Zemřel velký přítel otce Giussaniho a celého Hnutí – otec Antonio Villa.
Narodil se v roce 1932 v Lomazzu (Como) a v roce 1955 se stal knězem. Pro milánskou diecézi byl kanovníkem v kostele San Babila. 18. května 1976, jen několik dní po zemětřesení ve Furlánsku, přijel do Tarcenta v okresu Udine, aby se připojil k mnoha dobrovolníkům z hnutí Společenství a osvobození, kteří přispěchali na pomoc místnímu obyvatelstvu. V následujících měsících shromáždil dvě stovky dětí od mateřských školek po základní školy, které se každý den scházely, aby si společně hrály, učily se a jedly. Již v září téhož roku bylo založeno družstvo, které v provizorních prostorách za hlavním kostelem v Tarcentu otevřelo a řídilo novou školu Monsignora Camilla di Gaspera, která byla krátce nato akreditována Ministerstvem školství.
Otec Villa už Tarcento a svou školu, která je doposud otevřena, nikdy neopustil. V roce 2018 mu město Milán udělilo cenu Zlatého Ambrože.

V roce 1986, deset let po zemětřesení, otec Luigi Giussani navštívil Tarcento, aby se zde zúčastnil konference pod názvem V charitě se solidarita projevuje díly. Níže otiskujeme jeho projev (L. Giussani, L’avvenimento cristiano, Bur 2003).

od Luigiho Giussaniho

Tváří v tvář bolesti a nouze
Každý člověk dobré vůle, který pohlédne do tváře bolesti a nouze, okamžitě jedná a projevuje svou velkorysost.
Jeho pokusy reagovat na okamžitou potřebu však kromě jakkoli chvályhodné velkorysosti riskují, že ve finále budou mít sladký nádech sebeuspokojení nebo hořkou příchuť smutku. Přispění člověka dobré vůle možná vyřeší ten bezprostřední okamžik, ale co potom? Poté není vůbec vyloučena možnost vzniku další bolesti nebo nové potřeby.
V tragické chvíli člověk může něco dokázat, ale pokud se nenechá strhnout naléhavostí svého jednání, pochopí bezmocnost své síly tváří v tvář zlu, a to v pravém slova smyslu, protože zemětřesení je také zlo, je jako smrt. Zlo má samozřejmě svůj původ, který předchází jakoukoli demagogii, a spočívá v prvotním hříchu – prvotním rozkladu – z něhož se podle Bible rodí všechna lidská trápení. Snadno pak spatříme i jiný rozklad, jehož dobrou vlastností je, že lidská bolest, starosti a potřeby se mohou výrazně zmírnit, když na danou situaci lépe odpovíme, jinými slovy budeme bližší jeden druhému, a také blíž tomu, co považujeme za správné a uznáváme jako ideál.

Jednota národa
Hořká příchuť smutku musí být překonána a ve skutečnosti je překonávána vědomím sounáležitosti, jak dokládá nádherná rozmanitá skupinová práce dobročinných organizací. V sounáležitosti člověk zakouší soudržnost a soulad věcí, v nichž se jeho život nachází a získává smysl. Je to právě smysl, který nelze vztáhnout na měřitelný omezený časoprostor – koneckonců naší existence – ale na časoprostor s nekonečným přesahem. Teprve v zažívání této soudržnosti začíná na obzoru našeho vědomí svítat navzdory všemu pozitivní smysl času o mnoho větší a silnější než zlo a úzkost z přítomnosti.
Proto je v dějinách vědomí sounáležitosti a soudržnost a soulad věcí, které se nazýváme „národ“, tak cenným faktorem. Stejně tak je cenná vzpomínka na tradici vzájemné solidarity obyčejných lidí, kterou jsme žili v minulosti. Jen to vše potvrzuje, jak je naléhavé, aby tyto hodnoty nebyly zapomenuty. Takové cítění lidí je zdrojem života, největším zdrojem pro jakoukoli lidskou, osobní a společenskou obnovu. Ve skutečnosti je to právě jednota národa, která dějiny tvoří, a právě vědomí příslušnosti k určitému národu, uděluje každému jednotlivému přispění – i když je tragicky omezené ve své bezmocnosti před zlem, zoufalou potřebou nebo bolavým neštěstím – pozitivní smysl, který není vůbec zbytečný. Vědomí sounáležitosti rozptyluje dojem marnosti lidského úsilí.
Na pozadí činnosti dobrovolníků a gest solidarity vyvstává základní otázka: „Proč to všechno děláme, ve jménu čeho?“ Solidarita je instinktivní vlastností lidské přirozenosti. Buď je jí málo, nebo naopak hodně. Nicméně dějiny netvoří, nevytváří žádná nová díla, dokud zůstane pouhou emocí nebo reakcí na emoci. Emoce totiž sama o sobě nic netvoří. To, co něco tvoří, je vědomá odpověď na otázku: „Proč se připojujete k této naléhavé potřebě solidarity?“ Je to snad pro podporu nějaké ideologie nebo pro podporu církve? Pro nás to je pro podporu tajemství křesťanství ve světě, jehož jsem součástí.
Sounáležitost zhmotňuje zápaly štědrosti a její účinky činí trvalejšími.
Ohledně obnovy zemětřesením zničeného Furlánska se říkalo: „Zdi už stojí, a teď je čas na obnovu domácího krbu.“ Domácího krbu, který je symbolickým výrazem kultury a historie tohoto národa. Ale čím začít, když mnohé bouřlivý vítr a voda odnesly jako němí komplicové ničivého zemětřesení?

Kultura a charita
Snad nejvhodněji se k tomuto tématu hodí slovo kultura. Kultura spojuje jednotlivosti v celek; postoj je kulturní, pokud se snaží spojit momenty na horizontu všech věcí, proto ze své podstaty musí každá kultura směřovat ke katolicismu, tj. k univerzálnosti, jinak není pravou kulturou. V tom spočívá náš přínos, který musíme jasně, s nadšením a pokorou vyjádřit. Gesto solidarity, které je původně dojemným výrazem té lepší stránky lidské přirozenosti, je spojeno s něčím větším, je uchopeno a zasazeno do širšího horizontu.
Dalším vhodným slovem je dobročinnost.
V kostelech zpíváme: “Dej nám, Pane, srdce dost velké na to, abychom uměli milovat.“ Máme srdce od Boha, který se stal člověkem a je příkladem horizontu, k němuž musí směřovat i naše jednání. Charita dodává solidaritě vědomí napodobení tajemství bytí, které je pro člověka zákonem, takže nabádá člověka k tomu, aby jednal s veškerou svou silou a veškerou svou inteligencí a citem, kterých je schopen.
Charita je tedy dílo a ze solidarity tvoří díla, protože vytváří novou lidskou bytost. Pokud by solidarita zůstala pouhou reakcí na událost, ještě žádnou novou bytost by nevytvořila. Každý, kdo je konfrontován s bolestí, instinktivně cítí lítost, soucit a je pohnut ke gestu solidarity. To však samo o sobě ještě žádnou novou lidskou bytost nevytvoří. Teprve až vědomí konečného osudu, vědomí celkové šíře sounáležitosti, kterou člověk v sobě cítí, činí z člověka novou bytostí. A tato bytost je obdobou tvůrce, jedince, který má představivost a podle ní své dílo tvoří. Čili dílo nutně vyžaduje novou lidskou bytost.
Charita tedy člověka přivádí ke konečnému smyslu jeho jednání, který jediný dává věcem trvalost a věčnost, bez níž nic pozitivního není, nevznikne opravdová stavba a žádné opravdové dílo se nezrodí.

Vzdělání k pochopení celku
V tomto vnímání sebe sama jedinec, podněcovaný ve své schopnosti soucitu setkáním s lidskými potřebami, získává vzdělání a trvale se zabydluje ve svém prostředí. A postupně začíná chápat, že tak jako se chová, když stojí čelem ke svým potřebám, tak se musí chovat stejně ke své matce, otci, manželce, manželovi a dětem, prostě ke všem. Když převzetí závazku uspokojit určitou potřebu nezůstane pouze příležitostí k soucitné reakci, ale stane se láskou, člověk člověku se stává přítelem na společné cestě. Stává se novým občanem.
Křesťan je tedy občanem a přítelem druhých na společné cestě, ten, který právě z víry a naděje bere zdroj velkého pocitu sounáležitosti a lásky, kterou si nese všude a za všech okolností a když přebírá závazky za svůj život ve vztahu k okolí.
Ještě je třeba zdůraznit jeden zvláštní, ale velmi důležitý aspekt. Solidarita je ze své podstaty impulzivní a je pro ni obtížné nebýt jednostrannou, to znamená, že je nemožné, aby se zaměřila jen a jen na potřebu toho, kdo ji vyvolal.
Pokud je naopak skutek dobrý a nabídnuté gesto solidarity je vedeno smyslem pro příslušnost k Božímu tajemství, v němž charita spočívá, pak se činy snaží zohlednit celý souhrn faktorů, o které jde. Taková věrnost ke všem skutečnostem jako celku není ani jednoduchá, ani instinktivní, je to trpělivost, které je člověk schopen jen díky opravdové lásce založené na pozitivitě celku a na jistotě, že nic není ztraceno.
Díky charitě je lidské snažení o gesto solidarity skutečně obrazotvorné a tvořivé. V charitě člověk, poháněný potřebou a nutností, do kterých jej boží prozřetelnost vrhá, vytváří díla právě tím, že se jeho jednání neomezuje na konkrétní detail, jenž jej dojímá, ale směřuje k tomu, aby přiměřeněji, lépe a spravedlivěji přijal celek souvislostí, který nelze změřit, poněvadž je horizontem celku samotného člověka.
Čím více je lidská bytost plná života a vědomí, tím více reaguje na jakoukoli potřebu podle celkového zájmu, tj. náboženského zájmu. Tento náboženský rozměr, který bytost přiměje k tomu, aby trpělivě zvažovala všechny související faktory, musí být předmětem výchovy dětí a vzdělání mládeže.
Příklad kontinuity, který nabídli přátelé z Furlánska, je velmi významný a dojemný. Kontinuita je znamením, že činností vytvářené dílo získává na důstojnosti: pochází od skutečně lidské bytosti, která si je vědoma šíře své příslušnosti a osudu a trvale se zapisuje do historie.
Charita tak vytváří něco nekonečného. Nejenže neselže jako ctnost, jak nás ujišťuje sv. Pavel, ale to, čeho dosahuje, má věčné trvání jako svou vnitřní vlastnost. Charita dává solidaritě smysl, pro který se celý život, celý pohled člověka na vesmír, dějiny a věčnost stává dílem Božím.
Je dojemné ocitnout se bok po boku tolika dobrovolníků, tolika velkorysých lidí, kteří možná ani nemají křesťanské vědomí, ale jen v křesťanském vědomí skutečný smysl toho, proč se sami snaží, vyplývá na světlo Boží. A tak se znovu potvrzuje, že křesťanská víra je pravým vědomím lidstva.