„Nezachráníme se sami“. Papež zopakoval tuto větu v posledním roce mnohokrát. A nejen on. Kdo nezakusil na vlastní kůži, že každá jiná cesta je namáhavější, pokud ne slepou uličkou? „Je naopak příliš žádoucí nebýt sami, když je křehkost a námaha na denním pořádku“. Francesco je chirurgem v jedné milánské nemocnici. Se svou ženou Giulií se po měsíce od propuknutí pandemie pravidelně setkávali prostřednictvím Zoomu se skupinou přátel, většinou lékařů, kteří již od zakončení univerzitních studií putují po cestě Fraternity CL. A dnes se doprovázejí v průběhu toho, co nepřestává obracet naruby každodennost. Vezměme si například Francesca, jenž přátelům prostřednictvím webu vypráví: „S vámi to není plácání se po zádech tváří v tvář těžkostem, které každý žije. Prosíme se navzájem o naději“.

V encyklice Fratelli tutti papež píše: „Život existuje tam, kde jsou svazky, společenství, bratrství; a život je silnější než smrt, jestliže je budován na pravých vztazích a svazcích věrnosti.“ Tito přátelé ti to ukazují „v těle“ jednoho nedělního večera, spojení smartphony a PC. Kdo může, ten se připojuje, tedy kdo zrovna nemá pracovní směnu nebo nemusí ukládat děti do postele. Někdo děti, jež nechtějí spát, chová v náručí. „Předtím jsme se fyzicky setkávali pravidelně. A pak společně na prázdninách…“. A přesto pro ně byl tento tak odlišný rok objevem.

„V nejtěžším období pandemie jsem pomáhal nemocným s koronavirem, protože běžná práce byla pozastavena“. Francesco pokračuje: „Jsi tam a kontroluješ údaje nebo si jdeš promluvit s pacienty a tvá odbornost je zredukovaná natolik, jako bys byl nějaký student nebo začínající specialista…“. A poplácání po zádech nestačí. „Je potřeba něco, co ti umožňuje žít“. „Ježíš“ nemůže být nějakým slovem přilepeným na námahu. „Potřebuješ Jej znovu potkat“. Znamení, které Pán dává, není málo. Jeden jejich přítel a kolega, Luca, žije v Americe. Před několika měsíci se začal cítit špatně. Myslel si, že je to virus, ale byla to leukémie. Teď se slyšíme často, scházíme se a modlíme se za něj růženec. A je to dar vidět jej, jak tuto okolnost prožívá: stala se příležitostí pro něj a pro všechny“. Pro Francesca je pohled na Lucu a na to, co se kolem něj děje, pohledem na svatost, jež, jak napsal Claudel, „neznamená nechat se kamenovat v pohanské zemi nebo políbit na ústa malomocného, nýbrž činit vůli Boží, s připraveností, ať už se jedná o to, setrvat na svém místě, či vystoupit výše“. Znamená dát život, teď, ve chvíli, která si žádá tvé „ano“. Tak nás Luca doprovází v průběhu dne. Tento vztah mezi námi mi umožňuje být i v nemocnici“.

Pro Giorgia je to jiné. Pracuje jako anesteziolog-resuscitátor. Během první vlny zůstal v „úkrytu“ na oddělení Covid free. Pak vyjádřil svou ochotu sloužit v nemocnici postavené na milánském výstavišti, „které nemá ani kapli“. Pacienti byli z klinického hlediska všichni stejní, a proto tu bylo „riziko – jež tu bylo i předtím, ale s koronavirem je to horší – sklouznout do rutiny čísel a údajů. A jakou novost přináším já?“ - otázka, která jej sžírá uvnitř už nějaký čas a již nepřestává sdílet s přáteli: „Je to rána, která udržuje touhu setkat se s Ježíšem tam, kde jsem“. Dokonce když pochopíš, že je lepší poradit jednomu svému příteli nenechat se hospitalizovat, protože tak alespoň bude moci zemřít doma. «V prvních dnech na výstavišti mi jedna kolegyně z hnutí napsala zprávu: „To je krásné, že jsi tu i ty“. Jinými slovy: „Nejsi sám“. Pomaličku se vytvářejí nové vztahy, nečekané, protože druhý má stejnou touhu jako ty».

Vztah, který tě mění, který ti umožňuje vstoupit do reality způsobem, jenž vzbuzuje úžas v lidech okolo. Giovanni, ve své kuchyni s dcerkou v náručí, vysvětluje, že již měsíce je jeho práce podologa omezena takřka na nulu: „Pár dní v týdnu jsem pracoval v ordinaci v jednom ústavu pro postižené“. Ale na oddělení Covid se vstoupit nemůže. A nemůže se jít ani do jiných kvůli ochraně návštěvníků: „Proto jsem vyjádřil ochotu být k dispozici v případě jakékoli nutnosti, třeba i pomoci zdravotníkům nebo v laboratoři. Teď mě požádali o pomoc s papírováním… A byli překvapení. Mohl jsem tam stát, nic nedělat a pobírat mzdu. Proč se neschovat jak to dělají mnozí?

„Protože tam chceš být“, odpovídá Giulia, Francescova manželka. A to je možné pouze v případě, pokud jsi utvářený určitým vztahem. Především v práci, když se ti často zdá, že „liješ vodu do cedníku“, dodává. Giulia pracuje jako dětská neuropsychiatrička: «Můj kontext je odlišný. Není však odlišné „ano“, k němuž jsem volána. A mohu říci své ano, protože vy vyslovujete to své: „ano“ Lucy, nebo toho, kdo kvůli koronaviru ztratil tchána… Je to cit, který udržuje i ten můj», říká přátelům prostřednictvím videohovoru. Jinak je den beznadějný: „Jednota, již žiji zde, mi umožňuje učinit krok k ostatním. Začala jsem jednat s kolegy s hlubší opravdovostí: učinit první krok, hledat fragmenty krásy, pokoušet se udržet spolu lidi, kteří se mnou pracují“. Takže i když ti připadá, že jsi „cedník… problém není ucpávat díry, ale být tam: pouze tak je všechno příležitostí pro naději“.

Laura, která pracuje s nakaženými pacienty, je vděčná za cestu hnutí a za tyto přátele: «S druhou vlnou už nejsme „hrdinové“ z března. Solidarita nechybí, ale ani stížnosti. A první dopisy advokátů… Buď je mi všechno „dáno“, abych rostla – od dramatu, jež vidím u pacientů s jejich nároky, od odbornosti uvedenou v pochybnost právními cestami až po kolegy, kteří si stěžují –, nebo je nemožné tomu čelit». Alternativa je vypnout, když si sundáš lékařský plášť: „To je ale dusivé. Já toužím po tom, aby vše spojovala jednota. Na oddělení, doma. Nebo tady, teď, s vámi“. To platí i pro Alessandru, psychiatričku, nucenou v těchto měsících dělit čas mezi práci a péči o děti, z nichž jedno má Downův syndrom: «Nestačilo mi „poradit si“. Ne. Začala jsem uvažovat o tom, že Ježíš nás neměl osvobodit od pandemie, ale dovolit nám žít přítomnost. A pokud se to na počátku mohlo zdát jako spoušť, pak, vycházeje z této touhy, se změnilo všechno. Změnila jsem se já. A těšila jsem se z toho. Bylo úžasné zjistit, že některé pracovní metody, které používaly učitelky s mou dcerou, jsem mohla opětovně navrhnout ve své práci!».

Pak je tu Irene, radioložka, každý den pracující s rentgenovými snímky se stále stejnou diagnózou: «Intersticiální zápal plic. Je mi však dáno toto, abych to žila. Tam se hraje o to, „být připraveni“». Zatímco Elia možná připravený nebyl: „Jsem fyzioterapeut. Chytil jsem covid v nemocnici hned v březnu“. Donesl ho domů a všechny nakazil: „Já a můj mrňous ve věku jednoho a půl měsíce jsme byli hospitalizováni. Moje manželka a další dvě děti byly izolovány. Moje prognóza byla vážná, ale ne těžká. Cítil jsem vinu a nemohl jsem nic dělat. Nic pro mě. Nic pro ně“. V té chvíli jsi čistá potřeba: „V ten večer hospitalizace byla moje první myšlenka nechat maličkého pokřtít. Za určitých okolností je jednoduché rozpoznat Ježíše v každé malé věci: v tom, kdo obstaral počítač mé ženě, ve Francescovi, který mi donesl eucharistii a mému sousedovi na nemocničním lůžku skvělou rybu, s níž jsme dochutili úžasné těstoviny… Při každém soustu jsem myslel na Ježíše, který mi dává sám sebe a ještě více, ve všem“.

„To je jiné, než se utěšovat navzájem“, uzavírá Enrico: „Buď v tomto přátelství panuje jeho Přítomnost, i v omezeném lidství každého z nás, nebo je to příliš málo“. Proto sem můžeš přinést, také skrze Zoom, všechno to, co se ti děje. Matteo, chirurg, se ke skupině přidal, protože se jí účastnila jeho manželka Maddalena, gynekoložka. „Chci vám však říct, že jsem plný vděčnosti”, říká: „Především proto, že tu jsem. A není to samozřejmé. A samozřejmé není nic z toho, co v životě mám“. Ocitl se v první linii v oblasti Bergama v březnu a dubnu: „Bylo to peklo. Ta strašná situace obnažovala srdce všech, potřebu žít s lidskostí v průběhu každé noci, kdy jediná věc, již jsi konal, bylo konstatování jedné smrti za druhou. A vždy odříkání modlitby za zemřelé“. Je to jako spirála: «Začal jsem zvát zdravotní sestry, které byly rovněž zničené: „Pojďte, pomodlíme se společně“». Byla to příležitost i pro ně. «Je pravda, že dnes je zde strach a mnohdy stížnosti. Já jsem takový jako první. Ale pohlédnu na vás a pokaždé vidím odlišnost. Nemáte problém „vyhnout se problému“, ale žít. Toto potřebuji. Proto se sem vracím».