„Úzkost z existence beze smyslu je nesnesitelná“. To je první věc, již don Vincent Nagle, kněz Kněžské fraternity misionářů sv. Karla Boromojského, zmiňuje tváří v tvář strašlivému masakru v Uvalde. V úterý (24. května, pozn. překl.) tam, ve městě s šestnácti tisíci obyvateli, osmáctiletý mladík Salvador Ramos vtrhl do Základní školy Robb a povraždil 19 dětí a dvě učitelky předtím, než byl zabit policií.

„Příčinou těchto tragédií nejsou zbraně“
Don Vincent žije v Miláně a pracuje jako kaplan v Nadaci Maddalena Grassi, narodil se však roku 1958 v San Franciscu v Kalifornii, kde předtím, než byl v roce 1992 vysvěcen na kněze, vystudoval sociologii a klasické jazyky. Nechce mluvit především o zbraních, neuralgickém bodu debat po každém masakru ve Spojených Státech. Jeho odpovědi nevycházejí ani z jeho studií, nýbrž z jeho zkušenosti.
„Vyrostl jsem na venkově“, vypráví, „a pamatuju si, že tam nebyla jediná rodina, která by doma neměla zbraně. Já jsem začal střílet v deseti letech, a přesto k těmto masakrům nedocházelo. Ba co víc, nikdo si je ani nemohl vůbec představit. Samozřejmě můžeme mluvit o omezeních a zákazech, ovšem nedělejme si iluze: příčinou těchto tragédií nejsou zbraně. To je debata, jež slouží tomu, abychom se vyhnuli opravdovému problému: dramatu mladých, kteří žijí život beze smyslu, bez dějin, bez přináležení“.

„Život beze smyslu je nesnesitelný“
Když jsem byl mladý, pokračuje don Vincent, „byl jsem také naštvaný a násilný, jak mi před asi patnácti lety připomněl můj bratr. A důvod mého hněvu se zakládal na přesvědčení, že jsem neužitečný, že můj život nikam nevede a udělal bych cokoli, abych byl protagonistou něčeho. Ničemu jsem však nepřináležel, můj život neměl význam, důsledkem čehož se mi zdálo, že jej postrádají i životy ostatních. Dokonce jsem se ptal sám sebe, jestli to jsou skutečné osoby, nebo jen nějací roboti“.
Snad, mluví dále, „bych nebyl provedl masakr jako ten v Uvalde, ale neuvědomujeme si, že úzkost ze života beze smyslu je nesnesitelná. Jedna věc je jistá: kdo se dopouští tak hrozného zločinu, zůstane v paměti po dlouhou dobu. Není náhoda, že již několik let některé zpravodajské weby ve Spojených státech nezveřejňují jména a fotografie osob, které se dopustily masakrů, protože vědí, že je mnozí provádějí, aby se na ně pamatovalo“.

Absence otců a antidepresiva
Tím, co mladého Salvadora Ramose určitě mohlo podnítit, a velmi mnoho dalších před ním, vykonat tak krutý čin, není nějaké pobavení, nýbrž pokus odhalit nemožné. „Nejsem vědec“, znovu opakuje misionář, „vidím však jednu věc: všechny tyto masakry jsou vykonány mladými muži bez vztahu k osobě otce a pod vlivem antidepresiv. My stále mluvíme o zbraních, ale jaký účinek měl na tyto mladé muže chybějící otec a pobírání mnoha léků?“.
Poté, co odjel z Ameriky, aby vyučoval angličtinu v Maroku a Saudské Arábii, se don Vincent vrátil do USA jako kaplan jedné nemocnice v Nové Anglii, kde působil mezi lety 1994-2004. A tehdy, pokračuje, si všiml dalšího enormního strádání americké mládeže. „Když jsem s nimi mluvil, uvědomil jsem si, že se již ve škole neučí dějiny. Jedinou látkou, již se v hodinách učí o své zemi a svém národu, jsou vykonané zločiny a selhání: rasismus, kolonialismus, imperialismus“.

Cancel culture nezačala včera
Dnes o cancel culture mluví všichni, ale „už před třiceti lety se mládež učila, že jejich stát a svět, jež zdědili, neměl žádnou hodnotu a měl být zničen. Nepředávaly se velké dějiny jednoho národa a státu, který bojoval, byť s mnoha chybami, aby potvrdil dobro svobody a života. Nepředával se význam, dějiny, přináležitost, určení. Nic. Pouze to špatné. A toto nemůže nebýt činitelem, mezi mnoha, jež ponoukají mnohé mladé vykonat strašlivé masakry“.
I don Vincent byl mladým naštvaným Američanem, zklamaným ze života bez zjevného významu, a tím, co jej změnilo, vysvětluje, „byla milost Boží, který se mě dotkl a umožnil mi pochopit, že jsem součástí velkých dějin, že jsem měl identitu, určení, že můj život byl chtěný a nikoli náhodný, a vše tajemně obsahuje smysl“.

Dějiny milosti Boží
Toto don Vincent řekl jednoho dne skupině amerických učitelek základních škol v roce 1996, když se celý svět zhrozil nad masakrem v Dunblane, skotském městečku, kde Thomas Hamilton povraždil 16 dětí a jednu učitelku před tím, než si vzal život. „Vzpomínám si, že všichni byli zděšení, zoufalí, neschopní tomu uvěřit. Jak jsme mohli čelit skutečnosti tak strašlivé, hrozné, nelidské, násilné?“. Reakce, kterou zakusili všichni tváří v tvář masakru v Uvalde.
„Jediná věc, kterou jsem se cítil tehdy říct, a kterou se cítím říct i teď, je, že Bůh souvisí, i když tajemným způsobem, i s touto tragédií. Nikoli proto, že ji snad chtěl nebo je zlý, nýbrž proto, že všichni, i to, co se zdá být definitivně ztraceno či beze smyslu, má smysl a vstupuje do dějin milosti, setkaných z nekonečných nití a které zahrnují i naše životy. Pokud toto nepřijmeme, pokud nechápeme, že i v těchto tragédiích nás očekává Bůh, aby nám daroval svou lásku a své odpuštění, nezbyde nic než cenzura a útěk od reality“.
A jsou to právě tyto dějiny, jejichž dotek „mladý člověk jako Salvador Ramos nevnímá, stejně jako mnozí další mladí Američané, a proto nic neexistuje, nic tě nespojuje s realitou a ostatními, jejichž životy ztrácí smysl“. Předtím, než se začne mluvit o zbraních a omezeních, je to tato prázdnota, které je třeba čelit, a existence tohoto dramatu, jež má být objeveno.