Když jsem dostal pozvánku na duchovní cvičení pro vysokoškoláky, okamžitě jsem začal přemýšlet o tom, co všechno budu muset udělat, abych se mohl zúčastnit. Konečně jsme je mohli zažít osobně, a tak jsem o ně nechtěl přijít. Měl jsem trochu obavy, protože jsem si v práci musel vyměnit směny a přitom jsem stále přemýšlel o odpovědi na položenou otázku: Jsi na tomto světě šťastný(á), nebo potřebuješ něco víc? Otázka, která ve mně nepřestávala hlodat zejména po rozhovoru s kamarádkou na cestě z práce: vyprávěla mi o svých zkušenostech s různými náboženstvími a poté, co jsem jí řekl o svém životě v Hnutí a ve farnosti, se mi svěřila, že potřebuje najít něco, v co by mohla věřit, protože nechce setrvávat v prázdnotě. Po příjezdu na duchovní cvičení jsem se zaposlouchal do úvodních slov otce Lorenza z Chile: „Mystérium přichází s všemožnými nápady, aby změnilo naše životy“. Okamžitě jsem si vzpomněl na svoji kamarádku. Pán vždy dělá vše, aby se k nám přiblížil, a tuto kamarádku mi přivedl do cesty, abych ji doprovázel. A duchovní cvičení mi pomohla pochopit, že všichni potřebujeme něco víc, že odpovědi nelze najít v nás samých, ale v Někom, kdo se na nás dívá s něhou a odpovídá na naše nekonečné volání. Nyní chci pokračovat v úkolu, o kterém hovořil otec Giorgio: „Úkol, který je před námi, je sebeuvědomění. Sebeuvědomění znamená uvědomit si, že tato Přítomnost zde je. Když na to zapomeneme, všechno je zbytečné.“ Nosit masku mě omezuje, nutí mě zapomenout na to, že moje já je znovuzrozené, když Ho poznávám. Takto chci žít každý den.
Arlet

Jako řada dalších vysokoškoláků i já musím pracovat, abych měl na studie. Po duchovních cvičeních CLu jsem se vrátil do práce s vědomím, že Kristus je ten, který mě stvořil a v každém okamžiku utváří. Letos jsem dostal na starost skupinu spolupracovníků, kteří nedělali, co se od nich chtělo. Opakovalo se již dříve a já jsem byl jednoduše naštvaný. Vynadal jsem jim a nechal je být. Ale tentokrát to bylo jiné, můj pohled byl jiný, ptal jsem se sám sebe, proč se takto chovají. Chtěl jsem je poznat, vědět, co jsou zač. A tak jsem se jich zeptal, co se děje, proč nepracují dobře a s radostí? Dali jsme se do řeči a jeden z nich mi řekl: „Musím rychle skončit, abych mohl jít do další práce. Ceny všeho stouply a já nezvládám uživit rodinu.“ Můj pohled na věc se změnil, pochopil jsem, že řešit problémy znamená daného člověka poznat, jako nás zná Kristus a miluje nás: toto je postoj, kterému se učím a který se zhmotnil s tím, co jsem zažil na cvičeních.
Ricardo

Od chvíle, kdy jsem se dozvěděl, že se budou konat duchovní cvičení CLu, mi přicházela na mysl slova o Škole komunity, která nám řekl Davide Prosperi na začátku roku: „Srovnání (textu s naším životem) představuje určitý aspekt obrácení, ať již osobního či celé komunity. A toto napětí vedoucí k obrácení našeho pohledu a našeho života dává věci do pohybu». To jsem si přál a přeji i nadále. Blížil se termín cvičení, ale v pondělí před tím začala v různých částech země, včetně našeho města, dopravní stávka. S postupem dní se stávka zvrhla v násilnosti. Došlo dokonce k úmrtí, a díky tomu se mí přátelé nemohli vydat na cestu. Bylo mi smutno. Cvičení jsem musel prožívat sám.
V pátek při jídle v práci mě překvapila touha, kterou jsem pocítil po Kristu. Měl jsem otevřenou ránu, ale snad právě to byl ten „správný“ stav. Večer na cvičeních citovali z písně od Demi Lovato: «Potřebuji někoho, kohokoli, prosím, někoho mi pošlete. Pane, je tu někdo?“
Dojalo mě to a lépe jsem pochopil název duchovních cvičení ve formě otázky adresované přímo mně: Jsi na tomto světě šťastný(á), nebo potřebuješ něco víc? Všechno, co bylo řečeno, bylo výzvou ke mně, k obrácení, přes obrazovku jsem ucítil pohled plný náklonnosti.
Nechci nechat uplynout to, co pro mě v ty dny bylo rozhodující, doporučení od Juliána de la Moreny týkající se ticha: „Brát tento okamžik (ticha) vážně je známkou zralosti. Je to akt inteligence. Být sám. Uvnitř tebe je diamant, který nelze objevit, pokud se nepodíváš dovnitř...
Ticho je zázrak, ne prázdnota.“ Jsme na cestě.
Tobías

Duchovní cvičení, kterých jsme se zúčastnili s přáteli z Latinské Ameriky, mi pomohla uvědomit si svou křehkost a potřebu být přijímán s něhou, protože pro mnoho chyb, kterých jsem se dopustil, je pro mě těžké na sebe takto pohlížet. Cvičení mi dalo naději do života, která by mi unikla, kdyby nebylo mých přátel. Neustále mě něco rozptyluje. Ale oni na mě pohlíží s láskou a nutí mě začínat znovu, milovat a mít ze sebe dobrý pocit. To je jasný příklad mé
potřeby Druhého, která ve mně probouzí touhu žít a cítit, že žiji.
Pedro