Během rozhovorů s mladými lidmi, s nimiž se setkávám, se často vynořuje téma „práce života“, jak by řekli, „to, co mi umožní skutečně se vyjádřit“, tedy to, co „vyjádří dary, které mám“. Pak mezi řádky, ačkoli snad není vysloveno, vstupuje do hry jedno slovo, jež shrnuje celou tuto představu seberealizace: „tvořivost“.

Jeden mladý architekt mi například vyprávěl, jak se v práci cítil frustrovaný kvůli svázanosti pravidly, schématy, jež mu studio, v němž pracuje, nařizuje. A jak jediná chvíle, kdy jej práce skutečně naplnila, nastala, když jej příbuzní požádali, jako práci bokem, navrhnout jejich nový dům. Nejedná se o jediný příklad. Téma se vrací v mnoha dalších profesích, mezi mladými pracujícími a rovněž mezi univerzitními studenty, jež vedu a kteří, již téměř na konci studia, hledají první práci. Při zvažování nabídek práce často používají následující kritérium: nejvhodnější prací pro mě je ta, jež mi ponechává můj prostor, tvořivý prostor. Opakuji jim, že první užitek práce spočívá ve mzdě, kterou přinesou domů, jak se jinak uživíš? Navíc, pokud chceš práci změnit, je lépe práci nezanechávat, pokud jsi ještě nenašel jinou; a pak, mluvil jsi o tom s tvou holkou? Co je s vašimi společnými plány? A přesto se tato zanícenost pro tvořivost nezmírňuje. Ale jak může být v souladu s poslušností vůči nahodilým okolnostem? Jak může nebýt pouhým snem, jenž mi nakonec nedovoluje žít, ani se těšit z přítomnosti ve jménu lepší budoucnosti? Proč se něco nenaučit v situaci, v níž se člověk nachází, ačkoli to není ta, již si člověk pro seberealizaci představoval? Situace je vždy různá: kolegové, nadřízený, práce samotná jsou odlišné od našich představ. Ale i my jsme odlišní od toho, jací bychom chtěli být. Veškerá realita je v základu odlišná, či ještě spíše, je poznačena odlišností chtěnou Tím, kdo nám dal a dává bytí a určil plán, cestu, aby nás učinil šťastnými.

Jak se postupně odhaluje, tento plán nemůže než zničit představu, již jsme o něm předtím měli. Na druhou stranu, neexistovalo by tu nic nového, kdyby se všechno uskutečnilo tak, jak jsme to naprogramovali. A často si my sami nejsme jistí svými programy. Jeden kluk, který skládá písně a je velmi zdatný v natáčení videoklipů, začal z nutnosti vyučovat a zjistil, že je velmi schopný a vážený svými žáky právě v tom zvláštním předmětu: tvorba videí. Možná to nebude jeho konečná práce; ale tento první neočekávaný výsledek je znamením, jak se věci vyvíjejí v opravdově tvořivosti. Nemůže se skutečně tvořit bez setkání s odlišností. Tvořivost není skutek sebeuspokojení, kdy člověk vrhne své bytí mimo sebe sama, protože není vskutku nic nového v potvrzení svého narcisisticky vnímaného já, je tu pouze kontemplace odrazu čehosi, o čem jsme přesvědčeni, že to známe. Pokud je však kreativita spojena s poslušností realitě a Tajemství, stává se opravdu produktivní, skutečně se rodí něco nového.

Když se pracuje na společně budovaném díle, je například snazší užasnout nad tím, co se rodí. Pomysleme na taneční choreografii, na mozaiku realizovanou různými umělci. To, co se vytváří společně a vydaří se to, překvapí mnohem více než to, co člověk vytváří sám. Bohatství nápadů druhých, řešení, jež se rodí při překonávání objevivších se překážek, vzájemné pouto, které se utváří během společné práce na něčem větším, to všechno jsou prvky, díky nimž je tvořivý čin dokonalejší a potěší víc.
Nebude to tedy tak, že slovo „tvořivost“ ke svému správnému pochopení musí být vždy doprovázeno slovem „společenství“?

Zdroj: www.sancarlo.org