Moje zkušenosti s pandemií byly velmi pestré, bolely, ale současně mě obohatily. A jak říkal spisovatel V. Grossman, byla to „nová zkušenost, která vleze pod kůži a kroutí celým tělem.“ Ale za nic na světě bych to, co mě naučila, nevyměnila. Například odpověď na Carrónovu otázku: „Máme ještě vůbec nějakou naději?“ Ta otázka má podle mne co do činění s prožívaným pocitem „očekávání“. Toto slovo je součástí mého já už od dětství, od mých sedmi nebo osmi let. Měla jsem jednu pratetu, řádovou sestru, která více než 50 let strávila v Nigérii a občas k nám přišla na návštěvu. Pamatuji si, že jsem se jí jednou zeptala, zda i ona má onen mocný pocit „očekávání“. Odpověděla mi, abych takové pocity zahnala a nevybočovala z řady. Už tehdy jsem věděla, že mi nerozumí, a uvažovala jsem tak, že když mi neumí odpovědět ona, tak mi nikdo na světě odpovědět nebude umět.

A tak šel čas a ta otázka mě už nikdy neopustila. Vždy, když se v mém životě něco důležitého přihodilo, ptala jsem se sama sebe: Je to snad tohle, co očekávám? Manželství, děti a setkání s Hnutím. Co bych měla od života ještě chtít? Jenže pocit „očekávání“ mi uvnitř stále zůstával.
Má rodina si před šesti lety prošla těžkým obdobím spojeným s nemocemi, úmrtím, ztrátou zaměstnání a problémy, do kterých se dostal můj starší syn. Pro mne jako matku bylo velmi bolestné nakonec přijmout řešení, aby pro své dobro domov opustil.

V té době jsem začala rozumět tomu, že pokud začneme brát charisma vážně, tak nás opravdu probudí a usnadní nám cestu ke Kristu. Na škole komunity jsme kdysi četli část o Zanechání stop ve světové historii. Chodila jsem na nedělní mše, čili ne každý den, a začala jsem se častěji zpovídat. A jak říká Giussani: „Prvním krokem po skutečně lidské cestě je péče o vlastní já.“ Ale myslela jsem si, že záležitosti, které mně překážely a týkaly se mého já, Bůh sám urovná. Jenže jak měsíce plynuly, zjistila jsem, že místo toho, aby vše urovnal, tak ze mě utvářel opravdového člověka. Ty překážky byly ve skutečnosti darem. A při tom všem pocit „očekávání“ mi uvnitř stále zůstával. Tak bůh dramaticky vstoupil do mého života, jakoby ode mne chtěl víc.

V březnu roku 2020 jsem se nakazila kovidem a vážně jím onemocněla. Nejdříve jsem se před doktorem usmívala, když mi nakazoval, abych se po dobu dvou týdnů šetřila. Po pár dnech se můj zdravotní stav začal zhoršovat. S nemocí jsem bojovala několik měsíců a navíc mi diagnostikovali problém se srdcem, o kterém jsem vůbec nevěděla. Byla jsem na tom opravdu zle, nemohla jsem se ani modlit, jen jsem dokola opakovala Jeho jméno. Nechtěla jsem plýtvat časem, a tak jsem se alespoň modlila za ostatní pacienty v nemocnici, kteří na tom byli ještě hůř než já. A po třech týdnech jsem rozšířila jejich řady, protože se můj zdravotní stav ještě více zhoršil. Ale nebyla jsem na to sama; skupina přátel mi dělala společnost a byla pro mne zhmotněnou existencí Boha.

Možnost, že umřu, byla čím dál tím reálnější. Strašně jsem se bála. Ale přesto jsem byla plná víry, že Bůh je pořád se mnou. Hlavou se mi honily různé myšlenky. „Třeba mě budou muset připojit ke kyslíku, ale Ty budeš stále se mnou. Možná mně budou muset zavést hadici až do plic, ale Ty budeš stále se mnou, možná mě budou muset uspat, ale Ty budeš stále se mnou. A kdybych umřela? Půjdu za Tebou a konečně se budu moci s Tebou setkat tváří v tvář.“ Pořád jsem se bála. Ale současně jsem byla klidnější a pomalu jsem se začala zotavovat. Celé to martýrium trvalo šest týdnů a nakonec jsem byla šťastná, že jsem sice v karanténě, ale už doma s dětmi. Pořád jsem se na ně chodila dívat a brečela jsem jako želva, protože jsem byla strašně ráda, že je mám.

I pro mého manžela Seana to byly měsíce plné milosrdenství. Je dobrovolníkem u místní organizace, která se stará o bezdomovce, a zejména pečuje o jednu problematickou osobu, která se potýká s alkoholem a drogami. Každý týden za ním a za jeho rodinou dochází a nosí jim jídlo a jiné potřebné věci. Často se stává, že jej doma vůbec nenajde, protože zmizí na pár dní, aby se venku oddával alkoholu a drogám. Můj manžel se s ním spřátelil, jelikož hned na začátku v jeho očích viděl něco, co je sblížilo. Spousta jeho kolegů z organizace mu jeho přístup mají za zlé a nechtějí mít s tím případem nic společného.

V nedávné době ten muž mému manželovi téměř v slzách vyprávěl svůj životní příběh plný vytrpěného domácího násilí a zneužívání. Sean nebyl zaskočen tím vším, co mu o těch hrozných věcech ze svého dětství vyprávěl, ale tím, že podal přímý důkaz toho, že jej Bůh ještě neopustil. „On je na mé straně.“ Co jiného ten chudák v mém manželovi viděl, když ne samotné Kristovo konání? A co můj manžel v tom chudákovi uviděl, když ne samotného Krista? Dnes se Sean nemůže dočkat, kdy už přijde čas na jejich týdenní setkání, a pokaždé, když přijde domů, tak je jako vyměněný.

Otec Giussani nám hovoří o podstatě charismatu jako o nadšení a úžasu, když se Bůh stane člověkem, a že je za každé okolnosti v každé blízké osobě přítomen. Použije všechno, abych se probudila. A dnes se to stalo neuvěřitelným dobrodružstvím, pravou odpovědí na můj pocit „očekávání“, který si v hloubi duše nosím. Nyní už chápu, že mně byl dán jako dar, abych byla živá a bdělá. A prosím Boha, aby mě o mé „očekávání“ nikdy nepřipravil.

Hilda, Dublin (Irsko)