Je upoutána k invalidním vozíku a nucena každý den dojíždět do rehabilitačního střediska na fyzioterapii. «Jsem ale šťastná». Nevyléčitelný nádor na mozku. Xiao Pingová žije na Tchaj-wanu ve městě Tchaj-pej. Slyšeli jsme o ní hovořit na Zahajovacím dni roku hnutí CL, když Julián Carrón četl jeden z jejích dopisů a ptal se sám sebe: «Jakými zkušenostmi musela naše přítelkyně projít, aby se stala tlukoucím srdcem komunity v Tchaj-pej?».

Tato padesátiletá žena, která zasvětila život své kariéře, musela před několika měsíci z práce odejít kvůli zhoršující se nemoci. «A přesto, když vidíte, jak žije, nenechá vás to klidným», říká Otec Donato Contuzzi, misionář z Kněžského bratrstva misionářů svatého Karla Boromejského a farář kostela sv. Pavla v hlavním městě: «Dívat se na ni a naslouchat jí…. otevírá nový pohled na život». Mluví nejen za sebe, ale i za ostatní kněze, kteří se spolu s ním podílejí na této misii: výuce na univerzitě Fu Jen a životě dvou farností (farnosti svatého Pavla a svatého Františka Xaverského v okrese Tchaj-šan v „novém Tchaj-pej“). A zároveň hovoří za malou komunitu hnutí čítajícího asi padesát lidí, z nichž někteří dokonce ani nejsou katolíci, a která vznikla v průběhu dvaceti let působení Bratrstva na ostrově Tchaj-wan.



Xiao Pingová se s křesťanstvím setkala před pěti lety prostřednictvím jedné kolegyně. Pak narazila na hnutí právě v době, kdy se dozvěděla o své nemoci. Následovaly návštěvy u lékařů, vyšetření. A diagnóza: «Nedá se nic dělat». Jen žít. Takto o sobě vypráví ve zmíněném dopise (viz časopis Tracce z října 2020) a následně v projevu na shromáždění asijských komunit s Otcem Carrónem v listopadu minulého roku. Zde vyprávěla i o svém otci, který strávil patnáct let v domově s pečovatelskou službou upoutaný na lůžko, a o skupině osob, které pravidelně docházely do tohoto domu navštěvovat staré lidi: «Byly z farnosti poblíž hospice. Byla jsem velmi vděčná za to, že přicházely, i když jsem je neznala: můj tatínek nezůstal v temnotách nemoci sám a opuštěný». A říkala si: «Až se mi v budoucnu naskytne příležitost, chci dělat to samé». Poté přišlo setkání s hnutím a to nové slovo: „charitativa“. «Začala jsem navštěvovat staré lidi v tomto zařízení tak, jak to jiní dělali pro mého otce». Taková “škola”, jak říká, kde se člověk učí milovat druhé a sám být milován.

Ale co teď, když kvůli nemoci již nemůže charitativu vykonávat? «Je šťastná», opakuje nám Otec Donato, zatímco zvonění zvonů z nedalekého budhistického kláštera připomíná večerní modlitbu na závěr dne: «Křesťané jsou zde v menšině. Náboženské cítění je tu velmi silné, i když je prožívané prostřednictvím rituálů a aktů smíření za účelem uskutečnění svých přání a tužeb». Tato charakteristika odpovídá kultuře a společnosti, ve které se počítá pouze úspěch a výkon. «V práci, při studiu, ve vztazích … máš svoji hodnotu, když uspěješ, když se ti něco podaří».

Přesto to ale takhle v životě nefunguje. Zaznívá to z vyprávění Xiao Pingové o tom, jak prožívá každodenní docházení na terapie: «Je tam se mnou řada dalších pacientů, mladých i starých. Někteří z nich zapředou řeč, vyptávají se na mozkovou mrtvici a snaží se mi ukázat vhodná cvičení. Musím jim tedy vysvětlovat, že nemám mrtvici, ale nádor … A oni: “No tak to se spraví operací”. A pokaždé jim opakuji, že ne, že se nedá dělat nic …».

A je to těžké vysvětlovat, a tak se Xiao Pingová začne druhých stranit. Ale pak si vždy vzpomene na zkušenost svého otce a na to, že «když jsem dělala charitativu, šlo mi to dobře dělat společnost druhým lidem, zejména těm starším…». Jednoho dne k ní přišla jedna paní, kterou nikdy neviděla s nikým hovořit. «Právě jsem se modlila. Myslela jsem, že se chce se mnou rozloučit. Místo toho ale zůstala přede mnou stát a upřeně na mě hleděla. Viděla jsem, jak s námahou říká tři slova: “Mám tě ráda”. Byla jsem ohromena a nevěděla, co na to říct. Instinktivně jsem jí v dialektu odpověděla: “Děkuji, babičko”. A uvnitř jsem si pomyslela: “To byl Bůh, kdo ke mně promluvil”». Xiao Pingová se s touto ženou viděla opět o čtyři dny později: «Tentokrát jsem jí hned řekla, že ji mám také ráda. Byla moc šťastná. Od té doby mě vždy zdraví, podrží moji tvář ve svých dlaních a řekne mi: „No tak, odvahu, jsme v tom spolu”». Terapie se stala «mou každodenní charitativou».

«Pro mě i pro nás, její přátele», pokračuje Otec Donato, «znamená při pohledu na ni vidět Kristovo vítězství. A bez jakýchkoli příkras nás to nutí dívat se na smysl života a smrti. A nezbývá než přemýšlet nad tím, co ji učinilo takovou, jaká je, a přemýšlet o naději, kterou má a kterou nám přináší». Nesnaží se chovat jako hrdinka, dodává: «Mluví o všem tom úsilí, které musí vynaložit, o svém strachu i úzkostech: “Proč mě Pán nepovolá k sobě hned?”. Není v tom ale zklamání. Je to spíš útěcha, protože ukazuje na to, že to, co prožívá, nepřichází od ní. Má to „jiný původ“. Ona je znamením něčeho, co chci také. A nejen já».



Donato znovu probírá mnohé plody milosti tohoto nedávného období: «Co Bůh činí uprostřed nás». Malou skupinku vysokoškolských studentů, kteří navštěvují Školu komunity ve farnosti a mezi nimiž nejsou téměř žádní katolíci, láká myšlenka, že je možné prožívat životní realitu odlišně.

Nedávno došlo na univerzitě k sebevraždám tří chlapců, a to během jediného týdne: «Není to žádné překvapení v zemi, která má tak vysoký počet sebevražd». K řešení tohoto závažného problému se zkoumají možnosti psychologické pomoci: «Ale to nestačí. Nikdo nejde do hloubky, aby zjistil důvod, proč těmto dětem chybí naděje». Jedna mladá žena, která se po maturitě trochu distancovala od svých přátel z hnutí, se nedávno znovu vrátila: «Vyprávěla, že jednoho dne šla po mostě s kávou v ruce. Chtěla skočit dolů, ale pak si pomyslela, že by tak už nikdy znovu neokusila chuť dobré kávy, kterou právě popíjela. Zdá se to bezvýznamné, ale kdo nám ukáže způsob, jak čelit takové realitě? A po návratu k nám řekla: „Tady jsem poznala, proč stojí za to žít a že jsem milovaná”».

Kultura či rituály nestačí. Jedině srdce lze takto pohnout, je třeba cítit, že jsme milovaní a chtění. Když k tomu dojde, naděje se znovu probudí. «Maminka jedné naší kamarádky, již starší paní, která pochází z pevninské Číny a nemá žádné vyznání, se s námi v září vydala na krátkou dovolenou. Na závěr dovolené dojatě řekla: „Prožila jsem těžký život, 31 let jsem se starala o manžela, který trpěl rakovinou, a zároveň vychovávala dceru. Ale nikdy jsem se necítila opuštěná. Jako kdyby mě někdo celou tu dobu podporoval. Vždycky jsem děkovala „Bohu na nebesích“, jako to dělali císaři v minulosti, kteří (jak jsem slýchávala), se chodili modlit do chrámu. Ale nyní jsem zjistila, že to byl Ježíš, který mě nikdy nenechal samotnou”».

To se děje skrze druhého, kterého můžeme vnímat a poznat. «Komu můžete svěřit lidi, které máte rádi. Stejně jako to nedávno jednoho večera udělala Xiao Pingová se skupinkou svých starých přátel», říká Donato: «Bylo to pět nebo šest lidí, kteří (poté, co uviděli změnu, jaká se s ní udála), se chtěli setkat s „těmi kněžími”. Všichni pak přišli s Xiao na večeři. Strávili jsme večer společně a ona byla šťastná. A na závěr mi řekla: „Tito moji přátelé jsou i vaši přátelé”».