Přicházejí prázdniny. Není to odtržení od sebe sama, ale příležitost jít ještě více do hloubky toho, co člověk žije. Právě ve volném čase totiž člověk pochopí, co opravdu chce. Nabízíme znovu úryvky na toto téma převzaté z rozhovorů několika mladých s donem Giussanim.

Poznámky z jednoho rozhovoru při aperitivu s donem Giussanim před odjezdem na prázdniny (Tracce, červenec-srpen 1997)

Již od prvních dnů Studentské mládeže (Gioventù Studentesca) byla naše koncepce jasná a prostá: volný čas je čas, kdy člověk není povinen dělat nic, neexistuje nic, co bychom museli dělat, volný čas je čas volný.

Jelikož jsme často diskutovali s rodiči a s profesory o tom, že GS okupuje příliš volného času studentů, zatímco studenti by měli studovat nebo pomáhat v kuchyni, pracovat doma, já jsem vždycky říkal: «Jen ať ta mládež má pořádný volný čas!». «Mladý člověk stejně jako dospělý,» namítali mi, «je posuzován podle práce, podle poctivosti, houževnatosti a věrnosti v práci». «Ne,» odpovídal jsem, «kdepak! Mladý člověk je posuzován podle toho, jak využívá volný čas». Všichni se pohoršovali. A přece... jestliže je čas volný, znamená to, že člověk může svobodně dělat, co chce. A tak to, co člověk chce, je možné pochopit z toho, jak využívá volný čas.



To, co člověk (mladý či dospělý) opravdu chce, nepochopím z práce, ze studia, tedy z toho, co je povinen dělat, ze společenských konvencí a potřeb, ale z toho, jak využívá svůj volný čas. Jestliže mladý či dospělý člověk marní volný čas, nemiluje život: je hlupák. Prázdniny jsou skutečně klasickým obdobím, kdy skoro všichni zhloupnou. Prázdniny jsou ale naopak nejušlechtilejším obdobím roku, protože jsou momentem, kdy se člověk angažuje, jak chce, v hodnotách, které považuje pro svůj život za převažující anebo se ve svém životě neangažuje v ničem, a pak, je hloupý.

Odpověď, kterou jsme po čtyřicet let dávali rodičům a učitelům, má hloubku, k níž oni nikdy nedospěli: největší hodnota člověka, jeho ctnost, odvaha, energie, to, pro co stojí za to žít, spočívá ve vděčnosti, ve schopnosti být vděčný. A právě ve volném čase se vděčnost objevuje a potvrzuje ohromujícím způsobem. Způsob modlitby, věrnost modlitbě, opravdovost ve vztazích, odevzdanost, vychutnávání věcí, skromnost ve vztahu k realitě, dojetí nad věcmi a soucit vůči nim, to vše je mnohem víc vidět o prázdninách, než ve zbytku roku. O prázdninách je člověk svobodný a jestliže je svobodný, dělá, co chce.



To vše znamená, že prázdniny jsou důležité. Především to předpokládá pozornost při výběru společnosti a místa, ale zejména to souvisí se způsobem, jakým jsou prožívány: jestliže ti prázdniny nepřipomínají to, na co bys chtěl vzpomínat nejvíc, jestliže tě nečiní lepším ve vztahu k druhým, jestliže tě činí instinktivnějším, jestliže tě neučí dívat se na přírodu s hlubokou pozorností, jestliže nekonáš díky nim oběť s radostí, potom čas odpočinku neplní svůj účel. Prázdniny musí být co nejsvobodnější. Kritériem prázdnin je dýchání, pokud možno z plných plic.
Z tohoto hlediska ustanovit jako princip, že skupina musí trávit prázdniny společně, je především v rozporu s tím, co bylo řečeno, protože kupříkladu nejslabší členové si mohou netroufat odporovat. Zadruhé je to v rozporu se zásadou misie: jet na prázdniny společně musí odpovídat tomuto kritériu. Každopádně především svoboda nade vším. Svoboda dělat co chci… podle ideálu! Co získám, když budu žít takto? Vděčnost, čistotu lidských vztahů.

To poslední, z čeho by nás někdo mohl obviňovat, je, že vyzýváme k smutnému životu nebo že nutíme k životu namáhavému: bylo by to znamení, že právě ten, kdo nás obviňuje, je smutný, těžkopádný a vyzáblý. Vyzáblý zde označuje toho, kdo nejí a nepije, tedy toho, kdo si neužívá života. Ostatně Ježíš ztotožnil vrcholný nástroj, vrcholné spojení mezi člověkem kráčejícím po zemi a živým Bohem, Nekonečnem, nekonečným Tajemstvím, s jídlem a pitím: eucharistie je jídlo a pití (i když se nyní příliš často redukuje na schematismus, jehož význam se už nechápe). Je to jídlo a pití: agape je jídlo a pití. Nejvyšším vyjádřením vztahu mezi mnou a tou přítomností, kterou je Bůh, jež se stal člověkem v tobě, ó Kriste, je jíst a pít s tebou. Tam se ztotožňuješ s tím, co jíš a piješ, takže platí «i když žiji v těle, žiji ve víře v Syna Božího» (“víra” znamená uznat Přítomnost).