Jedním z pastoračních úkolů, které mám na misii v Bostonu nejraději, je slavení mše svaté v neděli večer v kostele Naší Paní dobré cesty. Je to dva a půl roku, co tam chodím na sedmou večer alespoň dvakrát měsíčně. Je to jedna z posledních nedělních mší, pročež většina lidí sedí v lavicích po návratu od moře, z výletu v horách, z lyží, v závislosti na sezóně. Je tam také hezká skupina nejvěrnějších, především mladých lidí, ve věku mezi 25-30 lety, kteří raději chodí na mši v neděli večer. S některými z nich jsem navázal přátelství: Dianou, advokátkou a odbornicí na obchodní právo, Joem, programátorem, Jeffreym, designérem, Johnem, inženýrem. Jedná se o mladé katolíky na začátku jejich profesionální kariéry. Mnozí z nich se do Bostonu přistěhovali z jiných měst. Po jedné nedělní večerní mši se jich ptám, zda už večeřeli: odpověděli, že ne. Plánují jít na večeři s dalšími dvěma mladými lidmi, kteří na jejich pozvání přišli na mši právě proto, aby si promluvili o katolické organizaci YCP (Young Catholic Professionals – Mladí katoličtí pracující) jejímiž členy Diana a Joe jsou. Zvou mě, abych se k nim přidal, a jdeme do pivovaru vedle kostela. Během večeře Diana a Joe vysvětlují dějiny a poslání asociace, činnosti, projekty. I já naslouchám a ptám se. Během jejich vyprávění o sbírce finančních prostředků a setkávání s dalšími mladými katolíky, kteří právě vstoupili do světa práce, vnímám jejich zaujetí.

V jedné chvíli jim pokládám otázku: „Co to znamená být v práci katolíky? Jak se vaše víra projevuje v konkrétní práci?“. Odpovědí je mi rozpačité ticho. Není to poprvé, co se s podobnou reakcí na stejnou otázku setkávám: téměř se zdá, že neví, co říct. Po dlouhém tichu začíná jeden z nich vyprávět o tom, jak se před důležitými rozhodnutími modlí, jak se snaží být ohleduplný vůči ostatním, s nimiž pracuje. Další se osměluje a vypráví o úctě vůči svému nadřízenému, katolíkovi, jenž poskytuje prostředky na pomoc lidem v těžkostech. Další slečna mi vypráví o tom, jak náhodně zjistila, že její kolega je katolík. To jsou dobré věci, skutečnosti důležité a také krásné, ale jako by v jejich odpovědích chyběl jeden důležitý bod. Měli bychom se ptát sami sebe: má víra skutečný a konkrétní vliv na každodenní věci? Co má víra společného s případem insider tradingu (nelegální využití neveřejných informací k obchodu s akciemi za účelem svého obohacení – pozn. překl.), který ti byl svěřen, nebo s programem, který musíš na počítači napsat? Téměř se zdá, že „profese“ a „víra“ náleží k odlišným oblastem života a v životě těchto lidí mezi nimi není skutečný vztah. V textu, vybraném tento rok na vánoční plakát CL, don Giussani říká: „Pohnutí Jeho přítomností se stává pohnutím v každodenním životě. Nic není neužitečné, nic není odcizené, rodí se cit ke všemu, ke všemu, se svými velkolepými důsledky pozornosti vůči tomu, co konáš, pečlivosti ve věci, kterou děláš, loajality vůči tvému konkrétnímu dílu.“ Víra v Krista rodí přináležitost ke všemu a utváří konkrétní důsledky v tom, co děláme.

Tváří v tvář těmto mladým lidem jsem si položil otázku: proč se zdá, že jejich víra nemá přímý a konkrétní vliv na realitu, proč jejich víra riskuje, že zůstane něčím vedle každodenního života? Často mladé lidi vychováváme, aby byli dobří, slušní, ohleduplní vůči druhým. Učíme je chodit na mši, pomáhat potřebným, modlit se. To všechno jsou dobré věci, ale důležité je především vychovávat je, aby žili víru, vztah s Kristem, v konkrétnosti každodenního života.

(Paolo Cumin je knězem Fraternity sv. Karla Boromejského a farářem Sacred Heart ve východním Bostonu, USA. Na obrázku výhled na město – foto Nicolas Nova/flickr.com)

Zdroj: www.sancarlo.org