«Když jsem poslouchala Putinův projev, hučelo ve mně jedno slovo: 'Nemožné! To není možné... Ale uvědomila jsem si, že je to možné: protože válka často prochází našimi životy, mým životem. Tam to začíná». Čtyřiašedesátiletá Ljubov Chonová, jedna z vedoucích představitelek komunity CL v Kazachstánu, žije v Karagandě, půlmilionovém městě v srdci země velké jako západní Evropa, která na začátku roku zažila dva dramatické týdny: pouliční protesty a represe, Molotovovy koktejly a oběti (přes 200 mrtvých, tisíce zraněných a zatčených). Spouštěčem byly rostoucí ceny, benzínu a chleba. Ale hněv je pravděpodobně hlubší. V ulicích Almaty, bývalého hlavního města, byla poprvé po letech vidět krev a obrněná auta a scény, které alespoň částečně předjímaly ty, které nyní přicházejí z Ukrajiny. A Ljubov, bývalá učitelka a nyní vedoucí centra pro postižené děti (jmenuje se Maják a zasloužilo by si samostatný článek), se ocitla se svými přáteli tváří v tvář nové tragédii, která se jich velmi úzce dotýká. «Je to pro nás obrovská bolest. V Kazachstánu se z různých důvodů smísily všechny národy, které obývaly bývalý Sovětský svaz. Žije zde mnoho Ukrajinců, kteří mají příbuzné tam. Bolest se však násobí deseti, protože mnoho mých blízkých, například někteří z mých bývalých studentů, moje sestra a její rodina, žijí v Rusku».

Co se tam říká o válce?
Hodně se o tom mluví. Někdy s jediným cílem: najít vlastní pozici a za každou cenu ji obhájit. A konfrontace tohoto druhu jsou smutné. Pro mě je však jasné, že válka končí tam, kde se srdce otevírá hledání pravdy. Teprve pak můžete na druhého pohlížet ne jako na nepřítele, ale jako na bratra.



Viděli jste v posledních týdnech nějaké příklady?
Jedna moje kamarádka přišla první den války do práce, v srdci si nesla smutek za svou sestru, která žije na Ukrajině, a ostře se pohádala s kolegou, který ospravedlňoval ruský útok. Ten večer jsme se společně s přáteli pomodlili růženec. Druhý den přišla kamarádka do práce a beze slova toho kolegu objala. Další věc, která mě zasáhla, bylo vidět, ještě v prvních dnech, jak situaci prožívala jiná moje kolegyně a jedna protestantská přítelkyně, která zažila zkušenost s hnutím prostřednictvím mne: neustále plakaly, zdálo se mi, že v nich vyhasla jiskra života. Postupně si však uvědomily, že musí z tohoto stavu najít cestu ven. Jedna se tedy zúčastnila naší společné modlitby, druhá - nečekaně - přijala pozvání na setkání s matkami postižených dětí a biskupem. Ta první mě pak objala: «Jak je dobře, že jsi v mém životě, začala jsem dýchat». Druhá, která ze setkání vyšla, měla v srdci naději nejen pro naše děti v Centru, ale především pro sebe. V jejích očích a úsměvu to bylo patrné.

A co toto všechno vyvolává u tebe?
V životě jsem se setkala s něčím, co mi umožňuje dívat se na všechno beze strachu. Po šoku a první reakci cesta pokračuje: potřebuji čas, aby paměť začala fungovat, aby se Ježíš vtělil a znovu ke mně přišel a dal mi slova života. A ne vždy je to automatické. Válka tak často začíná uvnitř nás.

V jakém smyslu?
Jeden můj blízký člověk prožívá těžké chvíle se svou ženou, která ho zradila: prožívá válku plnou nelásky, nenávisti, sebeodcizení... Já sama jsem během této doby poctivě zkoumala svůj vztah s manželem, který byl téměř měsíc plný odmítání a nároků. Uvědomila jsem si, že jsem žila s chladným a tvrdým srdcem. Válka často začíná uvnitř mě. A uvědomila jsem si, že je to moje svobodná volba, zda budu žít jakoby ve válce, nebo budu žít bez ztráty života. Cítila jsem takovou bídu, takový smutek nad sebou, nad blízkými i vzdálenými a takovou potřebu Ježíše, že jsem se poprvé v životě s pláčem v ranním tichu modlila růženec. V tu chvíli jsem stála před Kristem se svými potřebami. Požádala jsem ho, aby vyhrál válku, která začíná ve mně. Tam mi do srdce proniklo, co se děje na Ukrajině. Požádala jsem Ježíše, aby se stal tělem v mém životě, protože vědomí, že mě neopouští, mi pomáhá dívat se na to, co se děje. Vzpomněla jsem si na to, co nám Julián Carrón často vyprávěl o Giussanim: «Velký problém dnešního světa již není teoretickou otázkou, ale otázkou existenciální. Ne "Kdo má pravdu?", ale " Jak máme žít?"». A tady začíná moje odpovědnost: dostala jsem naději zdarma, abych se o ni podělila s ostatními. Byl to první krok k uvědomění, který vznikl při osobní práci na Škole společenství. A udivuje mě, jak Darování mého života pro dílo jiného má v sobě všechny odpovědi na mou bolest, která přestává být překážkou a stává se společníkem na cestě, příležitostí přijít na kloub tomu, s čím jsem se setkala.

Co je pro tebe v této situaci rozhodující?
Mé srdce, které volá: potřebuje najít smysl toho všeho. A odpovědi, které slyším ze všech stran, nestačí: jsou jako hluk. První pomocí je toto: svoboda a potřeba uvádějí do pohybu mou paměť a rozum. Pak mi pomáhá společenství: papež František se svou bolestí a sdílením bolesti druhých a církve; Carrón, který již v roce 2014 na setkání v Petrohradě, kde se hovořilo i o Ukrajině, vynesl osvícené úsudky. A tato slova otce Giussaniho o Iráku z roku 2003: «Spásu přináší následování Krista, vcítění se do jeho citu pro člověka a vzývání milosti, aby člověk udělal se svou svobodou to, co Kristus udělal se svou: odevzdání vlastní smrtelné slabosti do rukou Otcova milosrdenství». Velkou pomocí jsou ale také svědectví přátel z Ukrajiny.

V posledních několika měsících jste i vy prožívali velmi těžké období. Co jste se naučili v těchto nepokojných dnech?
Objevila jsem naléhavou potřebu pravdy a rozumné víry. V našem společenství se cítím svobodně právě proto, že je to místo pravdy. Není to pro nás snadné: tolik let jsme se schovávali za ideologická schémata. Bylo snazší zakotvit v mlčení, v jakémsi sebeklamu nebo pasivní lhostejnosti. Tady se mohu ptát, riskovat a nastolovat nepříjemné otázky. Již 12. ledna, tedy ještě před koncem výjimečného stavu, jsme v našem centru obnovili výuku. Byla to velká radost pro děti i rodiče. Ještě téhož večera jsem poslala fotku kamarádovi do Itálie. Odpověděl, že naše centrum je znamením, že Bůh chce obejmout celý Kazachstán. Když jsem to četla, myslela jsem si, že je to přehnané: v té době byla situace ještě příliš složitá.... Ale po nějaké době, když jsem si znovu přečetla knihu Generování stop v dějinách světa, mi bylo jasné, že neexistuje postoj, který by mi byl bližší, než ten Giussaniho. Odstavec "Výchova ke společenskému životu" mi pomohl pochopit slova mého přítele o centru pro mládež: Naše práce, která slouží potřebám jednoho člověka, se vyznačuje vědomím, že hodnota jednotlivce má pro všechny (tady věta nedává smysl, jeví se neúplná – pozn.př.) « Skrze práci je skutečnost utvářena a formována člověkem (...) počínaje lidským přátelstvím, které vzniká mezi těmi, kdo se scházejí ve jménu Krista, a které se nazývá církev». Pouze Jeho milosrdenství dává vzniknout životu. Vše ostatní je válka a bolest.

Některým přátelům jsi napsala: «Jsem si jista, že to, co nyní prožíváme, je pro nás všechny velkou příležitostí, abychom znovu zaujali otevřený, svobodný a rozhodný postoj k tomu, s čím jsme se setkali». Proč? Co ti dává tuto jistotu?
Moje srdce, moje cesta v průběhu let, moje zkušenosti. Nepřesvědčují mě slova, ale to, co se projevuje ve zkušenosti a stává se jasným. Toužím jen po "slovech", která zvednou mé oči ze země. A hlas, který je může vyslovit, patří Tomu, který mi vždy dodává důvěru, protože mne miluje takovou všeobjímající lásku, že překoná a přijímá mou křehkost. Jen před Ním mohu pokleknout s celou svou touhou být milována v tomto bláznivém světě. Všimla jsem si jedné věci: během dne se zapomínám modlit, zapomínám, že probíhá válka, zapomínám na bolest... Zapomínám na Něj. Ale proč si toho všímám? Protože Bůh ke mně nepřestává přicházet a stále klepe: « Probuď se, rozhlédni se, otevři oči... Jsem tady». Cesta, po které kráčím ve společnosti některých přátel, mě probouzí a léčí z nevědomí. Stejně jako když vidím, že každý potřebuje To, s čím jsem se setkala zdarma. Na sociální sítě jsem dal fotku s otcem Giussanim: «Tohle je můj velký přítel, setkání s ním mi změnilo život». V komentářích jedna matka z Majáku napsala: « Díky tobě jsem se naučila číst věci na jiné úrovni». A já: «Bez tohoto setkání by nebylo ani hlubšího čtení, ani našeho Majáku». O několik dní později jsme se viděly. A první, co mi řekla, bylo: «Musíš mi říct, kdo je otec Giussani. Chci o něm vědět všechno».