Na dvoře jedné venkovské usedlosti ve vesnici Gudo Gambaredo nacházející se v nížinatém zemědělském kraji na jih od Milána a obklopené kilometry čtverečních obdělávané cihlově červené půdy, porostlé travou a pícninami pro dobytek, vyrostl první dům pro komunitu Dospělých, později Memores Domini. Tato komunita byla založena v roce 1968 čtyřmi čerstvými absolventy vysokých škol majícími chuť žít spolu ve společenství a vyslyšet jejich volání po vnitřní čistotě inspirované zkušenostmi Studentské mládeže otce Luigiho Giussaniho. Ve zdejším kraji tito čtyři mladíci: Paolo Manghini, Angelo Di Chiano, Vincenzo Moretti a Adriano Rusconi již předtím působili jako členové Studentské mládeže na charitativních akcích o nedělích:. 82letý Adriano se s otcem Giussanim setkal v roce 1956 jako student Berchetova lycea a pak mu byl nablízku jako přítel a lékař.

Adriano, kým pro tebe otec Giussani byl?
Osobu, která mě naučila poznat Krista.

Ty jsi ho ještě neznal? Nebyl jsi snad křesťan?
Měl jsem utkvělou představu, že náboženství je o tom, aby člověk nehřešil.

A o čem naopak je?
Podle otce Giussaniho Kristus žije v přítomnosti, kterou prostupuje skrz naskrz, a náboženství je jako žít ve světle této přítomnosti, je velkým poselstvím pro život.

Kdy jsi toto poselství pro život začal vnímat?
V roce 1956 došlo k násilné vojenské represi Sovětského svazu v Maďarsku. Ředitel školy, židovského původu, otce Giussaniho požádal, aby uspořádal mši za oběti. Ještě dnes jej v jeho kázání slyším říkat: „Pokud bychom bývali naše křesťanské hodnoty opravdově žili, tyto tragické události by se bývaly nestaly.“

Označit tuto myšlenku za překvapivou, by bylo málo.
Tuto myšlenku vyjádřila osoba, která hluboce věřila, a prožívala věci, o kterých hovořila. A proto budila důvěru. Když Giussanimu zemřel otec, ve svém kázání zmínil tytéž hodnoty, které nám vždycky vštěpoval na našich lekcích a setkáních. A to mě nabilo a zvolal jsem: „Přesně tak! To je můj profesor, co říká pravé věci!“

Když hovoříme o vnitřní čistotě, téměř všichni toto poslání interpretují, jako vzdání se čehosi. Co pro tebe poslání vnitřní čistoty znamená?
Vnitřní čistota – tak jak nám byla vysvětlována – znamená dívat se na věci tak, jak je Kristus dělá. A přijmout chudobu je nakládat s věcmi tak, jako by byly dány Kristem. Vzhledem k tomu, že Kristus je přítomnost, považuji to za opravdu velice racionální. Tento přístup platí pro všechny pokřtěné. Otec Giussani vždycky říkal, že Bůh k poslání vnitřní čistoty inspiruje jen někoho, aby ostatní mohli vidět, že se tak může žít.

A s takto intenzivně prožívanou vnitřní čistotou ses setkal i u manželů?
Samozřejmě. Vzpomínám na Giuseppeho, který trpěl lymfogranulomem. Já a můj přítel, lékař Carlo Grillo, jsme jej poznali v jedné komunitní škole, když následující den měl jít do nemocnice. „Budeme tam s tebou,“ jsme mu řekli. A po několika dnech nám Giuseppe řekl: „Otce Manuela, otce Giussaniho,… jsem v telefonu nenašel. Pokud se s nimi uvidíte, řekněte jim, že tady v nemocnici jsem pochopil, že věci, o kterých mluvíme, jsou pravdivé, opravdu platí a není třeba hledat něco jiného.“ Pak, když už se cítil blízko konci, požádal, aby mohl navštívit Lurdy. V jeskyni zjevení se Giuseppe modlil za splnění pěti věcí, které vyjmenoval: za Studentské hnutí (Gioventù Studentesca), aby vzkvétalo, za otce Giussaniho, aby se mu mohl věnovat, za sebe, aby byl užitečný proto ty, které potká, bez ohledu na to, zda bude žít nebo umře, za své děti a manželku a za kamarády z nemocničního pokoje. V tom okamžiku jsem skutečně pochopil, že vnitřní čistota nebyla jen má přednost vlastní určitému stylu života, ale realita kohokoliv, kdo žije poznáním Krista jako smyslu všeho.

Nicméně jak sám otec Giussani říkal, komunitu Dospělých sám nevymyslel. V roce 1964 v některých z vás vysokoškoláků na konci cesty „poznání“ se zrodilo přání žít ve vnitřní čistotě a přijmout pravidla Hnutí.
To jsou začátky toho, co pojmenoval jako komunitu Dospělých. Když otec Giussani sledoval to, co se v nás rodí, hovořil o životě jako o poslání vnitřní čistoty. Vedl nás k životu ve víře jako způsobu poznání Kristovy přítomnosti. A proto se dům v Gudu nezrodil z jeho iniciativy, ale z přání nás čtyř Pamětníků (Memores). On jen poznamenal: „Nu dobrá. Ale držte mi tu pokoj, abych se sem mohl vždycky přijít podívat na to, čím žijete.“ A z toho pramení pravidlo místnůstky pro jednu osobu jako mnišské komůrky, kde se já ponoří do ticha, stojí před Bohem a vnímá přítomnost Krista projevenou v jiných osobách a komunitě jdoucí za stejným cílem.

Jak se můžeme dočíst v životopise otce Giussaniho, již v roce 1966 se přesvědčil o tom, že: „Naše poslání je autentické, jelikož je prožíváno v našich činech. Je třeba, aby v okolním světě a v práci byla o Kristu přinášena svědectví, svědectví o jeho každodenní dynamice.“
Mohu potvrdit, že střet s prací je někdy velmi silný. Radikálně mění pohled na to, jak s lidmi zacházet. Například jak uceleně, nenásilně a vnímavě přistupovat k pacientům. I primář může klidně říct: „Proč bychom se tím měli tak moc zabývat? Proč bychom měli jiným věnovat všechnu tuto péči?“ Ale mě tohle nikdy nezajímalo. Vůbec jsem o tom nepřemýšlel. Bůh mě tam poslal, abych se tam naplno věnoval své práci a tím poznal přítomnost Krista.

Takže plné vnímání dané situace
Jistě. Všichni mě znali jako doktora chudých a stále mě tady v Gudu takto znají. Stávalo se mi, že jsem s otcem Giussanim jezdil autem a ti, kteří mě viděli, mě hned zdravili. A on mi říkal: „Nebav se se mnou, zdrav je!“ A teď ti řeknu ještě něco. Stalo se mi, že jeden z mých známých už nechtěl jít do práce. Tvrdil, že mzdové ohodnocení v té fabrice nebylo z pohledu výdělku a sociálních jistot spravedlivé, a otec Giussani mu na to odpověděl: „Takže ty chceš jít pryč? A co ti další zaměstnanci? Jsi na místě, na které tě přivedl Kristus. Nebo si snad myslíš, že z něj utečeš?“ Vnímání práce jako božího místa ti navíc dá velké svědectví o Kristově přítomnosti, jako mnichům benediktinského řádu. Mimo jiné klášter Cascinazza není daleko.

Všechny tyto nížinaté kraje o klášterech něco vědí. Přibližně 15 km vzdušnou čarou směrem na západ se nachází klášter Morimondo a směrem na východ klášter Chiaravalle. V těchto krajích mniši zúrodňovali půdu, evangelizovali a šířili lidské hodnoty.
Benediktinští mniši přicházeli do zdevastovaných krajů mezi lidi se svým pravidlem Modli se a pracuj a přinášeli svědectví o tom, co znamená pracovat a žít s poznanou přítomností Krista. V dobách, kdy barbaři všechno ničili, mniši všechno znovu stavěli posilněni vědomím, že je na to místo přivedl Kristus. A z těchto premis mi vycházíme. V době, jakou je ta naše – sice je jiná, ale stejně složitá – být Pamětníky (memor Domini) znamená ctít toto pravidlo a vztah s Bohem za každé situace.

Spontánně mi na mysl přichází drobná vsuvka. Věřte, že Rusconi prožil a stále žije život naplno. A je velice zvláštní, že o něm nevypráví tak, jako to dělají mnozí, třeba slovy: „Teď jsem udělal tohle, teď zase ono,“ ale spíše řekne, co viděl, co se stalo a v čem poznal přítomnost Krista, například:
Jedna pacientka, vdaná s třemi dětmi, mě v terminálním stádiu poprosila, abych pomohl přicestovat jedné její kamarádce z Kolumbie a kolegyni z komunity Svatého Josefa, aby její děti naučila, že až zemře, tak ji neztratí. Její kamarádka sem tedy přijela a žila u nich doma několik měsíců, i po její smrti. Po určité době jsem v jejích dětech spatřil klid a mír a neuvěřitelnou jistotu. Nikdy by mě něco takového nenapadlo.

Když otec Giussani zemřel, jak jsi dokázal pokračovat?
S přesvědčením, že Hnutí bude pokračovat, protože jsem k tomu byl vybuzen Kristem prostřednictvím otce Giussaniho.

Julián Carrón slovy Giussaniho zdůrazňoval, že odpovědnost za dar milosti je u každého člena.
A musím potvrdit, že Carrónovo vedení bylo v tomto smyslu vůbec k nezaplacení. Jsem mu velice vděčný za to, jak v těchto těžkých dobách pandemie dokázal vést komunitní školu. A nikdy neřekl: „Musíte to dělat tak nebo tak,“ ale jenom nás nabádal, abychom žili přítomností Krista, protože Kristus je přítomen. Když se starám o nemocného nebo poskytuji péči umírajícímu, tak Kristus je s námi a já jej mohu poznat a být svědkem jeho přítomnosti.

Faktem zůstává, že autorita je zásadní
Zásadní je pojímání autority, kterému nás otec Giussani učil: „Autoritu mají ti, kteří dokážou poznat pravdu, a díky kterým i my můžeme poznat pravdu, kdekoliv se projeví.“ Giussani o sobě jednou řekl, že je jako potrubí, kterým teče voda Krista, a že my se můžeme u toho potrubí zastavit, aniž bychom onu vodu a to, co neustále tvoří, viděli. Sem do Guda jednou přišel na místo ředitele o hodně mladší člověk, než jsem byl já. Zeptal jsem se otce Giussaniho: „A co my starší, jak se teď máme chovat?“ „Vůči záležitostem a otázkám, jež vyvstanou, musíte zůstat svědky tradičních hodnot komunity Dospělých (Gruppo adulto), které v sobě máte, a pak už jen čekat, že přijde názor v souladu s komunitou, který může přijít od vás samotných stejně tak, jako od toho, který přišel jako poslední.“ Není více osvobozující přístup než tento.

Jak prožíváš současnou situaci Pamětníků pod vedením otce Filippa Santora, zvláštního pověřence papeže?
Otce Filippa Santora jsem poznal už na univerzitě a znovu jsem se s ním potkal v Brazílii v roce 1989, když jsem otce Giussaniho doprovázel na schůzku s odpovědnými osobami za Latinskou Ameriku. On Hnutím vždycky žil na plno a nás Pamětníky (Memores) zná. Volba papeže je vůči nám projevem pozitivní pozornosti. Jsem si jistý, že k nám přišel proto, aby v nás probudil dar milosti.

Rozhovor se ubírá ke konci a A. Rusconi se chystá navštívit jednu svou milou kamarádku, která je Memor a je jí 104 let.
Nedávno upadla a zlomila si stehenní kost. Tady v nemocnici byly lékaři, zdravotní sestry a příbuzní okouzleni její dobrou náladou a pozitivní myslí. Ona totiž všechno prožívá v Kristově přítomnosti Naposledy jsem se jí ptal:
„Máš radost?“
„Ano.“
„A z čeho máš radost?“
„Protože díky Bohu žiju.“
„Uvidíš, že až půjdeš k Pánu, i On bude z tebe mít radost, protože jsi ho vždycky milovala.“
„Ale nééé! On miluje mě.“
A teď za ni jdu, abych se něčemu přiučil.