Poslouchat Mikela Azurmendiho v rozhovoru s Fernandem De Harem nebo číst jeho knihu L’abbraccio („Objetí“) znamená být uchvácen příběhem života prožitého s mimořádnou intenzitou pod tlakem neuhasitelné žízně po spravedlnosti. Žízně, která vedla baskického sociologa a antropologa po dramatické a dosud poměrně nevídané cestě, od katolického semináře k ozbrojené straně nezávislosti ETA přes ideologií prodchnuté situace, aniž by ho kdy určovaly. Až do doby, kdy jakoby náhodou narazil na podivuhodnou realitu mužů a žen, která ho zanechala “strnulého údivem nad jejich způsobem bytí ve světě” do té míry, že “kmen CL” se stal hlavním předmětem jeho antropologického zkoumání a znamenal zlom na jeho existenciální cestě.

Ale na tom všem je nejpozoruhodnější styl jeho příběhu. Když ho vypráví, zračí se v Azurmendiho očích určité skutečnosti, které se mu udály, a tyto skutečnosti jsou zdrojem jeho úsudku a myšlenek. Každý krok je vymezen konkrétními událostmi, u nichž připomíná jejich datum, souvislosti a jména zúčastněných osob. To se týká setkání s Fernandem de Harem; rozhovorů s Javierem Pradesem; lidí v Cañada Real, kteří se starají o drogově závislé; konference v Encuentro Madrid; jakož i rodin, učitelů i cedule s nápisem „Ty sám jsi dar“ visící na zdi školy.

Azurmendi mluví s jasným vědomím učence a zároveň s jednoduchostí dítěte. Nevytváří teorie, ani nehovoří v abstraktních pojmech, není-li to nezbytně nutné. Když tyto události vypráví, stále cítí tlak, jako by se v tu chvíli odehrávaly znovu. Pozorování těchto konkrétních situací v něm vyvolává velké otazníky, které ho vedou k otázkám o Bohu, o Vtělení, až se dostává na samotný práh obrácení. Pro něj však tyto důležité otázky nepředstavují univerzální kategorie oddělitelné od událostí, které zažil; naopak se zdá, že tyto otázky se formují a objasňují na základě těchto konkrétních skutečností, aniž by byly zbaveny historického kontextu, ve kterém k nim došlo.

Racionální přístup vycházející z Azurmendiho svědectví nakonec naznačuje jasnou a deklarovanou převahu prožité zkušenosti nad jakýmkoli teoretizováním či abstraktním vyjádření univerzálních principů.
Překvapila mě možná analogie a zároveň odlišnost mezi tímto racionálním přístupem a typickou metodou vědeckého zkoumání. Jde samozřejmě o analogické srovnání. Existenciální výzkum se velmi liší od vědeckého studia: jsou to dva různé způsoby, které směřují k odlišné realitě a vyžadují odlišné metody. Ale právě z tohoto důvodu může být zajímavé všímat si podobností a odlišností.



Zamysleme se například nad tím, co se děje ve fyzice. I v této oblasti představuje převaha údajů o zkušenostech nad abstrakcí úplný základ dané metody. Přirozeně v této souvislosti musí být slovo zkušenost chápáno v omezeném smyslu jako „experiment“ nebo pozorování určitých přírodních jevů; a abstrakcí máme na mysli „fyzikální teorii“, jejímž cílem je tato pozorování vysvětlit. Ale i v této konkrétní oblasti je jedna věc jasná: data převažují nad teorií. Pokud experimentální data týkající se určitého jevu neodpovídají teoretickému výkladu, pak musíme být připraveni tuto teorii opustit a hledat lepší. Kritérium pravdivosti vychází z konkrétnosti reality tak, jak se prezentuje při pozorování. Fyzici formulují hypotézy, ale základem jejich testování je vždy pečlivé a poctivé porovnání těchto hypotéz s experimentálními daty. Z tohoto důvodu má každá zdravá vědecká cesta obecně tendenci udržovat rozsah svých extrapolací v částech světa, které lze (alespoň v zásadě) experimentálně ověřit.

Toto neustálé odkazování na konkrétnost reality není zdaleka zřejmé a bezprostřední a vyžaduje konkrétní závazek. Jak napsal nositel Nobelovy ceny Alexis Carrel ve slavném úryvku z díla Úvahy o chování života: „Omezili jsme se spíše na abstrakce než na konkrétní realitu… Pozorování je méně snadné než uvažování. Je dobře známo, že příčinou chyb je málo pozorování a mnoho uvažování. Mnoho pozorování a málo uvažování vede k pravdě».
Zde vidíme analogii: jak na existenciální, tak na vědecké cestě je základním kritériem metody, na které závisí všechny následné kroky, převaha faktů nad naší interpretací.

Přesto se mi zdá, že jsem pochopil i jeden podstatný rozdíl.
Pokud platí, že kritériem pravdivosti jsou ve fyzice experimentální data, je účelem experimentu s konečnou platností buď potvrdit nebo vyvrátit určité celkové vidění světa, tedy určitou konkrétní teorii. V tomto smyslu je experiment zpravidla chápán jako nástroj k formulování všeobecně platných závěrů. Jakmile je konkrétní experiment dokončen, splnil svůj účel a rychle ustupuje plánům na další experiment. Samozřejmě je zajímavé vědět, které konkrétní historické situace nám umožnily formulovat určité obecné zákonitosti, kdo byli jejich protagonisté, za jakých okolností se tak stalo apod. To je skutečně zásadní, pokud chceme získat představu o tom, jak se věda vlastně vyvíjí. Kvantovou mechaniku však můžeme pochopit, aniž bychom byli odborníci na historii vědy, a především bez nutnosti opakovat sami všechny experimenty, které vedly k její formulaci. Hodnota těchto událostí, ať jsou jakkoli zásadní, však spočívá v tom, že byly výchozím bodem pro řešení různých hypotéz a výběr teorie. Jakmile pochopíme univerzální význam experimentálních výsledků a dojde ke konsolidaci základního fyzického vidění, mají tyto konkrétní historické události, které představují jednotlivé experimenty, tendenci slábnout a sklouzávat do minulosti.

V existenciální oblasti však “fakta” zřejmě hrají kvalitativně odlišnou roli. Z příběhu Azurmendiho je jasné, že určité události (setkání, okolnosti) nejsou pouze nástroji k formulování nové nauky či podněty k vytvoření nového pohledu na život. I v tomto případě se jedná o „pozorovatelné“ jevy, tak zajímavé a pozoruhodné, že vyžadují „vysvětlení“; ale na rozdíl od oblasti vědy nemůže žádné vysvětlení skutečnosti (faktu), která hluboce zasáhne srdce člověka, způsobit zastarání takové skutečnosti. Naopak, dostat se do hledáčku hypotézy “vysvětlení” (Bůh se stal člověkem?) způsobuje, že tyto události se budou v paměti stále intenzívněji znovu prožívat, což zesílí emoce i vděčnost za to, že člověk tyto skutečnosti prožil. Dospíváme tak k univerzální pravdě, ale s maximálním využitím jednotlivých prvků, kterými se k nám dostává.

Nadřazenost dat nad interpretací a zkušenosti nad abstrakcí je základem každé zdravé cesty za poznáním. Ale v závislosti na metodě - podle toho, zda hovoříme o gravitačním zákonu nebo smyslu života - se věci liší. Možná můžeme říci, že čím více je daný předmět pro život nezbytný, tím více jeho poznání prochází přes konkrétnost nevratných skutečností, které se dějí v jejich tajemné jedinečnosti.
Kolikrát Otec Giussani líčil určité epizody, které trvale poznamenaly jeho život, a pokaždé z nich vyvodil nové a překvapivé soudy. Domníval se, že tyto události mají potenciál nevyčerpatelného bohatství. Nic tedy není potřebnější než si tento postoj osvojit a poslechnout si, co Julián Carrón zmínil u příležitosti Zahajovacího dne CL: «Stejně jako Azurmendi, každý z nás je především zván k tomu, aby se podílel na tom, co se mu děje před očima, co se děje nyní».