Vážený pane řediteli,
Jaký je to dojem z fotografií civilního obyvatelstva mávajícího ukrajinskými vlajkami před tanky! A ještě více, mužů ve zbrani v přirozeném pudu sebeobrany. Jaký nepoměr! O probíhající válce - «barbarském a svatokrádežném činu», jak ji nazval papež František při modlitbě Anděl Páně v neděli 27. března, toho bylo napsáno mnoho. Různé a dokonce protichůdné výklady na sebe navazovaly. Existuje však jedna skutečnost, která vyniká a se kterou se všechny různé pozice dříve či později musí smířit. Co je tou skutečností? Nečekaný odpor Ukrajinců.

Lidský faktor - bez vojenských a strategických hledisek, které též existují, a bez hodnocení, která lze provést, ale do toho nemám právo zasahovat - se vnutil všem, zejména těm, kteří by nikdy nevěřili - jako třeba my -, že ještě existuje někdo, kdo je ochoten se angažovat při obraně svobody. Ukrajinci svou odvahou svědčí o sebeuvědomění, které nás nechává beze slov, o hladu a žízni po spravedlnosti a touze po svobodě, která nás naplňuje úžasem.
Tím nás «donutili» uvědomit si neredukovatelnost vlastního já, jejich i našeho. Mysleli jsme si, že se nechali uspat konzumem, jako mnozí z nás, nebo že nemá cenu oddávat se touze po svobodě, která je podstatou lidského srdce, ale ukázalo se, že jsme se mýlili: mimo vše, co může být řečeno, na nich vidíme, že srdce se moci nepoddá.

Jak si tedy vysvětlit původ urputného odporu Ukrajinců, který nás tolik udivuje? Je to vždy provokace reality, která člověka probouzí. Měli jsme se to naučit ze zkušenosti s pandemií, protože otázky, které v nás šíření Covidu vyvolalo, byly stále naléhavější. U všech, bez rozdílu ideologie, vyznání nebo sociálního postavení.
Pokud se tedy podíváme na vlastní zkušenost, nebude pro nás obtížné pochopit, co probudilo ego Ukrajinců tváří v tvář «násilné agresi», kterou trpí. Nic v nás neprobudí potřebu spravedlnosti, ať už je jakkoli potlačená, jako když ji vidíme pošlapanou, zejména tváří v tvář «bestialitě války!» (papež František). Neexistuje žádné téma, strategie, sebepřesvědčování nebo etika, které by měly větší sílu probudit ego než silná provokace, která vychází z reality. To dobře pochopil Massimo Recalcati, který se zmínil o faktoru, «který může uniknout i té nejjemnější geopolitické analýze». Jaký to je faktor? «Síla touhy», tedy ten «faktor navíc, který přesahuje vojenské schopnosti a strategické umění». To je to, co často podceňuje ten, kdo má moc.

Možná nás provokace války na Ukrajině nezasáhla tak silně jako Covid, ale obrazy zkázy, o nichž jsme si v Evropě mysleli, že jsme je po dvou světových válkách nechali nadobro za sebou, námi nepochybně otřásly a my jsme tento šok museli vzít na vědomí, o čemž svědčí solidarita s uprchlíky, které přijímáme v našich městech. Moře dobročinnosti, které naplňuje vděčností.

Ale jak se nenechat zmást množstvím článků, televizních debat a vzájemných dialogů, které provázejí naše dny? Pomoci nám může jedna rada, jak postupovat: nedovolit rozumu, aby se stal absolutním, tj. odtrženým od reality, aby byl vydán na pospas ideologii. Právě setkání člověka s provokací reality vyvolává veškerou potřebu racionality a brání mu tak podlehnout různému zjednodušování. Možná právě zohlednění touhy po spravedlnosti těch, kteří trpí násilím, umožnilo novinářům, jako jsou Antonio Polito a Ezio Mauro, abych uvedl dva příklady, demaskovat omezené používání rozumu a rovnostářství mezi sebou a mocí. Krásně to řekl Vasilij Grossman ve své knize Život a osud: «Totalita se neobejde bez násilí. Bez něj by zanikla. Základem její moci je věčné, nepřetržité násilí, ať už přímé, nebo skryté. Člověk se dobrovolně nevzdává své svobody. V tomto závěru spočívá světlo naší doby, světlo budoucnosti».

To, co se odehrává při ruské invazi na Ukrajinu, je boj, který se týká každého z nás. Jak se můžeme bránit totalitním mocenským nárokům? Tím, že si uvědomíme, jaká strategie se používá. Don Giussani to popisuje takto: «Její systém, její hlavní metoda spočívá v uspání, anestezii, nebo ještě lépe v atrofii [...] lidského srdce, lidských potřeb, tužeb [...], onoho bezmezného rozmachu typického pro srdce. A tak lidé vyrůstají omezeni, uzavřeni, uvězněni, již napůl mrtví, bezmocní». Proto opakuji, že jedinou skutečnou překážkou moci je touha, a tedy setkání a místa, která ji umí znovu probudit. Giussani pokračuje: «Jediným nástrojem, který může omezit působení moci, je ten vrchol vesmíru, jímž je "já", a tím je svoboda. [...] Jediným nástrojem, který nám zbývá, je silné obnovení křesťanského smyslu sebe sama, neomezenosti osoby». Z toho vyplývá následující: «My se nebojíme moci, bojíme se lidí, kteří spí, a proto umožňují moci, aby si s nimi dělala, co chce», protože «moc je moc v poměru k bezmoci druhých», neuvědomění si svého já.

V čem spočívá adekvátní předmět naší svobody, tj. schopnosti úplného uspokojení? Co je potřeba k probuzení touhy, která nás pohání z hloubi nás samých? Pouze to, co je schopno ji naplnit. Vše ostatní, dokonce i anexe jiného národa, je «malé a bezvýznamné pro možnosti naší duše», připomíná nám Leopardi.
Pouze mír, mír lidského srdce, může být skutečným a trvalým mírem, mírem, o který jsme minulý pátek prosili s celou církví. Pouze Kristus, ne jako pouhé jméno nebo učení, ale jako přítomná událost, je vlastní srdci každého člověka. Jak papež František volá do světa, je to Kristus, živý Kristus, který je «zdrojem opravdového míru»: pro Rusy, Ukrajince i pro nás.