„Prodesse omnibus cupientes“, ti, kteří touží být prospěšní všem. Toto před devíti sty lety napsal v Charta Caritatis (stanovy cisterciáckého řádu) svatý Štěpán Harding mnichům, aby poukázal na hluboce lidskou potřebu přispívat k dobru všech, což v dnešní době tak mocným způsobem – se všemi dramaty, jež s sebou přináší – koronavirus odhalil.

Avšak „přispívat“ ještě nestačí. Ona tři latinská slova jsou mnohem hlubší: jak je možné být lidem prospěšný uvnitř čtyř stěn, mezi něž jsme všichni více méně upoutáni? Jak mohou úzké spolužití, úkoly dětí, smartworking či nemožnost vidět a setkat se s milovanými osobami ležícími na nemocničním lůžku, přispívat k dobru všech?

Ve svém dopise hnutí CL z 12. března 2020 ukázal Julián Carrón cestu: „Naše ano Kristu, i v izolaci, v níž by každý z nás mohl být přinucen žít, je již příspěvkem ke spáse každého člověka dnes.“

Zaklepali jsme (telefonicky) na dveře v Cascinazze, benediktinském klášteře blízko Milána, na toho, kdo tam mezi čtyřmi zdmi žije stále a, v oné zdánlivé skrytosti, „svou pouhou existencí dosvědčuje, že Pán vítězí“, jak o této realitě napsal v roce 1996 don Giussani. „Nežiji v klášteře kvůli nějaké své posedlosti dokonalostí, ale jakožto odpověď na Jeho volání, je to neustálé „zde jsem“, říká otec Sergio Massalongo, převor.

Otče Sergio, jak je možné přispět pro dobro světa v situaci, jako je tato, kdy člověk zůstává doma, v banalitě každodenních věcí, nebo když je sám?

Především povaha povolání není být mnichem, zaměstnancem, ženou v domácnosti atd., nýbrž následovat Krista prostřednictvím formy, již pro mě On vybral: „Učiň se mnou, co chceš Ty“. Již tato odpověď je pro život užitečná, jedná se o osobní příspěvek k tomu, aby každý člověk našel sám sebe v pravdě. Pokud je to pravdivé pro mě, je to pravdivé pro všechny. Existuje jeden výrok pouštních otců (čtvrté století), v němž mladý mnich jde po určitém zkušebním období ke starému mnichovi a říká mu, že se necítí na to, aby pokračoval, a chce se vrátit domů. Stařec mu odpovídá: „Pamatuj, že jsi sem přišel, protože tě sem dovedl Pán, pokud teď půjdeš pryč, jsi sám.“ To znamená, že Pán nás může vést na poušť nebo nás připoutat mezi čtyři zdi, nechat nás projít skrze nejtrpčí zkoušky, ale je stále s námi a nenechává nás nikdy osamělé, Jeho Přítomnost je naší silou. Naopak, pokud si chci život tvořit sám, jsem ve víru svých myšlenek a už nevím, kam směřuji; cítím se uvězněný, vyčerpaný a nespokojený uvnitř toho, co chci. Pro určení mého pohledu je silnější skutečnost, že mě Ježíš vyvolil, miloval a drží mě, než všechny volby, které konám já. Je silnější, protože pro Něj ani mé zlo a můj hřích nepředstavují námitku. Mohu jej popřít, odmítnout jej, ale nemohu ze sebe setřást skutečnost, že mě On vyvolil a miloval. Toto je má jistota a možnost nezdolné naděje na obnovu.

Co pro vás znamená říct ano vašim okolnostem, okamžiku, který máte žít teď?

Je to projev ochoty vůči Tajemství podle způsobu a za podmínek, jimiž „klepe“ na mé dveře v této chvíli. Odpovědět Mu „ano“ znamená nechat jej vstoupit do této přítomné situace skrze ubohost mého těla, aby On přetvořil realitu dle pravdy. Byli jsme povoláni, abychom byli nástroji Jeho slávy ve světě. Ježíš řekl samaritánce, že „Otec hledá takové ctitele, kteří jej budou uctívat v duchu a pravdě“ (Jan 4,23). A jako „ano“ Madony zrodilo Krista ve světě, tak i naše každodenní a ubohé „ano“ tomu, co je po nás žádáno, přispívá ke spáse světa.

Co vám v tom pomáhá?

Tři věci. Následování objektivního slova církve a těch, kteří se na ni odkazuji. Přijímání podmínek oběti, jíž nás Pán nechává projít: být připoutaný doma mezi čtyři zdi jako ke čtyřem ramenům kříže. Zatřetí, příklad spolubratrů, kteří se mnou žijí v klášteře.

Ticho a modlitba. Církev všem ukazuje tyto rozměry. Ale proč by člověk měl toužit po tichu? Zdánlivě se jeví pouze jako absence hluku…

Já netoužím po tichu, ale po Kristu, a Kristus je skutečnost, jež se děje a provokuje, a to vzbuzuje úžas a ticho, je to Přítomnost hodná pozornosti a následování. Kristus se může udát v chaotickém hluku velkoměsta, v nemocnicích, které jsou plné nemocných jako je tomu teď, jako se může udát při uklízení stáje. Věc se má tak: když je člověk překvapený Jeho konáním, vnímáš, že tvé gesto je milováno, osvobozeno, je konstruktivní, protože je použito, aby přispělo k Jeho plánu. V tichu je jednodušší rozeznat Jeho hlas, je naplněné připomínkou Krista. Ovšem ne připomínkou Krista, jehož jsem si namyslel já, plod mých dobrých úmyslů. Ticho je opravdové v míře, v níž jeho obsah je slovo, které mi Kristus sdělil k mému obrácení, proto se jedná o živou poslušnost, stálé naslouchání, abych přizpůsobil svou vůli té Jeho. Jde o vžití se. Jeho slovo vznáší totalizující nárok na můj život a opravdová práce spočívá v úplném přijetí toho, co mi bylo řečeno. Víme my, o co se jedná, jedinou rozhodující věc, o niž se máme celý svůj život usilovat? Jaké směrodatné slovo, které ti bylo řečeno, má nejvyšší hodnotu, co se týče směřování? Pokud to nevíme, nebo je ono slovo zmatené, naše ticho je ohlušující prázdnotou a potřebujeme se rozptylovat zbytečnostmi. Opravdovost obsahu ticha vzbuzuje otázku: jaká je tvá autorita? Jsi to ty nebo Jiný? Koho následuješ? Na co odpovídáš?

Generální opat cisterciáků otec Mauro-Giuseppe Lepori ve svém dopise z 15. března 2020 cituje žalm 45: “Zastavte se a vězte, že já jsem Bůh”. Tato slova mají v těchto dnech zcela zvláštní zvuk, kdy celý svět ustal ve svém spěchu. Co však znamená „zastavit se” před Jeho přítomností? A co nám pomáhá naučit se to?

Kde rozpoznávám Jeho přítomnost pro mě? V místě, kam mě Pán poslal, jímž je klášter, jímž je hnutí. Tam uvnitř je třeba „zastavit se“ a dívat se, v čem a jak se On děje, protože odtamtud pochází jediný opravdový směr, uvnitř sítě nekonečného počtu hlasů a postojů. V tomto čase poznamenaném epidemií uzavření našich bran směřuje náš pohled dovnitř domu, ke znovuobjevení hodnoty, že všechno je nám dáno. Během jednoho běžného setkání mi spolubratr řekl: „Tato okolnost je výzvou k ověření toho, jaké společenství potřebujeme. Ani tvář pošťáka neslouží jako záminka k obrácení pohledu za tyto zdi. Buď Krista potkám zde, v jednadvaceti tvářích, jež jsou mi darovány, nebo se mé bytí zakládá v posledku na lži… Kristus mi stačí nebo ne? Protože pokud nám nestačí, tak i když jsi nebyl nakažený virem, můžeš být stejně mrtvý“. Tato podmínka zkoušky může tedy být přijata nikoli jako námitka, nýbrž jako blahodárná příležitost, jako prostředek k tomu, abychom se nechali „nakazit společenstvím“ Krista mezi námi, který přetváří blízkost v domě Božím jakožto způsob, jímž On zamýšlí budovat nyní náš klášter. A paradoxně tento exil, v němž žijeme, je způsob, v němž všechny věci, vytržené z rozptýlenosti, nabývají svůj pravý význam, navracejí se k původu a tam, kde druhý nabývá své skutečné tváře.

Mnoho lidí je stiženo námahou a bolestí: jak je možné „obejmout protivenství a obejmout tak Kristův kříž“, jak řekl papež na Náměstí sv. Petra 27. března 2020?

Svatý Benedikt ve své Řeholi, když ve IV. stupni pokory mluví o mnichovi, procházejícím různými druhy zkoušek a utrpení, mu radí jako první věc: „Tacite conscientia patientiam amplectatur“, tedy obejmi v tichu trpělivost ve vlastním srdci, jako by trpělivost byla osoba, jež má být objata. A vskutku, je to v posledku Kristus, jehož člověk objímá ve zkoušce, aby v Něm nalezl oporu. Pouze ten, kdo na sobě zakusil utrpení, je schopný sou-cítit s utrpením bratrů, jakožto nejvyšší forma lásky. Znovu ve Výrocích pouštních otců čteme: «Staří mniši říkali: „Každý musí učinit svým to, co se děje bližnímu, trpět s ním za všech okolností, plakat s ním, cítit se, jako by měl jeho vlastní tělo a jako by on sám snášel útrapy, když na bratra přijde trápení, jak je psáno: Jsme jedno tělo v Kristu‘(Řím 12,50), a: ,Celé to množství věřících mělo jedno srdce a jednu duši‘ (Skutky 4,32)“». Pouze to, co je přijato a v bolesti se obrátí, je obráceno k lásce. Obejmout protivenství a všechnu lidskou bolest je možné jedině tehdy, je-li pohled upřený na utrpení Krista, v tom bodě nalézá smysl i naše utrpení. Nemůžeme v této chvíli zůstat lhostejní ke křiku bolesti našich bratrů; Bůh povolává mnohé k oběti, abychom se stali opravdovějšími. Pokud neodpovídáme na toto volání, každý maje účast formou, jež je mu dána, toto všechno se děje zbytečně, jako náhoda. A to je nelidské. Utrpení druhého nás vyzývá, abychom byli sebou samými.

Váš život, alespoň nakolik jej můžeme pochopit my, neutrpěl zvláštní změny. Jak prožíváte tyto dny?

No, kromě totální klauzury pokračuje náš život uvnitř kláštera pravidelným rytmem jako předtím. Připravujeme pole k setí, a připravujeme se na další práce jako obvykle. I slavení liturgie nedoznalo změn. Všechno se však stalo jakoby dramatičtější, život je méně rozptýlený, pomáháme si naslouchat tomu, co nám Pán chce v těchto okolnostech říci, a prosíme Jej za všechny úmysly, jež k nám různými způsoby přicházejí od bratrů blízkých i vzdálených, aby se Pán nad námi slitoval a zastavil tuto pohromu.