«Křesťanský život, tedy svatost, znamená brát vážně křest». To jsou slova blahoslaveného Ildefonsa Schustera, kardinála a milánského arcibiskupa, která lépe než mnohá jiná popisují krátký život Sandry Sabattiniové, která bude v neděli 24. října blahořečena. Za dobu dvaceti tří let jejího života se neudály žádné mimořádné skutky, hrdinské činy, překvapivá svědectví - jen víra, která je stejně nenápadná jako radikální. Skoro se zdá, že možnost stát se svatým má každý na dosah ruky … «Je to ta nejjednodušší a zároveň nejtěžší věc na světě», připouští otec Giuseppe Tognacci, biskupský delegát, který je iniciátorem diecézního procesu blahořečení a svatořečení Sandry, nyní zástupce navrhovatele.

Sandra se narodila 19. srpna 1961 v Riccione do silně věřící rodiny. Když jí byly čtyři roky, Sabattiniovi se přestěhovali na faru do farnosti San Girolamo v Rimini, kde byl farářem její strýc otec Giuseppe Bonini. A právě tam se mladá žena seznámila s otcem Orestem Benzim, který vedl Komunitu papeže Jana XXIII. založenou v roce 1968.

V létě roku 1974 se spolu s dětmi se zdravotním postižením zúčastnila letního tábora pro dospívající v Alba di Canazei v Dolomitech. Byl to zlomový okamžik: «Bolí mě celé tělo, ale tyhle lidi už nikdy neopustím», řekla své mamince na zpáteční cestě. A to proto, že nikdy nebude chtít přestat se zabývat těmi, kteří to potřebují. Ale to není všechno: «Otec Benzi byl velmi silná osobnost», říká Tognacci: „S velkou horlivostí a důrazem na krásu a čistotu vybízel k následování Krista. Díky seznámení s otcem Orestem se setkala s Komunitou papeže Jana XXIII., která mladým lidem nabízela modlitbu, adoraci, lásku k potřebným a řadu okamžiků setkání.“ Sandru to okouzlilo i zasáhlo zároveň.



V roce 1972 si Sandra začala psát deník. A byl to právě Benzi, kterí po její smrti shromáždil a zveřejnil vše, co napsala: stránky deníku, myšlenky na volných listech papíru, kartičky, poznámky ze setkání Komunity papeže Jana XXIII. Díky těmto stránkám ji můžeme krok za krokem sledovat, jak bojuje se svou povahou, plachostí a neustálou potřebou být přijímána taková, jaká je. A v těchto řádcích již od útlého věku čteme o blízkém vztahu s Ježíšem, který se proměňuje z dětského, místy naivního vztahu ve vztah vědomý: «Pokud se nemodlím hodinu denně, ani nevím, že jsem křesťanka. Chci-li prohloubit svůj vztah s nějakým člověkem, musím být s Ním, tedy s Kristem», napsala 4. listopadu 1975 ve svých 14 letech. Modlitba, svátosti a adorace jsou již odmala Sandřinými spolehlivými a každodenními společníky.

Otec Giuseppe vypráví, jak Sandru jako malé děcko často nacházel časně ráno v kostele ještě za tmy, jak se modlí před Nejsvětější svátostí. Deník nám odkrývá bezpochyby i chvíle sklíčenosti, tak typické pro její věk, ale i pro duši, která se nespokojí s průměrností života a klade si důležité otázky: «Měla bych být šťastná, mám všechno, co chci, ale každý večer v sobě nacházím jen prázdnotu» (7. prosince 1975). «Dnes večer jsem plná nicoty» (12. ledna 1977). «Mám a vždy budu mít pochybnosti. Přála bych si umět a dokázat Tě chválit i v bolesti! Ale jsem špatná a zatím jsem v bolesti na Tebe vždy zapomínala. Můžeš mi ještě jednou odpustit?» (13. února 1977). «Nevím, nechci si připustit, že jsi to Ty a ne já, kdo o všem rozhoduje» (12. března 1977).

Milovat druhé se pro Sandru stává výsostným způsobem, jak dát životu smysl (ať už se jedná o narkomany z resocializačních center, které vznikly v lůně Komunity papeže Jana XXIII., či o potřebné, které potkává na ulici, nebo o spolužačku), a to natolik, že po absolvování střední školy se rozhodne studovat na lékařské fakultě v Boloni, aby pak jako lékařka mohla odjet do Afriky.
Ale i pomoc druhým, není-li z lásky k Němu, ztrácí smysl. 26. února 1978 napsala: «Říkat, že jsem se rozhodla pro chudé by bylo teď příliš snadné a nebylo by to k ničemu, když bych pak pokračovala v předchozím životě. Prohlašuji tedy: volím Tebe a nic víc». O to víc to platí pro Guida, se kterým se Sandra v roce 1978 seznámila a po dvou letech zasnoubila. Na pytlík s čokoládovými bonbóny mu napsala: «Musíme každý den stát před Bohem s prázdnýma rukama jako žebráci».

Její neklid spojený s vírou a vlastním povoláním má podobu nenápadné, ale neochvějné radosti. Tak působí Sandra na ty, kteří ji poznají a stýkají se s ní. Modlitba nabývá stále na větším významu: «Každý den Tě prosím o tři věci: abych Tě viděla jasněji, mohla Tě hlouběji milovat a blíže Ti sloužit» (11. dubna 1982); «Kdybych Tě neznala, ani jediné mé nadechnutí by nedávalo smysl. Můj čas by mohl být neustálou chválou Tebe» (19. srpna 1982). A Bůh se stále více zpřítomňuje: «Není problém být s chudými, ale s Pánem. Důvěrný vztah s Bohem posiluje vztah s druhými» (10. září 1982).
Otec Benzi v ní viděl «vnitřní svěžest a plné odhodlání následovat Krista bez jakýchkoli kompromisů», uvádí Tognacci, ale «radikálnost Sandřina rozhodnutí následovat Pána se jasněji ukáže až po její smrti». Benzi navrhuje, aby se Sandřin život stal příkladem hodným následování, živým svědectvím všem přátelům z Komunity papeže Jana XXIII.: «A v tom spočívá její tajemství», uvádí: «že zahrnuje celý její život».

29. dubna 1984, hned po příjezdu do města Igea Marina, kde se měla společně s kamarádem Eliem a přítelem Guidem zúčastnit shromáždění Komunity papeže Jana XXIII., ji srazí auto. Upadá do kómatu a dne 2. května umírá.
Poslední slova v deníku jsou z 27. dubna: «Nepatří mi tento život, který se odvíjí v rytmu pravidelného dechu, který není můj. Nepatří mi ani tento jasný den, který ho oživuje. Nic na tomto světě není tvoje. Sandro! Uvědom si to! Všechno je to dar, do něhož „Dárce“ může zasáhnout, kdykoli a jakkoli bude chtít. Pečuj o tento dar, čiň ho plnějším a krásnějším, dokud nenastane tvůj čas».

Na její přímluvu se Stefano Vitali (sekretář otce Benziho a bývalý guvernér provincie Rimini) nevysvětlitelně vyléčil z rakoviny ve stádiu, kdy nebyla naděje na uzdravení. Sám napsal knihu nazvanou Vivo per miracolo (Žiji díky zázraku), ve které vypráví, jak ho poté, co se dozvěděl diagnózu, pronásledovala otázka: «Proč právě já?». A po uskutečnění zázraku ho tato otázka neopustila. Naopak, stala se ještě palčivější.
I díky tomuto uzdravení bude Sandra dne 24. října blahořečena v katedrále v Rimini, za přítomnosti kardinála Marcella Semerara, prefekta Kongregace pro svatořečení.
Její „učitel“ otec Oreste, díky němuž proces probíhá, předešel dobu. Bude to první blahoslavená snoubenka.