"Největším darem, který jsem dostal, bylo to, že jsem se narodil. Ale setkání s otcem Giuscanim byl nečekaný dar, ze kterého stále čerpám energii. Michael Waldstein se narodil před 67 lety v rakouském Salcburku. Po celý život žije ve Spojených státech, kde vystudoval filozofii a Písmo svaté. Je jedním z největších znalců Janova evangelia a patřil mezi odborníky na synodách o eucharistii a Božím slově, které svolal Benedikt XVI. a jmenoval ho členem Papežské akademie svatého Tomáše Akvinského. Po vyučování na Notre Dame nyní působí jako biblista na Františkánské univerzitě ve Steubenville ve státě Ohio. Jeho setkání se společenstvím CL se datuje do počátku 80. let, kdy přijel do Říma studovat na Papežském biblickém institutu.

A jak to dopadlo?
Bylo mi 27 let a psal jsem doktorskou práci z filozofie na téma krása v myšlení Hanse Urse von Balthasara. Ale v Dallasu, kde jsem studoval, nebyl nikdo, kdo by toto téma dobře znal. Napsal jsem tedy přímo von Balthasarovi, který mě odkázal na dva lidi v Římě: současného kardinála Marca Ouelleta a jezuitského teologa Jacquese Servaise. Ten mě vzal na mši do Santa Maria v Trastevere. Řekl: "Představím Vám skupinu lidí, kteří mají blízko k von Balthasarovi", a vzal mě na mši komunity CL.



Co jste viděl?
Atmosféra na mě udělala dojem. Obřad byl velmi pečlivě připraven. Písně. Dojemná homilie Dona Giacoma Tantardiniho. Ale to, co jsem viděl potom na prostranství před kostelem, mě ohromilo nejvíc: tolik mladých lidí v mém věku. Nikdy předtím jsem nic takového neviděl. Tam jsem se seznámil s filozofem Massimem Borghesim, s nímž jsem se velmi spřátelil. Ptal jsem se sám sebe, co mohlo být důvodem tak intenzivního projevu života. Chtěl jsem se setkat s Donem Giussanim.

Kdy jste se s ním seznámil?
Borghesi mě téměř okamžitě vzal na schůzku, jakmile přijel do Říma. Udělal na mě neuvěřitelný dojem. Nebyl jako mnozí intelektuálové, kteří se často ztrácejí v relativně zajímavých řečech. Byl to živý člověk. Těsně před návratem do Spojených států jsem měl možnost s ním mluvit a on mi řekl, že někteří chlapci z CL přijedou studovat do New Yorku, Washingtonu a Bostonu. Nabídl jsem jim pomoc při hledání ubytování. Když přijeli, spřátelili jsme se a začali jsme společně dělat Komunitní školu. Pak jsem Giussaniho poznal lépe, když osobně přijel do Spojených států. Protože jsem uměl italsky, požádali mě, abych jim tlumočil.

Jaká to byla zkušenost?
Nádherná. Seděl jsem vedle něj, poslouchal jeho řeč a přetlumočil do angličtiny, co právě řekl. Dojem, který jsem měl poprvé, se stále více prohluboval. Zamiloval jsem se do něj, nevím, jak jinak popsat, co se mi stalo.

Pak jste šel na Harvard.
Ano, velmi náročné prostředí. Velmi nepřátelské vůči katolicismu. Mezitím jsem nejen četl knihy, které mi nabídla Komunitní škola, ale také jsem přeložil některé texty otce Giussaniho. Velmi mi pomohlo přátelství s lidmi z hnutí a jeho postava. Křesťanství jsem hodně studoval, ale kritériem porozumění - v teologii - je život. Ježíš nic nenapsal: dal život společenství lidí, které se pak rozšířilo celou historií. Pokud se zastavíme u studia, není snadné pochopit, že se jedná o rozhodující aspekt Kristovy zvěsti.

Své studium jste věnoval především Janovu evangeliu.
Ano, na Biblickém institutu v Římě jsem byl studentem Ignace de la Potterie, velkého belgického biblisty, který byl několikrát hostem na setkání v Rimini. Byl skvělým vykladačem Janova evangelia. Giussani mi však otevřel ještě jiný způsob čtení. Nejprve je tu oznámení Jana Křtitele: "Hle, Beránek Boží". Velmi mysteriózní vyjádření. Ale pak, jak vysvětluje Giussani, je tu sám Ježíš, který se ptá: "Co hledáte?". Výchozím bodem je touha, která byla v srdci těchto lidí. Odtud začíná Kristus. A pak je tu jejich otázka: "Kde bydlíte?". Řecké sloveso mένειν (mènein) je u Jana velmi důležité. Překládá se také "Kde spíš?", "Kde bydlíš?". Apoštol vypráví, že "toho dne s ním zůstali. Bylo kolem desáté hodiny».

Co vás zaujalo na Giussanim?
Je to jako u dvojice, která si i po letech pamatuje přesný okamžik svého prvního setkání. Velmi dobře si pamatuji na den, kdy jsem se poprvé setkal se svou ženou. To, že vzpomínka zůstane tak přesně vtisknutá, ukazuje na důležitost události pro život člověka. Giussaniho způsob čtení evangelia byl pro mě rozhodující. Byl nový, i když neudělal nic víc, než že ukázal to, co už v textu bylo. Ale jako by jeho přístup umožnil, aby se tato slova stala i mým životem.

A stala se?
Od té doby jsem v každém městě, kde jsem pracoval, vždy našel komunitu hnutí a snažil se do tohoto života zapojit. Někdy více a někdy méně. Ale po období relativního odstupu jsem byl vždy vítán zpět. Po obdobích "méně" následovala období "více".

Jaký význam mají pro vás Giussaniho myšlenky?
Pokud se podíváme na to, jakým směrem se v současné době ubírá financování výzkumu, zjistíme, že převažují přírodní vědy: fyzika, chemie a medicína. Tento způsob myšlení má kořeny v Descartových a Baconových učeních, kde dominuje touha po moci nad přírodou, která by zlepšila lidský život. Z tohoto pohledu se královnou věd stala mechanika, která je matematickou disciplínou. A matematika ze své podstaty nebere v úvahu dobro, krásu a touhu. Tak se přírodní danost stává neutrálním objektem, nad nímž má člověk stále větší moc. Je jako plátno, na které se promítají touhy, představy o kráse a spravedlnosti, ale samo o sobě nemá žádný význam. Člověk sám o sobě nemá žádnou přirozenost: je to mechanický a chemický stroj, který se vyvinul náhodně a beze smyslu. Smysl se promítá na toto plátno a svoboda člověka spočívá v této projekci.

A co představuje Giussani v tom všem?
On klade důraz na plný život, na "intenzivní prožívání skutečnosti", protože v tom spočívá smysl. Dobré, správné a krásné není mimo bytí. I když převládající myšlení naznačuje, že jsou subjektivní. Dnes, uprostřed pandemie, se zdá, že síla přírodovědného přístupu oslabila. Zdá se, že medicína, která dosáhla velkých úspěchů, již nestačí k tomu, aby poskytla odpovědi. Ano, existují vakcíny, které jsou úžasným vynálezem, významným úspěchem naší moci nad přírodou. Zároveň jsme však viděli nedostatečnost výdobytků vědy. Cítíme se bezmocní a tento pocit je pro mnohé ochromující. Podle Giussaniho však lze vždy žít naplno a radostně, protože Kristus je skutečným Spasitelem světa. I v pocitu bezmoci křesťan ví, že existuje vykoupení, skrze kříž, ale existuje.

Je to jiný způsob používání rozumu.
Plně prožít skutečné je rozumné. Správné pojetí toho, co je rozum, závisí také na zkušenosti s Kristovým příběhem. Rozum znamená naprostou otevřenost, plnost, bez omezení předsudků. Jedním z takových předsudků je vědecké omezení. V americké filozofické debatě se často hovoří o "argumentu hodináře", podle něhož, pokud o světě uvažujeme jako o hodinách, nemůžeme opomenout skutečnost, že existuje někdo, kdo hodiny vymyslel a navrhl, tedy konkrétně Bůh. Z přísně vědeckého hlediska to neplatí, protože pokud vysvětlíme mechanismus, který reguluje fungování těles až na úroveň subatomárních částic, není třeba postulovat "designéra". Fyzika nepotřebuje hodináře. Pokud si však představíme hodiny v reálném životě, bylo by zvláštní nemyslet na existenci někoho, kdo je navrhl a sestrojil. To by nebylo rozumné. Problémem nejsou fyzikální pravidla, ale tvrzení, že jsou dostatečná k vysvětlení všeho.

Benedikt XVI. by řekl, že je potřeba "rozšířit naše uvažování (rozum)".
Úspěch vědy je úžasný, není vůbec negativní. I v tomto je hodně pravdy. Nelze však vše redukovat na mechanismus. U Giussaniho mě udivuje touha nic nevylučovat. V Platónově Republice Sokrates říká, že filozofem, milovníkem poznání, nazýváme toho, kdo přijímá vše, co existuje. Tento přístup je dnes velmi důležitý pro veřejnou diskusi a vzdělávání.