Jak všichni víte, 3. listopadu se uskuteční volby a převládající klima, v němž žijeme, je velmi dusivé a polarizované. Bohužel se zúčastníme srážky mezi dvěma silně ideologickými proudy a ani jeden z obou není osobně přijatelný. Navíc jsme v posledních měsících, pokud ne letech, viděli postupnou eskalaci tónu ze strany politiků, jež se následně projevila v debatách mezi lidmi. V této chvíli je vše „politické“ a rozdělené mezi republikány a demokraty. Dokonce i použití či nepoužití roušky kvůli Covidu se stalo znakem přináležitosti k jedné či druhé straně.

U nás doma – jsem z Memores Domini – se naopak stalo něco odlišného: viděli jsme zrod rozhovoru, jenž zahrnul a provokoval všechny. Všechno začalo jmenováním jednoho známého do velmi důležité funkce, díky čemuž se politická otázka stala nám všem „velmi blízkou“. Rozhovor mezi námi byl velmi hutný – i když pouze tři ze sedmi mají coby američtí občané volební právo – a všichni jsme se nechali provokovat a kladli si otázky. Byl to opravdový rozhovor, v němž se naslouchalo kvůli skutečnému pochopení zkušenosti a myšlenek druhého, a ne kvůli přípravě protikladné odpovědi. A byl to dialog, v němž nikdo nikomu neskákal do řeči.

Nechali jsme se doprovázet encyklikou papeže Františka o bratrství, již někteří z nás právě četli, věc, která ještě více zintenzivnila úsilí pochopit kritéria pro hodnocení toho, jaké je „menší zlo“.
Myslím, že prvním zázrakem byla možnost takový rozhovor uskutečnit, vzhledem k tomu, že ve většině případů se vždy najde někdo, kdo se zvedne a odejde bez zájmu o věc: byla přítomna opravdová snaha naslouchat a kráčet společně.

Jednou jsme pozvali na večeři jednoho kamaráda z New Jersey, aby nám pomohl pochopit kulturní kontext, v němž se tyto volby uskuteční, ve světle hospodářských důsledků, sociální spravedlnosti a pandemie. V jisté chvíli, odpovídaje na otázku, proč bylo klima tak vyhrocené – velká firma, pro niž pracuji, již upozornila, že povolební dny budou charakterizovány značným emotivním stresem – náš kamarád citoval příklad dona Giussaniho z osmé kapitoly Náboženského smyslu: příklad kruhu a onoho „X“ mimo kruh. Kruh je realita, prostředí, svět, ve kterém mé „já“ je malým bodem. „X“ je Tajemství, s nímž je však ten malý bod ve vztahu. A to nás činí svobodnými. Pokud se vymaže „X“, to jediné, co zůstane, je kruh. Jinak přeloženo, politika a moc jsou vše, a to je právě to, co klima kolem nás vytváří. Tato věc mi okamžitě umožnila nadechnout se, jak s ohledem na kritéria volby, tak i s ohledem na celou realitu: práci, vztahy, domov. Zkrátka, pokud vymažu ono „X“ mimo kruh, nebo se od něj vzdálím, kruh se začíná zmenšovat a stává se tísnivým. O to více v situaci nejistoty jako je ta, v níž žijeme.

Jakou je však milostí znovu si to uvědomit. A ještě navíc znovuobjevit, že ono „X“ se stalo tělem a doprovází mě, především v křesťanském společenství a, způsobem ještě bezprostřednějším, skrze ty, kteří se mnou žijí. Lépe teď chápu dva prvky, které Carrón ozřejmil na Zahajovacím dni, týkajících se nutnosti vidět a uznat tuto odlišnost, když se před námi objeví.

Alessandro, New York (Spojené státy americké)