Výsledek parlamentních voleb přinesl několik otázek, které stojí za zamyšlení. První z nich je důvěra, kterou jasná většina voličů chtěla dát určitému politickému uskupení a o kterou se může stabilita rodící se vlády opřít v naději, že dílčí zájmy nepřeváží nad řešením naléhavých problémů, na které země čeká. Giorgia Meloniová po volebním vítězství středopravicové koalice prohlásila, že: „Nastal čas odpovědnosti.“ Je to politické prohlášení, které však vzhledem k velmi citlivému období, jímž země prochází, nemůžeme nesdílet a cítíme ho jako výzvu adresovanou všem: vládě, pevné většině (alespoň na papíře), která ji podpoří, opozici, která bude konstruktivní (alespoň doufejme), institucím a především občanské společnosti. Očekáváme, že nová vláda bude otevřená k respektování a zhodnocování politických cílů a bude se držet volebního programu, který byl hlasováním odměněn.

Jakou konkrétní odpovědnost Hnutí CL vnímá v tomto novém období italské politiky? Jak bylo zdůrazněno v dokumentu Cestou ke společnému dobru, který byl ještě před volbami projednáván na mnoha veřejných setkáních po celé Itálii, Hnutí vzalo vážně výzvu církve, aby se všichni katolíci konkrétně zapojili do budování společného dobra. Otázka přítomnosti katolíků v politice byla také hojně diskutována v médiích, což je znamením, že otázka, jakým způsobem mohou přispět, je stále živá a nabízí novou odpovědnost, kterou je třeba převzít. Předseda Italské biskupské konference M. Zuppi nedávno vyslovil přání: „Stát se ‚protagonisty budoucnosti‘ s vědomím, že je třeba rozšiřovat síť lidských vztahů, bez nichž se ani politika neobejde.“ (Od vyvolených požadujme vyšší odpovědnost, Avvenire, 27. září 2022)
Prvním krokem v tomto směru je být přítomen s vlastním úsudkem. Otec Giussani v rozhovoru s mnichy z Cascinazzy v roce 1982 řekl: „K čemu je nám úsudek dobrý? Úsudek je potřebný, aby naše rozhodnutí vytyčilo cestu a vedlo nás po ní dál. Ale pak je tu ještě něco, co úsudku předchází, a to je láska a chuť se po vytyčené cestě vydat. Není to vůbec banální záležitost, protože pokud by člověk vytyčenou cestu rád neměl, pak by se úsudek stal buď něčím, na čem mu ‚nezáleží‘, nebo projevem sebelásky, věčného hledání sama sebe. (...) Protože není žádného rozhodnutí a budování bez úsudku, ďábel má zájem na jeho oslabování. Úsudek je to, co ďábla soudí a odsoudí, úsudek ďábla z mysli vyžene a ukáže cestu budování. Úsudek ďábla ve vás dokáže porazit, protože vás nabádá, abyste se změnili.“ (Giussani, L. O komunitním úsudku, Tracce, č. 6/2001, s. 102 a 105)
A nejen to. V křesťanském společenství, jako je to naše, je úsudek nutně úsudkem společným. Otec Giussani dále vysvětluje: „Pro nás společný úsudek znamená komunitní úsudek. A jak ho máme chápat? Jako úsudek, který vychází z prožívaného společenství mezi námi; komunitní úsudek vyjadřuje život v prožívaném společenství. A jak máme chápat prožívané společenství? Jako život prožívaný společně na Kristovu památku. Protože právě ve společenství bratří a sester je Kristova přítomnost pedagogičtější, je pedagogičtěji sdělována a osvojována živěji a opravdověji.“ (Giussani, L. O komunitním úsudku, op. cit., s. 103)
Je zřejmé, že příslušnost ke křesťanskému společenství je základním faktorem pro dobrý úsudek. Právě tam, kde je Kristus přítomen, každý z nás zakouší to, co člověka skutečně zachraňuje, a pomáhá mu jasněji vidět všechno ostatní, včetně politiky, prostě vidět za hranice osobního pohledu. Jak říká stařec ze Solovjevova Antikrista: „To, co je nám v křesťanství nejdražší, je sám Kristus. On sám a vše, co od něho pochází.“ (srov. Solovjev, V. Tři dialogy a Příběh Antikrista, Marietti, Janov-Milán 1975, s. 190)
Taková dynamika úsudku nás osvobozuje od logiky střetu názorů a pomáhá nám soustředit se na skutečnou povahu jednoty mezi námi, pokud jsme Kristem povoláni k tomu, abychom následováním církve svědčili o jeho existenci na světě. Ve skutečnosti není naše jednota katolíků definována cílem, tedy tím, že se nutně musíme shodovat na tom, pro co hlasovat, nebo co určit jako nejuspokojivější volební výsledek, ale východiskem. To znamená, že nám záleží na tom, aby ten, kdo vládne, ať už je ve většině nebo v opozici, mohl být vždy konfrontován s prioritami, které pro společné dobro považujeme za rozhodující. A společné dobro se pro nás podle sociální nauky církve shoduje s ideálem společnosti, který má své východisko v uznání dobra možného pro každého člověka a v jeho životě, který konkrétně vede, a tedy pro celé lidstvo, s jistotovou Jeho přítomnosti, která usnadňuje pohlížet na osudy druhých. Z toho můžeme pochopit, proč náš zájem o politiku pramení ze zájmu o člověka a proč se období voleb mohlo stát pro ty, kdo se v nich angažovali, příležitostí k setkání.
Když to vše zasadíme do současného kontextu, jsou zde dva faktory, které, jak doufám, budou od nynějška naši iniciativu naplňovat.

První je uvědomit si, že za každým naším krokem ve skutečnosti stojí pouhý zájem národ vzdělávat. Může se to znát málo, ale je to všechno. Po útoku na iráckou Nassiriju v roce 2003 se otec Giussani vyjádřil v tom smyslu, že: „Kdyby byl národ vzděláván jako celek, všem by se vedlo lépe.“ (Savorana, A. Život otce Giussaniho, Bur, Milán 2014, s. 1133)
Dnes mám chuť zvolat to samé. Potřebujeme vzdělání ke svobodě, která je nezbytnou podmínkou pro dobro člověka a budování společnosti. Proto nám před jakoukoli jinou otázkou, která se na první pohled může zdát pro zemi naléhavější, záleží na obraně života, podpoře rodin, skutečné rovnosti škol a práci jako prostředí nejen profesního, ale i lidského růstu. Jsme přesvědčeni, že vzdělávání ke společnému dobru je tím, co skutečně může společnost učinit humánnější, vybudovat Itálii a celý svět svobodnější a dosáhnout opravdového míru.
Na tomto bodě se v našem společném úsudku shodneme. A v tomto ohledu nás zajímá Jeho přítomnost, která se v jednotě mezi námi projevuje svědectvím o Jeho přítomnosti, jež je ochotné všude podstupovat i vlastní odsouzení. Je třeba všude a ve všech vztazích každodenního života spolupracovat na hledání konkrétních řešení prostřednictvím různých společenských aktivit (proto máme tendenci se bránit před přílišnými zásahy státu), podporovat v přátelském duchu ty, kteří mají politickou a institucionální odpovědnost a ukazují, že mají v srdci stejné ideály jako my, a také vždy usilovat o loajální a konstruktivní dialog s těmi, kteří smýšlejí jinak, nebo jsou dokonce proti.
Na druhou stranu některé kritické reakce na výsledek italského hlasování z části politického spektra, elit intelektuálů a zahraničních představitelů zdůraznily, že nejpalčivější zůstává otázka vzdělávání a antropologie. Panuje totiž jakýsi dojem, že nejvážnější ohrožení určitého vzoru právního státu, který má právě na Západě převládat, se netýká ani tak ekonomických nebo vojenských aspektů, jako spíše určitého pojetí člověka a jeho života.

Ze všech těchto důvodů druhým důležitým faktorem v tak dramatickém historickém okamžiku je bezvýhradný zápas o mír. Hrozba, kterou přináší vojenský konflikt, jenž nyní nabývá obludných rozměrů, jak papež František stále a bez vyslyšení opakuje, vede k naléhavým činům na jakékoli úrovni, které by jakkoli podpořily stanovisko Svatého otce k současné válce, zaměřené na bezpodmínečnou potřebu zahájit dialog mezi stranami a zastavení nebezpečné spirály živené „imperialistickými zájmy.“ (papež František: Osvobození srdcí od nenávisti, La Civiltà Cattolica, sešit 4135/1, říjen 2022, s. 3–9).
Vyzývám vás proto, abyste i nadále podporovali modlitební iniciativy a počínaje lidmi ve vašem okolí zvyšovali povědomí o důležitosti změny a společné strategie ve směru, který církev naznačila, aby se ta šílená válka co nejdříve zastavila a lidstvo se nezadržitelně neřítilo do propasti.