Nesmíme ztrácet důvěru v naše studenty a profesory. Tato premisa vycházející z dopisu skupiny učitelů a vychovatelů Hnutí CL otištěného dne 10. ledna tohoto roku v deníku Corriere della Sera mi připadá zásadní. Jak by s tím bylo možné nesouhlasit? Příliš často se lidé v diskusi na téma distanční výuky rozdělují na dva tábory, zatímco naopak by mělo být každému jasné, že jde o obecné blaho nás všech, o vzdělání celého národa, a že je třeba takové diskuse oprostit od jakékoli účelovosti.

Je jasné, že se všichni chceme vrátit k nenahraditelné prezenční výuce, ale je zcela zbytečné pokračovat ve vyjadřování nespokojenosti s distanční výukou. Distanční výuka je volba, která jen představuje menší zlo v rámci citlivého a komplikovaného sociálního systému, jenž má své indexy nakažlivosti a z šíření nákazy viní školní třídy, dopravní prostředky a náš životní styl. Z této dramatické situace, kterou žijeme, se snažme vyzískat, co můžeme nejvíc. V dnešní době ztracených směrů a problémů souvisejících s nerovným přístupem k technologiím a bolestně stoupající absencí žáků ve školách musíme víc než dříve klást důraz na povědomí komunity, které v dospívající mládeži a dospívajících roste. Pokud nezapomeneme na tento pocit semknutosti v bouřlivých časech pandemie, tak až všechno skončí, můžeme říct, že jsme tuto pekelně těžkou zkušenost zúročili. Stojí za to zmínit rozčarování některých učitelů, jež není vzdálené pocitům, které mají jejich žáci při vyrovnávání se s potížemi. Dojala mě stať dopisu, ve které se ptají: „Jak se máme postavit s klidnou hlavou před žáka, kterému zemřel rodinný příslušník na koronavirus, nebo před toho, který přestal chodit do školy, protože podlehl apatii a nezájmu?“



To je přesně ta otázka, která vytane na mysl, když se učitel nespokojuje jen s formálně vykonávaným svým posláním, ale chce proniknout do hloubi vztahů s osobou, která před ním stojí. Pokud bychom na tuto vnitřní otázku necítili nutkání hledat odpověď, tak bychom jako profesoři selhali. Při takovém přístupu nám i počítačové prostředí může nabídnout cenné podněty.

V předchozích dnech nám Letizia Perticarini, dobrovolnice školy Penny Wirton zaměřující se na výuku italského jazyka přistěhovalců, vyprávěla o jedné své videokonferenční hodině navázané mezi městem Bari, kde se nacházela, Římem, kde bydlí její student Jabar, a Senegalem, kde přechodně pobýval Matar, kulturní zprostředkovatel, který oba na WhatsAppu propojil. Matar Letiziaru, jak jí imigranti láskyplně přezdívají, požádal, aby mu řekla, na jaké myšlenky ji tato hodina přivedla. „Chybí mi hodiny ´tělo na tělo´“, odpověděla. „Prostě takový ten hmatatelný zážitek, který charakterizuje osobní setkání, ale i zážitky pro jiné smysly, které nyní díky distanční výuce objevujeme, jsou stejně tak důležité a užitečné k vytváření nového modelu etického a sociálního poslání učitele.“

Smysly jako sluch, zrak a hlas nejsou vůbec méně významné než hmat a čich. Vyložit karty na stůl, hrát poctivou hru a nasadit odpovědný pohled nabízí pro současnou dobu zdravotní katastrofy a násilného zavírání do domácích vězení nezapomenutelné okamžiky, ba dokonce by nás mohla přimět k reflexi nad hodnoceními studentů, která někdy provádíme až příliš automaticky a mechanicky a která se – dle mého názoru – nemohou zredukovat jen na pouhé poměřování získaných znalostí a promeškaných příležitostí.

V dopise otisknutém deníkem Corriere delle Sera je ještě jeden aspekt, s nímž se plně ztotožňuji a který se týká tzv. vtělení obsahu. Žádný vychovatel se nyní nemůže omezit jen na funkci dopravního policisty, co píská na křižovatce informačních toků. Dnes je více než dříve zapotřebí hledat smysl našeho poslání a ukázat těm, kteří jsou před námi, byť jen na obrazovce počítače, že to myslíme vážně a že jsme hluboce přesvědčeni, že i naše malé já může pohnout s celým světem. A pokud pochopíme, že problémy škol tu s námi zůstanou, i když covidová pandemie nakonec stejně pomine, tak z tunelu vyjdeme silnější, než jsme do něj vešli.