Touha je totiž zákonem života.“ Aby tuto myšlenku psychoanalytik dále rozvedl, sáhl po slovech svatého Augustýna, který kdysi řekl, že: „Pokud někdo činí dobro bez touhy a proti své vůli, tak to co činí, není dobro. Dobro je jen tehdy, když nevychází z vypočítavosti, ale z opravdové touhy.“

„Touha funguje jako detektor kovů, máme ji, abychom věděli, co od života chceme,“ doplnil Carrón. „Možná to může vypadat trochu paradoxně, ale je tomu tak. Laťka naší touhy se totiž posunuje stále výš a výš. Čím víc naši touhu uspokojujeme, tím více stoupá. A pravou výzvou je ji nesnižovat. A právě u dětí je to očividné. Problém však může nastat v případě, že se nesetkají s dospělými, kteří dostatečně seriózně nechápou disproporci mezi touhou dětí a dospělých. A k tomu je nutné místo, ve kterém se dospělí jako první nebudou bát vyjádřit svou touhu a poskytnou očité svědectví o tom, že v sobě plamen touhy neuhasili a se skepticismem a monotónností života se nesmířili.“

Jaký je tedy úkol dospělého?
„Odpovědí jsou ´osobní zkušenosti´. Úkolem učitelů je komunikovat sami sebe. Ale aby k tomu došlo, je třeba, aby svůj život vzali vážně, jako dobrodružnou cestu za objevy,“ vysvětlil Carrón. „Důležitý je nejen obsah sdělení, ale především jak člověk realitě čelí. Je to dobře vidět na vztahu matky s dítětem. Dnes děti kolem sebe vidí nejen ty, kteří žijí pod tíhou strachu, ale stejně tak jim neuniknou ti, ba naopak je vyhledávají, kteří neztratili smysl života a hledají přiléhavé odpovědi na okolní situaci. Muži a ženy schopné úsudku, mající zkušenosti, které jim daly schopnost správně vyhodnotit daný problém a najít odpověď na touhu po spravedlnosti, kráse a štěstí. Bez těchto osobností se děti mohou ztratit v džungli dnešního světa, ve kterém všechno vypadá stejně, touhu v sobě udusit, propadnout skepsi a na své cestě se zastavit.“
M. Recalcatimu k odpovědi stačila čtyři slova: „Prvním z nich je: ´Jsem tady a teď´. Dospělí musí dětem nabídnout svou přítomnost a neponechat je v jejich uzavřeném světě. Druhým slovem vypadajícím jako protiklad k prvnímu je: ´Jdi!´ Tak pravil i otec marnotratnému synu, když jej vyzval k odchodu za novými zkušenostmi. Je to jakýsi dar svobody, kterým se rodič vzdává vlastního plánu s dítětem a mladého jedince nechá, aby si sám našel vlastní životní poslání v souladu se svou osobností. Třetím slovem je: ´Osobní svědectví´, kterým se touha po životě zhmotní a kontaktem přenese na jiné. A posledním slovem je: ´Víra´. Dobrý učitel musí mít víru v touhu dítěte, a navíc ji musí posílit.“

„Škola, jako ´místo pro výchovu´ může život dětí obohacovat tou měrou, kterou bude schopna nabízet něco rozumného, co touhu dětí rozžehne a nabídne světlo v dáli. Zápas o touhu je otevřen všem dospělým: profesorům, učitelům i rodičům,“ shrnul vše závěrem J. Carrón.