Univerzita ve Varese, chlapec se ptá studentů, kteří vstupují na univerzitu: «Nechcete si koupit Il Sabato, katolický týdeník?» Jedna dívka ho pozoruje, v jeho chování ji něco zaujme: zdá se jí, že toto gesto je pro něj v danou chvíli vším. Přistoupí k němu, koupí si noviny a zeptá se: «Promiň, kdo jsi? Sergio Segato, studuji medicínu, jsem členem CL, katolického hnutí». «Dobrý den, Maria Adele Carugati, jsem v prvním ročníku. Mohu se s vámi seznámit?». Píše se rok 1980. «Ta žádost přišla zčistajasna. Ztracená, daleko od své farní skupiny, jsem hledala přátelství, které by mi pomohlo žít víru. Řekla jsem si: to je pro mě», říká dnes šedesátiletá Maria Adele, která je sestrou Benedettou, představenou Misionářek lásky Matky Terezy z Kalkaty v Arménii.

Po tomto prvním setkání se Maria Adele účastní setkání hnutí v Certose di Pavia u příležitosti výročí narození svatého Benedikta. Na jednom z transparentů jsou slova Jana Pavla II: «Bylo nutné, aby se hrdinství stalo každodenností a každodennost hrdinstvím». Tam bude mít původ volba jména "Benedetta", až vstoupí do řádu. Je pozvána na den zahájení studia na univerzitě a poprvé slyší otce Giussaniho. Ne všechno je jí jasné, «ale bylo přitažlivé, jak mluvil o víře». Je to začátek.
Od toho okamžiku se Maria Adele vrhla do života hnutí na univerzitě. Šest let byla volena do fakultní rady. Víra prožívaná v rodině a ve farnosti nabývá nové konkretizované podoby. «Zasáhla mě Giussaniho jasnost, zejména v některých bodech: svoboda, vzpomínka, sdílení, přátelství», vypráví.

Během těchto let se zasnoubila s jedním chlapcem ze společenství. Jednoho dne mu vypráví, jak Giussani narazil na ulici na dva objímající se milence, a ptá se jich: «Ale co má to, co děláte, společného s hvězdami?» Tato otázka se stává pevným bodem jejich vztahu, něčím, co se vrací. V roce 1984 si Maria Adele během společné pouti do Medžugorje nechala požehnat zásnubní prsten s modlitbou: «Ať nám naše láska pomůže naplnit naše určení». O pět měsíců později jí chlapec sděluje, že se chce stát knězem. «První reakce byla: to má něco společného s hvězdami».
Ale přijmout toto rozhodnutí není snadné, naštěstí jsou tu přátelé, kteří ji podpoří. «Když jsem přestala plakat, znovu jsem získala sílu svěřit se Pánu. Jako dítě jsem opakovala, že chci být misionářkou. Znovu se mi vybavila touha obětovat mu svůj život». Obrací se na svého přítele otce Angela s prosbou, aby ji na této cestě doprovázel. A rozhoduje se jet do Milána na setkání, která Giussani pořádá pro ty, kdo chtějí začít cestu ověření povolání Bohem. «Znovu jsem byla ohromena jasností a klidem, s jakým k nám Giussani promlouval. Zejména o svobodě. Tam byly položeny základy mého vnitřního volání».

Na shromáždění studentů univerzity CL bylo navrženo, aby se v rámci charitativy věnovala jeptiškám Matky Terezy. Maria Adele četla o zakladatelkách Misionářek lásky, tato práce s nejchudšími ji přitahovala, a tak každý týden chodila do jejich domu v Baggiu, čtvrti na okraji Milána. Jednoho dne jí kamarádka řekla: «Máš úsměv jako ony». «Tady se cítím jako doma. Tohle je moje cesta», říkala si v duchu. Svěřuje se otci Angelovi se svou touhou stát se misionářkou. «Máš na mysli nějakou konkrétní volbu?» zeptal se jí kněz. Ona bez stínu pochybností odpovídá: «Sestry Matky Terezy». «Je to velmi těžká cesta. Zkus to». V roce 1987 dokončila studium medicíny a v únoru následujícího roku vstoupila do kongregace. Přátelé hnutí pro ni uspořádali dva večírky na rozloučenou. Někteří jsou tímto rozhodnutím šokováni, pro jiné je to spíše svědectví o tom, že ze zkušenosti s hnutím mohou vzejít radikální životní rozhodnutí, která jsou znamením pro svět.
V roce 1991 je prvním místem působení Bejrút, kde válka všechno zničila. Spolu se sedmi řádovými sestrami se stará o postižené děti. «Libanonci jsou výjimeční, jejich “lidskost je živá, intenzivní”, jak by řekl otec Giussani. Ať se v životě stane cokoli, vnímají to jako spojení s Bohem». Přátelé z Itálie ji navštěvují nejprve v libanonském hlavním městě, od roku 1999 pak v jordánském Ammánu, kde je pověřena funkcí regionální představené pro Blízký východ. Znamená to starat se o 98 sester ve 20 domech. V čem to ale spočívá? «Dívat se na člověka před sebou, na jeptišku nebo chudáka, tak, jak se na ně dívá Bůh, v celé jejich celistvosti. Ten pohled jsem zažila s přáteli hnutí v Cl a pak s učitelkami noviciátu». V Jordánsku se seznámila s otcem Ibrahimem Alsabaghem, Syřanem, který ji na této cestě odpovědnosti doprovázel. «Bylo pro mě velkým požehnáním mít ho vedle sebe. Pán se ptá a pak vám nabídne odpověď».

V roce 2012 přichází výzva: «Sestro Benedetto, připravte se: pojedete do Jerevanu». V první chvíli rozumí "Německo", ale po chvíli zjistí, že se jedná o hlavní město Arménie. Odjíždí a pět let se stará o postižené děti, pak se jako vedoucí Domova stěhuje do Spitaku, do vesnice z chatrčí postavených po zemětřesení v roce 1988. Nachází zde extrémní chudobu: chybí zdravotnická zařízení, není zde práce, děti se potulují po ulicích, kriminalita je velmi vysoká. Sestra Benedetta je v pokušení požádat představenou, aby jí změnila místo působení. «Cítila jsem velkou zodpovědnost vůči sestrám a komunitě. Pak jsem si pomyslela: Ty jsi chtěl, abych tady byla. To je zdroj mého pokoje: být tam, kam mě Bůh poslal. Postará se o to. A Arménie je divoká a krásná země. Zamilovala jsem si ji, stejně jako tomu bylo u Jordánska». Jistě by totéž řekla o ledu na severním pólu.

V Domově Spitak přijímají sestry dospělé osoby s různými druhy postižení. Jejich práce je však především mezi lidmi, které potkávají na ulicích, a ve 250 rodinách, kterým každý měsíc nosí balíčky s jídlem. Církev, po léta nepřítomná kvůli režimu, je stále pociťována jako něco vzdáleného a svátosti jsou většinou neznámé. «Neexistuje žádný morální zákon. Jejich víra je takříkajíc spontánní, takže když je požádáte, aby se modlily k Panně Marii, mnozí z nich přijdou, a jakmile se domodlí růženec, vrátí se ke krádežím, k prostituci. Snažíme se vychovávat je k lidskosti a vzdělávat je v reálném životě. Pro nás je důležité, a je to součástí našeho apoštolátu, svědčit o tom, že Bůh na ně nezapomněl, že jsou stvořeni k jeho obrazu. Jde o "péči", kterou o tyto lidi máme». Proto jeptišky začaly katechizovat děti a doprovázet dospělé ke křtu a na svatby.

Během těchto třiceti let nabylo společenství hnutí různých podob: nová setkání, vztahy se vzdálenými italskými přáteli. «Zkušenost živého křesťanství, se kterou jsme se setkali v CL, se zakořenila v našich srdcích. A ve mně i v nich to přineslo plody, o kterých se mi nikdy ani nesnilo. Dnes si uvědomuji, že otevřenost a svoboda, k nimž mě hnutí vychovalo, mi zásadně pomohly. Postupem času jsem zjistila, že otec Giussani a Matka Tereza mají mnoho společného. V myšlenkách naší zakladatelky jsem například nalezla intuici, kterou měl Giussani, když stoupal po schodech Berchetu: Kristus je základním kamenem, je "Vším ve všem». Církev tomu říká: společenství svatých.