Je nesporné, že tváří v tvář válce naše oscilace mezi instinktivní reakcí zastavit násilí "jakýmkoli" způsobem a nepřiznanou tendencí vymazat hrozby pro naše životy, uvyklé na určitou bezpečnost, nestačí. Ti z nás, kteří mají to štěstí, že mají opravdové přátele, s nimiž mohou sdílet vzájemný hluboký pohled do očí, dokážou rozpoznat, že základním problémem světa a života každého člověka zůstává to, zda ví, kdo je a komu patří. A co následuje: skutečná láska, modlitba, půst, oběť s prosbou o Boží milosrdenství za zlo, kterého se všichni můžeme dopustit.
Znovu čtu autobiografii Takashiho Nagaie To, co nikdy neumírá, napsanou ve třetí osobě, a zjišťuji, že je velmi aktuální. Japonský radiolog, který se nedávno obrátil od materialismu ke křesťanství díky setkání se vzácnou tradicí skrytých křesťanů a s Midori (která se později stala jeho ženou a zemřela, modlíce se, spálená atomovou bombou), když byl v roce 1937 vyslán jako lékař do války v Číně. Píše:

Každé dítě, které vidím, mi připomíná mé děti; každá žena, kterou vidím, mi připomíná mou ženu; každý starý muž, kterého potkám, mi připomíná mého otce. I když mluví jiným jazykem a nosí jiné oblečení, nejsou snad stejní jako každý Japonec? Se stejnou dobrotou v srdci a stejnými myšlenkami v hlavě? Když se člověk v životě střetneme tváří v tvář s druhým člověkem, jeden proti druhému, i když jsou na sebe naštvaní a nenávidí se, nikdy to neskončí tak, jako když stojí skupina proti skupině a lidé proti lidem a hněv a nenávist je vede k vzájemnému zabíjení. Když tváří v tvář víme, že vzájemné zabíjení je velmi závažný zločin, proč považujeme za spravedlivé vyvražďovat se hromadně? "Spravedlivá válka"; "válka za mír". Je na těchto výrocích něco pravdivého?

Když se mezi čínskými nepřáteli octne v katolickém kostele, v němž jsou ubytovány děti, ženy a staří lidé, a jde se pomodlit růženec, poznamenává:

Takashi začal mávat růžencem ve vzduchu a účinek byl okamžitý. Dětské hlasy se zvedly a ženy se usmívaly, překvapené a potěšené, že i mezi těmi strašnými ďábly z východu, kteří byli jejich nepřáteli, jsou katolíci. Takashi vstoupil do kostela a po mnoha měsících přijal první svaté přijímání. Poděkoval za milost, která mu umožnila přežít až do tohoto dne, pomodlil se za duše tisíců mladých mužů, kteří padli v bitvě v pohoří Taihang a jejichž mrtvá těla tam nyní ležela na trávě pokrytá podzimní rosou, a modlil se, aby se svět brzy vrátil k míru. Do kostela ze zvědavosti vstupovaly děti, ženy a starší lidé, kteří si při pohledu na modlícího se Takashiho poklekli kolem něj a začali zpívat litanie k Panně Marii. Krása toho chóru srdcí modlících se v jednom šiku dohnala Takashiho k slzám. Tehdy si uvědomil, že národy světa mohou být sjednoceny. Jedině v Kristově lůně, schopném vytvářet tuto jednotu v lásce, bylo možné zastavit nepochopitelnou válku, šílenství, v němž se cizí lidé, žijící tisíce kilometrů od sebe, nenáviděli a zabíjeli.

Jednou, když byl nemocný, jeden z jeho vojáků riskoval uprostřed střelby život, aby mu přinesl něco k jídlu, a když ho Takashi konečně viděl přicházet, rozplakal se a vzal si misku z jeho ruky:

Kawahara se od předešlého poledne potuloval sám, procházel křížovou palbou dvou armád, v rukou držel misku rýžové polévky a nevylil ani kapku, jen aby našel Takashiho. Samozřejmě bylo dobře, že Kawahara nebyl zabit, ale kdyby zemřel, za co a za koho by býval položil život? Rozhodně ne pro císaře nebo národ. Zemřel by kvůli Takashiho bolesti zubů? Nebo snad pro ono přikázání bratrské lásky, které říká: "Není větší lásky než položit život za své přátele"? Od vojáků se očekávalo, že budou umírat za císaře a svou zemi, ne za své přátele. Právě proto se Kawaharovo srdce Takashiho tak hluboce dotklo.

Takashi ošetřoval všechny zraněné, Japonce i "nepřátele".

V ošetřovně Takashiho oddílu leželi vedle sebe zranění vojáci obou armád, nyní daleko od palebné linie, a nerozlišovali mezi nepřáteli a spojenci. I když spolu nedokázali komunikovat slovy, trpěli stejnými bolestmi a cítili stejné emoce, a tak si vyměňovali cigarety a dělili se o mandarinku napůl... Když je léčil, pomyslel si Takashi: - Proč proboha generální štáb a vláda vědomě rozhodly o této válce a poslaly tyto mladé muže, kteří k sobě necítí žádnou nenávist, bojovat do první linie?

Po ošetření raněných mu jeden z jeho mužů přinesl velké pomelo (místní citrusové ovoce), o které se chtěl podělit se zajatým vojákem. Muž jej s radostí přijal a s chutí se do něj pustil.

Kdo ví, odkud tento poctivě vypadající mladík je? Kdo ví, čím se živil? A jaké bude jeho jméno? A teď se tu dělíme o pomelo. Ale z jakého důvodu jsme se ještě před chvílí s tímto mužem hádali, abychom se zabili? Co by mi na tom cizinci mohlo vadit? Urazil jsem tisíce kilometrů po moři a horách, abych se sem dostal. Narodili jsme se tisíce kilometrů od sebe a dosud jsme spolu neměli nic společného. A ještě před chvílí měl jeden z nás zemřít. Ale místo toho, kdo ví proč, ani jeden z nás nezemřel a místo toho jsme se ocitli tady a dělíme se o pomelo. Je to opravdu zvláštní. Opravdu nechápu smysl války. Pomelo bylo vynikající. Chutnalo jako pramen života a vůně šťávy naplňovala hrdlo. Voják vzhlédl. Byla to tvář pohledného mladého muže. Takashi se usmál a muž se usmál také. Nikdy v životě neviděl úsměv tak hluboké lásky..

Proč tedy stojí za to položit život, ptal se sám sebe?

Modlil se, aby jeho smrt nebyla senzační, taková, která se dostává na titulní stránky novin, ale aby byla tichá a smysluplná. Přemýšlel, za co stojí položit život, a postupem času se jeho názor na tuto věc měnil. Zpočátku tvrdil, že chce zemřít za svou vlast, ale jak byl na bojišti, stále více si uvědomoval, že nic není nereálnější než to... Uvědomil si, že malý člověk jako on nemůže pronášet velkolepé projevy za svou vlast, ale že je nakonec dobře, aby položil život za malého přítele, jednoho z těch ubohých zraněných vojáků.

Po třech letech války, když se vrátil domů do Japonska, uvažoval:

Ale jaký byl účel této války? Nakonec to nepochopil. V srdci však cítil jistou útěchu, když si vzpomněl na všechny ty obvazy, které jeden po druhém přinesly úlevu tolika zraněným. Modlil se za všechny tyto muže, aby se jejich zranění brzy zahojila..

O pět let později je Nagasaki zničeno atomovou bombou. Když kráčí po spáleništi pustiny způsobeném tragédií, která zničila všechny jeho city, přátele, studenty, výzkum, město a zpustošila jeho srdce, Takashi ví, že rozum a víra mu brání pokračovat v životě, aniž by hledal jeho smysl. Nyní se musí odpoutat se od pomíjivého, aby se mohl přimknout k tomu, co nikdy nezemře, a vydává se na cestu kýžené hmotné a duchovní chudoby, která ho dovede k tomu, aby se stal pro všechny své lidi hlasatelem naděje, s níž se lze setkat a která umožňuje znovu objevit chuť do života a odvahu k obnově. Takto zakončil svou knihu v lednu 1948:

Co mělo zaniknout, zaniklo. To, co mělo zemřít, bylo mrtvé. Plody všeho, co za ta léta vybudoval a čeho dosáhl, se proměnily v hromádku popela, protože to bylo povahy, které bylo souzeno zemřít. Když si uvědomil, že celý svůj život zasvětil práci pro něco, co se nakonec obrátí v prach, byl šokován. Nemohl snést bezvýznamný život! Musel najít to, co nezahyne. Musel se upnout k něčemu, co nikdy neumírá. Čas plyne, prostor mizí, živé bytosti umírají, ale my musíme žít tak, aby to, co nezaniká, co neumírá, zůstalo. "Nebe a země pominou, ale má slova nepominou." Pochopil, že to, co přesahuje čas a prostor a zůstává navždy, je slovo Ježíše Krista, který je Bohem. Život v jeho slově, život s jeho slovem, život, který miluje Boha a je milován Bohem, nadpřirozený život, život ducha: to je pravý život, který musí člověk žít. Přišel o všechno, ale do nového života vstupoval s cílem najít to, co nikdy nemohl ztratit. V provizorní chatrči uprostřed větrem ošlehaného atomového vřesoviště, se dvěma malými dětmi v náručí a tělem, s nímž už nemohl hýbat, jak by si přál, mohl Takashi říct, ač to zní neuvěřitelně, že "žije svůj život ve světle"..

O několik let později, když už žil nemocný v chatrči o rozměrech dva krát dva metry, když se setkal s tisíci lidmi a dal jim naději, poznal, že ke všemu utrpení, které už tento lid prožil, ještě chybí oběť, jak píše v knize Myšlenky z Nyokodo:

Počínaje dneškem se musíme upřímně zamyslet nad sebou a přinést další novou oběť, větší než byla atomová bomba. Ať je to den nové modlitby. Ať je to oběť změny nás samých, každého za sebe. Dnes, kdy je svět v tomto stavu, stojí za to zahájit skutečné hnutí za mír, ve spravedlnosti, trpělivosti a lásce, s pokorou a odhodláním.

Jak postupoval ve svém obrácení, jeho stále radostnější tvář ukazovala všem na krásu skrytou ve všem, jak to vyjádřil svými neuvěřitelnými slovy:

První věc, na kterou myslím každé ráno, jakmile se probudím, je, že jsem šťastný. I dnes jsem naživu. I dnes mě čeká práce [...] Přestože mohu používat jen ruce a hlavu, jsem plný elánu jako školák, který je ráno připravený vyrazit na výlet. Úspěchem poslední doby je, že se každé ráno překvapuji v posteli, plný tohoto očekávání radosti na začátku dne. Zjišťuji, že mám srdce dítěte.

Tímto způsobem nám podává svědectví o svém putování v přátelství s Bohem, které objevil a zažil v zemi zpustošené atomovou bombou.
Během této doby jsem při mši svaté před krucifixem často přemýšlela o tom, jak moc je nám křížová cesta stále cizí nebo přinejmenším tajemná: kolikrát jsme si však řekli, že Ježíš nerozvrátil římskou říši, ale vytvořil křesťanství?
Takashi mi pomáhá hlouběji pochopit, že můj úkol v této dramatické chvíli stesku po těch, kteří nejvíce trpí, se nemění, ale stává se naléhavějším ve všech mých každodenních činnostech. Mým úkolem je oběť vlastního obrácení, aby Kristus mohl vytvořit nové lidství, přítomnost schopnou zasáhnout a změnit životy ostatních, jak nám o tom svědčí Takashi.
Naší odpovědností není nic jiného než pečlivá, citlivá a vášnivá práce na sobě, která je cestou k naší svatosti.

* lékař a člen výboru přátel Takashiho a Midori Nagaiových - www.amicinagai.com