Youssef kontroluje, zda je vše v pořádku. Velká okna „kostela mučedníků“ (jak se v Bagdádu říká syrsko-katolické katedrále Panny Marie) jsou čistá, kamenná podlaha je naleštěná, oltář obklopují nové okrasné rostliny. „Všechno musí být na příjezd papeže připraveno.“ Tento téměř šedesátiletý muž, který každý den nenápadně střeží jedno ze symbolických míst křesťanství v Iráku, není příliš mnohomluvný. Jeho gesta jsou však prodchnuta celoživotní vírou. Pro tohoto člověka, který dne 31. října 2010 přežil masakr přímo mezi těmito zdmi, je pobyt papeže Františka plánovaný na 5. - 8. března „splněným snem. Doufáme, že vše proběhne v pořádku. Bůh dá, že to tak bude“. Když sem teroristé před deseti lety vtrhli, byl právě v sakristii. Podařilo se mu shromáždit malou skupinu lidí a uniknout, zatímco džihádisté zabili dva kněze a 46 dalších věřících: mezi nimi tříleté dítě a dvanáctiletou dívku.

« Před rokem a půl je církev prohlásila za mučedníky a Boží služebníky, jsou stále se mnou. Každý den. Jsem rád, že sem papež přijede, aby se s námi setkal a seznámil se s jejich příběhy», říká dnes. Kostel byl kompletně zrekonstruován, ale podlaha a oltář zůstaly stejné jako při útoku. V kryptě jsou pohřbeni dva zabití kněží, Thaer Abdal a Wassim Kas Boutros, a někteří věřící, kteří toho dne zemřeli. Všichni ostatní odpočívají na různých hřbitovech v zemi. Irák je nádherná země, ale v posledních desetiletích zalila jeho města a řeky, hory a pole krev křesťanů (a mnoha muslimů, Jezídů i Kurdů).

Před šesti lety pronikl Islámský stát na Ninivskou planinu, kde plenil a zabíjel. Tisíce civilistů bylo nuceno uprchnout. Někteří mniši a kněží se rozhodli zůstat a hlídat a chránit kostely a kláštery před pustošivým běsněním, a to s nasazením vlastního života. A někteří o život skutečně přišli. Ale ani před nastolením chalífátu to křesťané neměli lehké. Seznam zavražděných řeholníků je dlouhý: od sestry Cecílie Moshi Hanny, která zemřela v Bagdádu v roce 2002, po chaldejského kněze Ragheeda Ganniho (papež se možná cestou do Erbilu krátce zastaví u jeho hrobu) po jeho tři jáhny, které zmasakrovali v Mosulu v roce 2007, až po monsignora Faraje Raho, biskupa z Mosulu, který byl unesen a zavražděn v roce 2008.



Přesto ti, kteří dnes očekávají papežův příjezd, nejsou jen plni hořkosti. Sestra Yola Girges, františkánka, je netrpělivá. Včera jí zbrzdil Covid, a díky tomu je celá nervózní, protože už týdny s několika mladými lidmi z farnosti připravuje písně a žalmy na přísně střeženou slavnost. „Onemocněla jsem v předvečer jeho příjezdu, ale doufám, že se včas uzdravím.“ Říká, že křesťanská komunita v Bagdádu je nyní velmi malá, téměř všichni jsou pryč. V zemi obecně došlo k diaspoře křesťanů, jejichž počet se snížil z jednoho a půl milionu v roce 2005 na necelých 300 tisíc. «Ale těch pár je pro mě jako květiny v poušti», říká řeholnice: «Jsou malými semínky pro celou iráckou komunitu. My sestry provozujeme malou školku a muslimové k nám rádi posílají své děti. Jsme přátelé a oni uznávají, že jejich děti potřebují žít na krásném místě, prodchnutém křesťanskou láskou a svodným duchem. V tom nemáme žádné zásluhy, jednoduše do své každodenní práce přinášíme naši křesťanskou víru, naši starodávnou kulturu, která vždy obývala tuto zemi. Doufám, že když i ti, kteří odešli, uvidí papeže a pocítí odhodlání, oddanost a lásku, se kterou se všichni snažíme dát věci do pořádku, rozhodnou se vrátit».

Podle jejích slov to v těchto dnech na severu na Ninivské planině skutečně kvasí: «Malé skupiny křesťanů se vrátily žít do Mosulu, Karakoše, Bartelly a do vesnic v provincii Ninawa. Už měsíce se mladí lidé připravují na Františkův příjezd - za doprovodu kněží se účastní přednášek a duchovních cvičení. Nebylo možné to pojmout jako improvizaci, bylo třeba se na jeho příjezd připravit i srdcem». Jak líčí Hanna, křesťanská učitelka z Bartelly, z těchto okamžiků sdílení vzešla řada otázek o tom, jaký má smysl být křesťanem a součástí menšiny, o smyslu života, založení rodiny navzdory nepřízni osudu, o bolesti a smrti: „A často se vrací otázka odpuštění. Ne každý má chuť odpouštět, protože rány jsou stále otevřené, nezahojené."



Rony je trochu rozčarovaný, z papežovy cesty má spíše obavu. «Papež přijede jen nakrátko, nebudeme mít čas s ním mluvit. Tak nějak ale stále doufám, že budu jako Zacheus. Nejsem nikdo, ale kdybych mohl, vylezl bych na ten nejvyšší sloup s osvětlením, aby mě spatřil. Pověděl bych mu o tom, jak se cítím osamělý, o snaze najít si práci poté, co moje firma vyletěla do povětří, o dívce, kterou jsem si chtěl vzít, ale která tu už není. K Iráku mě váže silné pouto, ale mockrát jsem již byl v pokušení odejít jako ostatní. Chtěl bych, aby mě papež viděl a řekl mi, abych s ním zůstal a já bych ho vzal do svého domu a řekl bych mu: “Zůstaň tady, potřebujeme tě”».

Maryam, křesťanka z Mosulu, vypráví, jak již týdny chodí se svými dětmi ještě před odchodem do práce do kostela Al-Tahira: «Spojili jsme se s dalšími lidmi z města. Chceme z tohoto kostela udělat opět nejkrásnější kostel v Iráku. Společně s dcerami jsme vyčistily všechny velké sloupy. Trvalo několik dní, než se z nich odstranil prach a stopy války. Ve volném čase hledáme vhodné koberce, které bychom položily na podlahu. Chlapci pomáhají otcům přestavovat zničené prostory nebo vnější zeď». Mosul, druhé nejdůležitější město v zemi, stále nese známky zkázy. Islámský stát zničil 32 kostelů, které nebyly znovu postaveny. A to samé platí o řadě mešit, a o některých školách, hřbitovech a domech. Rekonstrukce probíhají pomalu, ale zájem OSN a příjezd papeže tento proces trochu popohnaly. A tak se znovu staví na nohy alespoň kostel Al-Tahira, klášter Panny Marie a mešita an-Núrí. «Papež by měl jezdit častěji, možná každý rok», směje se Samaan, zemědělec, který se po čtyřech a půl letech ve vyhnanství vrátil žít se svou rodinou do města.

V Karakoši děti připravily modlitební úmysly a nové písně v arabštině a italštině, «aby se papež cítil jako doma». I nemocní doufají, že ho budou moci alespoň zdálky spatřit. Mezi nimi je pětadvacetiletá Rita. Po několika posledních několik letech strávených v uprchlickém táboře na okraji Erbilu se v loňském roce provdala. Snila o tom, že se vrátí do svého Karakoše, bude žít s manželem a mít brzy hodně dětí. Zaskočilo ji však nádorové onemocnění. Aby mohli zaplatit za léčbu, musel se pár vzdát zařizování domu. «Nechtěla jsem onemocnět, ale jsem šťastná, protože jsem si mohla vzít svoji lásku a mít nádhernou svatbu. Pán mi dal čas to všechno udělat. I když je kříž těžký, dá-li Bůh, poneseme ho společně. Kdybych se mohla setkat s papežem, řekla bych mu, že se za něj modlíme, že jsem jeho přátelé, že nesmí zapomenout na irácké křesťany. Zejména na ty, kteří uprchli a nechtějí se vrátit, jako moji strýcové».

Chaldejská křesťanka Emel je nadšená: «Návštěva je krátká, ale to nevadí. Jsem šťastná, dojatá, Ninivská planina znovu ožila. Cítíme se důležití, protože papež o nás projevuje skutečný zájem. Onehdy nám náš biskup na mši řekl, že Svatý otec uvidí na vlastní oči tu zkázu v ulicích, ale zároveň se setká s námi, kteří jsme živými kameny křesťanství v Iráku. Připomněl mi tím, co je náš úkol v tomto světě». Shalito naproti tomu bojoval s křesťanskými vojenskými oddíly proti Islámskému státu. Viděl umírat řadu přátel a teprve před rokem se znovu začal věnovat včelařství: «Půjdeme se na něj podívat na stadion v Erbilu. Bývali bychom si přáli, aby zůstal déle, ale už tohle je obrovský dárek. Moje dcera se naučila pozdrav ve španělštině, protože doufá, že ho bude moci obejmout a osobně mu poděkovat», říká v aramejštině, starověkém jazyce, kterým hovořil Ježíš a který v se v těchto končinách dodnes používá.

Ale papeže nebudou vítat jen křesťané (Chaldejci, syrští katolíci, pravoslavní, Aramejci ...). Zapojily se dokonce i kurdské, jezídské a muslimské komunity včetně velkého množství jejich různých odnoží, aby zajistily, že je vše připraveno. A na ulicích budou všichni slavit společně s procházejícím průvodem. Jak v posledních dnech připomněl šíitský vůdce Sayyed Al-Khoei: «Papežova návštěva není jen pro křesťany, ale pro všechny, kteří na jakémkoli místě žijí a usilují o zajištění míru“. A v Iráku je jich mnoho: «Pokud by byl Blízký východ palmou, její koruna by byla muslimská, ale kořeny křesťanské. Krása naší země spočívá v její rozmanitosti. Na tom můžeme stavět nový začátek».