Drazí přátelé,
obracím se na vás proto, že spolu všichni sdílíme společný život.
Pouť nám připomíná, že jsme na cestě. Co se po nás žádá v tomto okamžiku našich i světových dějin? Především to, aby každý krok každého z nás i celé komunity byl výzvou k Panně Marii - aby nám pomohla se otevřít Tajemství, jež k nám promlouvá prostřednictvím společenství, ve kterém je On přítomen. To je velká odpovědnost, ke které nás volá církev. Nenechme se rozptylovat jinými starostmi, které nejsou v souladu s Bohem zvoleným způsobem, jenž nás má dovést k cíli.

Cestu nám ukazuje postava Marty: k opravdové změně u ní došlo teprve po setkání s Ježíšem, který jako nikdo jiný dokázal vyzdvihnout její lidství. Ode dne, kdy Ježíš vstoupil do jejího domu, vyjadřovala veškerým svým konáním, že je třeba na první místo stavět Toho, jenž jí ukázal, že k životu je zapotřebí pouze jediné věci: rozpoznat a následovat Přítomnost, která klepe na dveře jejího i našeho lidství.
A nyní, v tomto temném okamžiku dějin, tváří v tvář tomu, co se zdá být zcela nereálné, totiž nastolení míru, co potřebujeme ze všeho nejvíce?

Byť bychom měli ty nejlepší úmysly, sami nejsme schopni nastolit spravedlnost. Jsme ubozí lidé a neměli bychom na to nikdy zapomínat: „Kdo si ve skrytu duše neuvědomuje, že je hříšník, postrádá v jakémkoli vztahu pravdivost“ (L. Giussani, Un avvenimento nella vita dell’uomo, BUR, Milán 2020, str. 23). Stejně jako Martě, kterou znepokojovalo tisíce různých věcí, i nám chybí to jediné, čeho je zapotřebí, to, co papež František neúnavně žádá jako reakci na všechno dění: živý Kristus, „zdroj pravého pokoje“.
Je to otázka i pro nás během pouti. Aby se tato slova otce Giussaniho stala nedílnou součástí našeho každodenního života: „Nemožnost míru mezi mužem a ženou, nemožnost míru mezi sousedy, nemožnost bratrství, nemožnost služby, nemožnost přijetí druhých, nemožnost přijetí bolesti, oběti, smrti ... Slovo „nemožné“ se pro nás stalo radostí a dokonce příslibem: co je nemožné pro lidi, není nemožné pro Boha“ („Litterae Communionis CL“, 1991, č. 10). Jen On nás může osvobodit od zla.

Ale kolikrát nám to připadá příliš málo! Slovy hlásáme, že v Bohu je možné všechno, ale ve skutečnosti žijeme, jako by to byla jen iluze. Aspoň si to přejme! Nechť je to obsahem našeho rozhovoru s Tajemstvím na naší cestě nebo v našich domovech: „Kéž se modlitba stane na hranici našeho obzoru výspou, výspou našeho lidství, našeho lidství v boji, protože boj je nevyhnutelný a nelítostný. Pro Pána se jím stal kříž. […] Žádná chyba, žádné opakování našich chyb nás nezastaví. Nezastaví nás, protože Bůh je milosrdenství. […] Panno Maria, pomoz nám, ty, která jsi se stala matkou svého syna! […] Pomoz nám, Matko naše, abychom si byli jistí zřejmostí dne, který musíme prožít: v bolesti nebo radosti; či v bolesti a radosti („Litterae Communionis Tracce“, 2002, č. 9).

Jak nám na nedávných duchovních cvičeních sdružení Fraternitá připomněl otec Mauro˗Giuseppe Lepori: „Novost, kterou Kristus přinesl na svět [...], je novostí vztahů, bratrstvím, novým bratrským vztahem, přátelstvím, které je pro svět nemyslitelné, a především bez Krista nemožné“.

Začít s úžasem pohlížet na svého druha na cestě jako na bratra, protože je to Kristus, to je pro nás i pro celý svět začátek jinak nemožné jednoty mezi lidmi.
Ke stému výročí jeho narození nechť vděčná vzpomínka na otce Giussaniho (který svědčil o „Kristu, životu života“) z nás učiní stále aktivnější členy spolupodílející se na naplňování poslání církve vedené papežem Františkem, ochotné obětovat svůj život pro Druhého.

S přátelským pozdravem,
Davide Prosperi