Letošní léto jsem se jen čistě náhodou ocitla na táboře organizovaném společenstvím CLU milánské univerzity La Catollica, na které studuji. Říkám „čistě náhodou“, jelikož celá řada různých okolností před několika měsíci přivedla k nám domů na oběd jednu blízkou kamarádku mé spolubydlící a během oběda tato kamarádka začala mé spolubydlící vyprávět o táboře doufajíc, že ji přesvědčí k účasti. Já jsem s tím vším neměla nic společného, ani jsem neměla žádnou představu, o čem ty dvě hovoří. Prostě jsem jen tak u toho stolu seděla, poslouchala je a bořila vidličku do špaget.

Nicméně když jsem se blíže zaposlouchala do jejího líčení zážitků z předchozích táborů, její nadšený způsob vyprávění mě celou pohltil a rozhodla jsem se – vedena ženskou zvědavostí spatřit na vlastní oči to, co se může stát – že se přihlásím a pojedu tam s nimi. Prostě aniž bych v sobě živila nějaká zvláštní očekávání, jejímu vyprávění jsem uvěřila.

Dny na táboře tak nabité a intenzivně prožívané však spustily něco nečekaného a nevídaného. Začala jsem to v sobě cítit, ale jelikož jsem byla jako vždycky zabraná do svých zkoumání, potkaných lidí, navštívených míst a prováděných aktivit, neměla jsem čas se zastavit, abych se pokusila „to něco“ určit a lépe poznat.
Stále jsem byla jakoby v určitém polospánku až do doby, kdy jsem se jednoho posledního večera na táboře bavila s mně velice blízkou osobou. Toho večera se mi zadívala do očí a bezostyšně se mě zeptala: „Docela by mě zajímalo, jestli ti tento tábor pomohl alespoň o trošičku změnit postoj a vztah s nadpřirozenem.“
Ta otázka mě rozvibrovala.

Hned jsem si vzpomněla, jak je náš vztah již od začátku plný vzrušených debat na toto téma. Ta vzpomínka mě dojala a instinktivně jsem se pousmála, protože ve světle toho, co jsem právě prožívala, jsem si uvědomila, že konečně mohu porozumět hlubšímu smyslu jejích slov, když doposud se mi nedařilo slyšet nic jiného než prázdná slova.

Na tomto místě bych chtěla vložit malou vsuvku:
Jakmile mi někdo položil Onu otázku, vždycky jsem se odpovědi bránila tím, že se považuji za agnostika, což není nevěřící, a že můj postoj, nebo spíše ne-postoj k tomuto tématu je dán mou neutuchající potřebou dosáhnout jistoty založené na hmatatelných faktech a přesvědčivých argumentech ještě předtím, než bych se k tomu mohla vyjádřit.

Jediná fakta a argumenty, které se mi až do té chvíle zdály alespoň trochu přesvědčivé, pocházely od mého středoškolského profesora italštiny a řečtiny. Byl zarytý nevěřící a ve třídě s námi velice kriticky rozebíral některé úryvky z evangelia v řečtině, poté je překládal do italštiny a upozorňoval nás na všechny možné vnitřní rozpory mezi originálním textem a oficiálním překladem. Pak kritiky neušetřil ani historickou postavu Krista a předkládal nám důkazy zpochybňující jeho existenci, jež mi připadaly přesvědčivé a položily základy mé duchovní skepse. Nechala jsem se prostě ovlivnit tím, co říkal, aniž bych se tím sama hlouběji zabývala.
Když se ohlédnu zpátky, musím naopak připustit, že jsem doposud nikdy neměla příležitost a ani možná chuť dát za pravdu tomu, co mi „lidé s jiným názorem“ chtěli říct.

Jediný přímý kontakt s církví jsem měla během hodin náboženství, které jsme měli na základní škole. Chodila jsem na ně proti své vůli a cítila jsem, že na těch hodinách nemám co dělat, což bylo mimochodem stejné i pro většinu mých vrstevníků. Ještě dnes si vybavuji, jak se během těch hodin omílaly pořád dokola naučené fráze, které pro nás žáky neměly vůbec žádný efekt.

Dlouho jsem chození na mši cítila spíše jako nějakou povinnost než intimní potřebu, jelikož prostředí, ve kterém jsem vyrůstala, mě naučilo, že jen takto je to „morálně správné“.
Když o tom teď znovu přemýšlím, musím připustit, že jsem nikdy nepřikládala velkou váhu obsahu slov, která během oltářní svátosti zaznívala. Byla jsem při ní sice fyzicky přítomna, ale vůbec jsem se nesnažila slovům kněze naslouchat.

A teď onoho večera uprostřed léta jsem byla slovy zasažena do samé hloubi duše.
„Ano, tento tábor můj postoj a vztah s nadpřirozenem úplně převrátil naruby,“ odpověděla jsem bez váhání.
Konečně jsem se setkala s lidmi, kteří mají ke světu přístup pro mě srozumitelný a věrohodný. Začala jsem na sobě pracovat tak intenzivně, jak jsem nikdy předtím nedělala, a spoléhala jsem se na způsob, který mi byl nabídnut: vycházet z každodenních zkušeností a z přesných momentů, které mě na táboře zaujaly a díky nimž jsem začala přemýšlet, a nikoli ze vznešených abstraktních proslovů, které jsem do té doby slyšela!
Neustále mně bylo připomínáno, abych se sama sebe tázala, jaký je pravý důvod toho, co právě prožívám. Jenže ta otázka byla silnější než já, a jelikož mi byla pokládána s notnou dávkou citlivosti, téměř šeptem, já si málem nevšimla, jak se děsivě vymyká lidskému chápání.

Rada vycházet z konkrétních střípků jeho Přítomnosti mně obrovským způsobem usnadnila práci. V těch dnech jsem jeho Přítomnost viděla, cítila a mohla se jí pořád dotýkat. Bylo zjevné, že mě obklopila, a došlo mi, jak jsem byla slepá, že jsem ji dosud přehlížela. Vůbec jsem si ani v nejmenším neodkázala představit, že lidé, jež jsem považovala mému způsobu myšlení a žití na hony vzdálené, mi mohou položit přesně ty otázky, které jsem potřebovala, a zasáhnout mě přímo do srdce. Mohu bez ostychu říct, že jsem intuitivně začala vnímat Pravdu ze zkušenosti.

Nyní se ve mně rozhořel plamínek, který v sobě budu živit, a nedovolím, aby jen tak snadno vyhasl. Je to poprvé, co nejsem ničím podmíněna ani nikým ohromena a cítím, že nebudu chybovat, když se od této chvíle budu řídit svým ryzím citem a instinktem.

Považuji to za začátek mé dlouhé cesty hledání mne samotné a pokus pojmenovat onu Pravdu, o níž mám dojem, že jsem ji na táboře našla ve společnosti oné jiné a zvláštní skupiny lidí, ve které jsem se ocitla. Chtěla bych se tou cestou vydat se svým plamínkem, jež na mě přeskočil od těch, kteří mně byli během tábora nablízku a kteří mě tou touhou nakazili a na ní zapojili. Jsem velmi ráda, že jsem se s nimi mohla potkat; byly to vzácné a možná jedinečně krásné dny, které v mém srdci budu navždy uchovávat.

Claudia, Milán