«V pubertě pro mě vstoupit do kostela znamenalo něco jako vstoupit do pohanského chrámu, kde se konají lidské oběti». Takový je příběh Dmitrije Stroceva, běloruského básníka z Minsku. Dnes je mu 51 let a na hlavě stále nosí rozvrkočené prošedivělé kudrny, účes ala sedmdesátá léta. «Dimo, proč si necháváš tenhle účes? Stále si připadáš jako rebel?». «Kdybych se ostříhal, moje žena by mě už nepoznala». Ironický, přemýšlivý a vizionářský. Na svém kontě má šest básnických sbírek a ocenění Russian Award pro autory pobývající mimo území Ruska. Historie se na něm podepsala a zanechala uvnitř hluboké stopy. Často se usmívá. Pozoruje, naslouchá. Když začne vyprávět, je těžké ho zastavit.

Jeho příběh se začal psát v roce 1980 v kruhu nekonformistů, který se utvořil kolem postavy Kima Chadeeva, dobře známého místního disidenta z procesu s “kosmopolity z Minsku”, jež započal roku 1949. Bělorusko v té době bylo vlajkovou lodí sovětských republik. Moskva z něj chtěla udělat ukázkový stát. Sovětský konformismus vypadal následovně, vysvětluje Dima: «Připravenost okamžitě se zříci svých idejí, přátel i důstojnosti. A podílet se na páchání násilí na těch, kteří byli krátce před tím vašimi přáteli. Náš antikonformismus nespočíval jen v přímém protestu, ale také v tom, že jsme dávali dohromady lidi, kteří toužili po etickém a antropologickém pohledu na věc, který se lišil od postoje režimu». Chadeev, zakladatel této skupiny, byl dvakrát zatčen, lidi z jeho blízkosti byli diskreditováni, stávali se terčem útoku, nemohli studovat či pracovat. Ale skupina nebyla nikdy zcela zničena.

«Četli jsme zakázané knihy, diskutovali o nich, psali díla, která nikdy nemohla být sovětskými vydavateli publikována. Pořádali jsme přednášky, semináře a „domácí“ koncerty». Během války v Afghánistánu vystavovali naši přátelé lékaři mladým pacifistům falešná osvědčení o nezpůsobilosti k výkonu vojenské služby. Právě v této skupině přichází Dima poprvé do kontaktu s neznámou a přísně zakázanou knihou: biblí. «Jeden židovský přítel, Grigorij Trestman, mi dal přečíst svoji báseň s názvem Job, věnovanou příběhu jeho rodiny zasažené holocaustem. Neskutečně to na mě zapůsobilo». Zvědavost ho časem přivedla k tomu, že například objevil existenci Starého a Nového zákona. Společnost byla zcela odkřesťanštěna. V Minsku zůstaly otevřené pouze dva pravoslavné kostely, jejichž komunity byly na vymření. Mladí lidé, kteří tam docházeli, byli sledováni a odrazováni od účasti na setkáních. V roce 1986 napsal: «Budou to často srdečná setkání / kolem ohně mé duše / ... Snil jsem: v Boha jsem měl víru / ale je to On, kdo ve mě nevěří».

Dima se na počátku vysokoškolských studií setkává s Anjou. Oba studují na fakultě architektury. Poprvé se setkali během bramborové brigády, tzv. kartošky, jednoho z povinných výjezdů tehdejších studentů do kolchozů na sklizeň brambor. Vzali se v roce 1983. A právě v rozhovorech s Anjou se začínají formovat první otázky o Bohu.
«I ona byla vychovávána v ateistické rodině, ale náboženská tematika ji vždy zajímala a nijak se tím v našem vztahu netajila. Ta věc hned ohromila mě i naše společné přátele. Ale nakonec to dopadlo tak, že křest jsem přijal dříve než ona. Je to zázračný příběh».

Autostop. Tento příběh vyprávěl v krátkém prozaickém díle s názvem Kavkaz radosti. «V létě 1988 jsem se se dvěma přáteli vydal autostopem do Gruzie. Na jednom avantgardním festivalu v Estonsku jsme se seznámili s několika Gruzínci, kteří nám nabídli, abychom v Tbilisi uspořádali výstavu fotografií z Běloruska». Expozice se nacházela v centru města, poblíž katedrály Sioni, nejvýznamnějšího pravoslavného chrámu v Gruzii. Výstava měla úspěch a Dima a jeho přátelé se seznámili s řadou dalších lidí: «Jednoho dne se jedna tamní dívka, kterou jsme poznali již dříve a které jsme si velmi vážili, přímo zeptala, zda nechceme přijmout křest». Všichni tři byli oficiálně ateisté. Nikdy je ani nenapadlo stát se křesťany. Ale z nějakého důvodu, který ani Dima nedokáže vysvětlit, a aniž by se předtím domlouvali, všichni odpověděli stejně: ano. «Už jsme si stačili všimnout, že našim gruzínským přátelům se nějakým zázračným způsobem podařilo držet pohromadě své avantgardní umění i pravoslavnou víru. V Tbilisi jsme poznali živou církev a tato realita utvářela ducha celé společnosti. Ne formálně, ale ve své podstatě. Byl to krok důvěry a Kristus nás z lásky přijal. Byl to duchovní návrh». V těchto měsících napsal: «Buď už nejsem ten stejný člověk / Anebo dnes ráno ze mě vystoupil / A teď leje jako za dnů Noemových / Ale ani trochu vína se napít nemohu».

Ale příklon ke křesťanství nepřišel automaticky. Dima se věnuje čtení děl nekřesťanských autorů, kteří mu byli blízcí, například hinduistického filozofa a mystika Šrí Aurobinda. Na jeho cestě je ústřední vztah k poezii. Jak před konverzí ke křesťanství, tak i po ní. «Vedla mě poezie a přivedla mě ke Kristu». A dále uvádí: «Když jsem vstoupil do světa poezie a jako mladý muž vychovávaný v ateismu tento svět přijal, objevil jsem a nejprve si obecně osvojil své první duchovní a metafyzické kategorie. Poté biblický svět jako hlásání jediného Boha. A nakonec Ježíše Krista, Syna Božího, který se stal Synem člověka». Postupně se jeho zkoumání zužovalo. Začíná chodit do jednoho kostela v Minsku. Tam se setkává s prvními křesťany, jejichž cesta a pochyby se podobaly jeho vlastním. A začíná se utvářet komunita. «Byl to začátek devadesátých let: postupem času jsem si uvědomil, že hlásání Krista a znovuzrození církve se týká mě. A začal jsem hledat své místo v tomto díle».

Konec impéria. Pak se jednoho dne člověk, který byl zvyklý cítit se jako obyvatel velkého sovětského impéria, stane občanem malého běloruského státu, o kterém lidé ze západu vědí málo nebo vůbec nic. Revoluce v roce 1989 zůstala téměř bez povšimnutí, neboť toto období v Minsku se vryje do paměti lidí zejména kvůli dramatických důsledkům černobylské havárie, a ne kvůli pádu berlínské zdi. Bělorusko se stává poslední evropskou diktaturou. Jediná země západně od Uralu, kde stále platí trest smrti.
«Byl jsem mladý muž připravený žít a jednat», vypráví: «Přemýšlel jsem nad tím, co to znamená být s Kristem. Nad tím, jak by můj příklon ke Kristu mohl změnit život můj i život celé společnosti k lepšímu».

Reálné křesťanství. V té době se začal věnovat publikační činnosti, vydávání textů souvisejících s pravoslavím. Narazil i na některá díla výjimečného autora: Antonije di Surože. Charismatická postava z Londýna, metropolita Ruské pravoslavné církve pro západní Evropu, nově nabízí křesťanství jako živou zkušenost. Na konci devadesátých let se Dima spojil s šéfredaktorem, který publikoval jeho spisy v ruštině. Byl to Konstantin Sigov z kyjevského nakladatelství Duch i Litera. Časem si uvědomuje, že okruh lidí, který obklopuje ukrajinského vydavatele, patří k různým křesťanským náboženstvím a vyznáním. „Mezináboženské vztahy mě vždy velmi zajímaly.“ Například v Bělorusku byly vztahy mezi židy a muslimy vždy dobré. Ale uvědomil jsem si, že se nikdy nepodařilo překročit hranici formálních gest. Tento problém cítím nejen z náboženského hlediska, ale také z hlediska antropologického. Jsem básník: chápu, že toto ne-setkání nám nedává možnost žít život naplno». Když ho ale Konstantin pozval na týdny společného prožívání, kterým se říká „teologický institut“, Dima nabídku s nadšením přijal: „Byli tam Rusové, Ukrajinci, pravoslavní, katolíci a uniaté. Samozřejmě jsem musel překonávat své předsudky vůči lidem z jiných kultur. Ale skutečný dialog možný byl». Tam upevnil přátelství s lidmi z Punto Cuore a především se poznal s Alexandrem Filonenkem a díky němu i s hnutím Comunione e Liberazione.

«Saša (Filoněnko, pozn. red.) mi řekl, že by pro mě bylo zajímavé setkat se s lidmi z tohoto hnutí. Věřil jsem mu a nelitoval jsem. Je velmi přesvědčivý, velkorysý a radostný. Jeho přátelství s komunitou je posvátná hra. Volná forma přátelství. Hovoříme o velmi vážných věcech a hluboce je prožíváme».

Dima začíná chodit na setkání hnutí v Moskvě a Charkově a uvědomuje si jiný způsob prožívání víry: „Díky setkání s lidmi z hnutí CL jsem začal hledat odpověď na otázku, kterou jsem si již dlouho kladl: jak může člověk v dnešní době prožívat křesťanství? Laické hnutí je forma, kterou pravoslavná církev nezná a pro mě je skutečně fascinující. Dnešní lidé, mě nevyjímaje, potřebují reálné křesťanství. Pro člena hnutí CL je jasné, že křesťanství znamená v životě něco nového a že při pouhém zachovávání tradic ztrácí tato novost na lesku. Pravda představuje pro hnutí všem přístupnou zprávu, nikoli moudrost nebo tajemnou zkušenost, ke které se lze dostat pouze dodržováním zvyků. Tuto novost lze poznat jen díky přímému vztahu. Reálné křesťanství se projeví samo. Otevřené dveře nemusíš otevírat. Jsou otevřené. Vztah s ostatními mě už nevede do bludiště, ale věci se ukazují takové, jaké jsou a hovoří ke mně». Z Giornale, rok 2012: «Sladké a ohromné / ztroskotání na lodi s Bohem / ztroskotám ty a já / dole / ve světě».

Rok, který právě uplynul, byl plný příležitostí k prohloubení tohoto přátelství. V Moskvě, v Charkově, v Kyjevě. Ale také v Itálii, na Meetingu v Rimini, na shromáždění zodpovědných v La Thuile a v Římě s papežem 7. března, kde byl s manželkou a dvěma dětmi. 23. a 24. května uspořádal v Minsku dvoudenní akci (viz rámeček, pozn. red.), aby představil své nové přátele: „V Bělorusku je mnoho úžasných lidí připravených přijmout pozvání, které souzní s duchem hnutí».