Poznal jsem monsignora Giussani na lyceu Berchet, kde byl mým učitelem náboženství během tří let gymnazijních studií. Byl říjen 1957 a od té doby jsme již jeden druhého neztratili z dohledu, a to doslova, protože, pokud vím, v letech od doby kdy jsme se setkali poprvé do jeho smrti v roce 2005, bylo jen velmi málo okamžiků, kdy jsme se nevídali, nezažertovali si, nevypili si kávu nebo se neúčastnili schůzek, na kterých jsme si užívali života a které přispívaly k růstu toho velkého společenství, které se zrodilo z jeho srdce a které jsme my nějak rozšiřovali prostřednictvím naší nejpokornější služby. Když mě představoval na veřejnosti, říkával: «Poznal jsem ho, když ještě nosíval krátké nohavice» (nebyla to však pravda, protože jsem nosil kalhoty s nohavicemi staženými pod koleny, protože tím, že jsem dědil obleky po svém bratrovi – tímto způsobem mi maminka pořizovala oblečení – nedokázala je prodloužit a tak je upravovala tím zvláštním způsobem, že pak připomínaly turecké kalhoty). Zkrátka, byl jsem jím pohlcen hned, od útlého věku.

To co mě upoutalo hned od prvních přednášek – ke skutečnému setkání došlo v sídle Studentské mládeže, kam jsem se dostal několik měsíců poté, na jaře – byla jeho osobnost: uměl si zjednat respekt, ale vlídně. Svět je plný lidí, kteří se prosazují násilím, on si však dokázal zjednat respekt vlídným způsobem, poskytl vám prostor, abyste vstoupili do tohoto setkání, prosadil svou sílu, aniž by však potlačil vaši osobnost. Pocházel jsem z krásné a velké křesťanské tradice, byl jsem spojen se svou rodinou, se svou farností, jsem nesmírně vděčný za své rodiče a za svého faráře. Ale na začátku lycea Kristus začal být problémem, nostalgií; tváří v tvář sekularistické a protikatolické mentalitě, která se ve školách začala projevovat útoky na křesťanskou tradici, jsem se ocitl v nesnázích, ne v krizi, ale v nesnázích. Giussani svou autoritou uváděl setkání s Kristem, mluvil o někom Jiném, jako by si přál zmizet, aby se ten Druhý, Pán, mohl svým svědectvím v našich životech zformovat, stát se přítomností, setkáním, které si žádá odpovědnost.

Přes něho «přicházel» někdo Jiný
Byla to jedinečná zkušenost, setkání s člověkem, který nestaví sebe sama na první místo, protože jeho přítomností, jeho slovy, jeho způsobem bytí, jeho temperamentem, jeho postavou «procházel» někdo Jiný. To je původ velké ctnosti, pokory, kterou nám všem otec Giussani svým životem dokazoval. Je to pokorný člověk. Pokorný znamená, jak říká ambrosiánská tradice - slovo pokora bylo náležitě oslaveno na tolika stránkách textu svatého Ambrože -, realistický. Realismus, protože Kristus nás přišel spasit a zůstává ve světě skrze církev, a vše, co můžeme udělat, je být toho prostředníkem, každý svou vlastní historií a temperamentem. Giussani říkával: «Můj příběh je příběhem mnoha lidí, kteří milují mladé lidi a díky Boží milosti - v tomto smyslu ji lze nazvat charismatem - jim dokáží předávat jistoty a náklonnost, kterých by jinak zřejmě nebyli schopni». A v posledním dopise Janu Pavlovi II. napsal: « Nikdy jsem neměl v úmyslu něco “zakládat”» (zdroj A. Savorana, Vita di don Giussani (Život dona Giussani), str. 1138), to znamená, že nikdy nechtěl vybudovat nějaký projekt, který by se soustředil na něj samotného, ale aby nechal projít to ostatní, šel do hloubky za okamžiky, setkání, slova, podněty, které mu Duch nabídl. Uposlechl. Pokora je ctnost poslušnosti.

Vzpomínám si na Květnou neděli roku 1975: nám bylo autoritativně sděleno, že musíme jet do Říma v co největším počtu, protože ti, kteří obvykle oživují mši a Papežská pašijová procesí, tedy oficiální římskokatolické sdružení, představili čtyři sta účastníků! Nás z hnutí dorazilo osmnáct tisíc a za deště jsme oživili mši. Pavel VI. byl slabý, držel se kříže, nebylo jasné, zda to byl kříž, který podpíral papeže, nebo papež, který nesl kříž. Rozdávali jsme svaté přijímání, stál jsem vedle otce Giussaniho, když přišel úředník Svatého stolce a důrazně řekl: «Jeho Svatost chce vidět monsignora Giussaniho». (…) Při setkání s ním mu Pavel VI. připomněl něco, co mu řekl před mnoha lety, když byl ještě milánským arcibiskupem: «Nerozumím vašim myšlenkám a metodám, ale vidím jejich plody a říkám vám: pokračujte i nadále tímto způsobem» (str. 217). V roce 1975 řekl něco ještě důležitějšího: «Neztrácejte odvahu. Toto je cesta» (str. 514). Don Giussani si ani nedokázal představit, že by papež chtěl mluvit právě s ním. Ostatně všechna pozvání, dokonce i ta nejdůležitější, jako bylo to do Japonska, aby promluvil s bonzy na hoře Koya, a všechny ta setkání, která z něj udělala mimořádnou ústřední postavu, přijímal, jako by se jim podřizoval z poslušnosti a ne z touhy vyniknout.... Byla to pokora, díky níž se skutečně stal prostředníkem události větší, než byl on sám, do níž chtěl zasvětit ty, kteří se tím, že s ním vstoupili do tohoto příběhu, stali jeho přáteli.

A to další, co si z těchto padesáti let odnáším, bylo to neobyčejné přátelství, jehož nejsilnější stránkou bylo, že jsem byl přijat takový, jaký jsem, bez přetvářky, předsudků, plánů a obav. Nebyl úzkostlivým vychovatelem: sledoval mou cestu, vedl mě. A čas, který byl potřeba, byl čas, který jsem musel věnovat tomu, abych pochopil určité věci; například obraz mého vnitřního hlasu se formoval poměrně pomalu. Bylo to tedy přijetí mé vlastní osoby, které mě vtáhlo do životních dějů, za které jsem se také mohl stát svým malým způsobem zodpovědným. (…)

Ve své knížečce napsané během koncilu, ještě před vydáním Lumen gentium, Giussani napsal, ve snaze objasnit, že křesťanství není o idejích ani o morálních projektech; právě tak Benedikt XVI v Deus caritas est: « Spojení s Kristem je zároveň spojením se všemi ostatními, kterým se On dává.»; není to spojení sociologické, ale posvátné, protože církev spojuje ty, kdo věří v Krista, uznávají Ho za přítomného mezi sebou a souhlasí s tím, že se stanou jeho lidem; není to lid, kdo zpřítomňuje Krista, ale je to Kristus, kdo dává vzniknout lidu. Tato nová skutečnost je přítomna v prostředí, protože nový člověk nežije sám, izolovaně, ale v kontextu, takže pokud je křesťanem, pokud je oddán křesťanství, musí vidět sám sebe začleněného. Giussani také zdůrazňoval, že - pomysleme na to, jak by tuto větu smetly a zničily některé církevní kritiky - «nejvyšší normou křesťanské metody je spojení s autoritou, tedy s biskupem: 'Sjednocen s biskupem jako s Kristem'”» (str. 324), « stejně jako všichni biskupové žijí ve společenství mezi sebou "založeném" na nejvyšší "skále", kterou je papež». Čirá ekleziologie, to je ekleziologie otce Giussaniho. Křesťanství je jev, který existuje ve světě prostřednictvím svého lidu shromážděného ve jménu Otce, Syna a Ducha svatého, řekl by koncil, proto tedy existuje, aby předával informace. Když o mnoho let později Jan Pavel II. řekl, že misie je "seberealizace církve", nedovedete si představit, co toto teologické poznání znamenalo pro dona Giussaniho a pro kněze kolem něj, protože misie je závazek předávat Krista v jídle a pití, v bdění a spaní, v životě a umírání, v politice, ve společnosti, v kultuře, v rodině, při narození dětí a jejich výchově. Pokud se totiž něco vymyká Kristovu svědectví, znamená to, že přišel zbytečně, znamená to, že existují části života, které by existovaly i bez Krista; ale pokud existují části života, kterým lze čelit a důstojně žít z lidského hlediska bez Krista, pak Kristus už není Vykupitel. Jde o zodpovědnou a tvořivou účast v lidech, kteří se chvějí novostí, kterou obdrželi, a touhou předat ji ostatním.. (…)

Neustálé usměrňování
Touto tvůrčí účastí jsem cítil, že se zhodnocují mé schopnosti a usměrňují má omezení. Nejhezčí slova, která Giussani používal vůči nám mladým, byla: «Jedná se o usměrňování, neboli držení pospolu.», neříkal, že je všechno špatně. Autorita nemůže svým dětem nebo těm, které vychovává, říkat, že je všechno je špatné, ale nemůže ani říkat, že všechno je dobré, protože to není pravda; nikdy, v žádné situaci není všechno správné nebo špatné. Autorita musí obezřetně ocenit, co je třeba ocenit, a usměrnit, co je potřeba usměrnit. Jinak není otcem, matkou, nýbrž pánem. (…)

Don Giussani nás usměrňoval, ale tak, aby neomezil riziko našich životů, protože výchova, jak nás učil, je riziko; a riziku se nelze vyhnout, nelze se vyhnout riziku, že vaše dítě udělá chybu. Protože Bůh miloval Adamovu svobodu více než pravdu o Stvoření. Proto se, matky, nerozčilujte, když vaše děti dělají chyby, především to není odsouzením vás. Je to uplatňování svobody, které se může projevit pozitivně nebo negativně.

Stále si vzpomínám na velké setkání hnutí Comunione e Liberazione v březnu 1973 v Palalidu, na formulace některých referátů, na nejdelší potlesk, když se jeden z řečníků zmínil o Italské komunistické straně. Nemohl jsem si myslet, že by si Giussani nevšiml určitých problémů, pokud šlo o metodu, obsah. A skutečně, krátce poté se začal zmiňovat o některých obavách z předneseného projevu, například o upřednostnění projektu obnovy univerzity, který nevycházel z tématu. Pedagog neprovádí usměrňování předem ale teprve, poté, co nechal, aby se riziko projevilo. Výchovná rozvážnost usměrňuje rozumným způsobem a tak, aby to nesnižovalo schopnost riskovat, protože nejkrásnější na člověku je, že dokáže riskovat tam, kde to považuje za správné, a to svou inteligencí a svým srdcem.

Nějakou dobu před jeho smrtí jsem pochopil, že se dalo do pohybu to, co se bohužel pohnulo, a tak jsem si řekl: «Jdu za otcem Giussani». Nebyl na tom dobře a já jsem mu řekl: «Slyšel jsem, že mě chtějí jmenovat biskupem». Podíval se na mě těma očima, které pronikají do hloubky a vlídně přijímají, a řekl: «Řekni ano, protože budeš první, kdo se stane biskupem, který prožíval pouze hnutí. Ve tvém curriculum nebude ani řádek o církevních závazcích, tvá práce, kterou jsi získal na univerzitě, je hnutí a pokud tě papež jmenuje biskupem, znamená to, že zkušenost s hnutím je dostatečná, abys mohl vést církev. Víš, co to pro hnutí znamená?». Řekl jsem mu: « Nevím, co to znamená pro hnutí, ale vím, co to znamená pro mě. Zdravím tě.», a objali jsme se. Bylo to naposledy, co jsem ho viděl, ale jak už jsem mnohokrát řekl, je to přátelství, které pokračuje, protože společenství svatých není něco, o čem se mluví, aby se utišila bolest, překonala nostalgie a především se zažehnala opomenutí; společenství svatých je přítomnost, je to společenství, které i nadále pokračuje, jen jiným způsobem, ale pro mě není o nic méně bohaté a plodné, než těch padesát let, které jsem s ním prožil.

* da Un'attrattiva che muove (Přitažlivá síla/moc, která uvádí do pohybu). Nevyčerpatelná nabídka života dona Giussani, podle Alberta Savorana (BUR Saggi - Milán 2015).
Luigi Negri s donem Giussani v roce 1963, během setkání kulturní komise v sídle Studentské mládeže, via Statuto v Miláně (Foto Archiv Bratrství Comunione e Liberazione)