Udělení Nobelovy ceny míru organizaci Memorial, běloruskému Aleši Bjalickému a ukrajinskému Centru občanských svobod má v tomto dramatickém historickém okamžiku hluboký význam pro mír: je to uznání občanské společnosti a hodnot člověka, jeho svobody a odpovědnosti, je to důkaz vždy možného svědectví o „nás“, o lidech dobré vůle, navzdory každé překážce a každému násilí. Proto organizace Memorial společně s Nadací křesťanského Ruska připravila výstavu pro poslední ročník Setkání v Rimini pojmenovanou jako Lidé všemu navzdory.

Naším měřítkem je člověk. Takto stručně činnost organizace Memorialu definoval Arsenij Roginský, můj drahý přítel a výtečný historik, který byl jedním ze zakladatelů Memorialu a po Andreji Sacharovovi, nositeli Nobelovy ceny míru za rok 1975, jejím předsedou. Během své dlouhé spolupráce s Memorialem mě vždy ohromoval svým zájmem o člověka a ochotou nechat se vtáhnout do jakékoli situace a dialogu s kýmkoli. Byl plný lidské zvídavosti, kterou jeho spolupracovníci a rozsáhlá síť dobrovolníků sdíleli a vytvářeli jakousi velkou rodinu lidí všech věkových skupin, kteří se při práci pro organizaci zjevně cítili jako doma, vnímali ji jako svou vlastní a v mnoha případech navzdory sekulárnímu charakteru organizace jistě často narazili na náboženské otázky.
Vzpomínám si například na téměř nevěřícný zájem A. Roginského, když u mě doma četl texty tehdejšího kardinála Ratzingera publikované v ruském vydání Nuova Europa nebo Tracce, a na jeho dojetí, když se v hovorně ambroziánského kláštera Sacro Monte ve Varese zaposlouchal do slov jedné řeholnice, která – aniž věděla o jeho přítomnosti mezi posluchači ruské skupiny, již jsme přivedli k nim na návštěvu – zmínila jeho jméno mezi vězni svědomí, za něž se v klášteře v letech sovětského režimu modlili. Tuto epizodu co by agnostik opakoval mnohým, dokonce i svému příteli z akademické obce krátce před svou smrtí v prosinci roku 2017.



O tom, že lidská otevřenost je nakažlivá, svědčí výstava otevřená na posledním Meetingu Rimini, která se zrodila z nadšení, jež činy organizace Memorial vyvolalo u několika italských univerzitních studentek, které byly na stáži v Moskvě. Z toho, co v Memorialu viděly a slyšely, se cítily tak vybuzené a vyprovokované, že se o své zážitky musely se svými italskými přáteli podělit.
Bez lidského rozměru by organizace Memorial byla dnes pravděpodobně jednou z mnoha, která v průběhu perestrojky vznikala a během následného vývoje ruské společnosti zanikala. Velká díla, která Memorial za sebou zanechal, svědčí o jeho jasné historické a kulturní vizi živené lidskou vlastností „nezvyknout si“, ale naopak neustále si v sobě klást otázky a být plný úcty k člověku a pozornosti k celé společnosti.

První jádro Memorialu se zrodilo na konci 80. let 20. století, aby uspokojilo potřebu, kterou tehdy mnozí pociťovali, objasnit to, co se během několika desetiletí sovětského režimu dělo, a zejména přiblížit osudy nesčetných obětí represivního aparátu, tj. potřebu, která vyvěrala jednak z vědomí nutnosti učinit zadost tolika zmařeným životům, jednak z pocitu odpovědnosti za současnost a budoucnost země s úmyslem zabránit opakování hrůz minulosti a konečně z touhy zveřejnit dědictví lidskosti ukryté v příbězích těch, kteří, jak říká Grossman, nikdy nepřestali být člověkem ani v nelidských podmínkách. Z toho pramení projekt skutečné rehabilitace obětí, vytvoření archivu, muzea a knihovny jako nástrojů, které by pomohly formulovat pravdivý soud nad minulostí, začít pracovat s pamětí národa, zjišťovat skutečné příčiny tragédie, která postihla více etnik společně uvězněných v Sovětském svazu, a zhodnotit „lidský faktor“ jako hlavního protagonisty historie.
Právě nedostatek práce s pamětí nemalou měrou přispěl k dnešnímu válečnému konfliktu.
V roce 1993 vzniklo také Centrum Memorialu na obranu lidských práv, které v Čečensku působilo mezi migranty a politickými vězni a dnes se aktivně stará o uprchlíky přicházející do Ruska z Ukrajiny.

Postupem času se činnost Memorialu diversifikovala. Vzniklo kolosální přísně strukturované Centrum pro dokumentaci, archiv a databázi s více než 3 miliony evidovaných obětí režimu, celostátní soutěž pro školy s názvem Člověk v dějinách 20. století, program Poslední adresa spočívající v umisťování pamětních desek na domy, které veřejně připomínají jména obětí represí atd.
Konkrétně 30. října, v Den obětí politických represí, se již několik let z iniciativy organizace Memorial scházejí v centru Moskvy a nyní i v několika dalších městech tisíce lidí, aby předčítali jména těch, které represivní mašinérie pohltila. Každý s vlastním lístkem v ruce a svíčkou trpělivě stojí ve frontě, aby symbolicky vrátil tvář a hlas zmizelým a požádal o odpuštění za spáchané zlo.
Paradoxem je, že Nobelova cena byla Memorialu udělena v době, kdy v Rusku hrozí zánik jeho existence. Organizace byla v prosinci loňského roku zrušena moskevskou prokuraturou a právě v těchto dnech jsme svědky soudního procesu, kterým hrozí, že o své prostory definitivně přijde. Ale jak Elena Žemková, výkonná ředitelka organizace Memorial, řekla v rozhovoru s mladými lidmi, kteří byli průvodci výstavou na Setkání v Rimini: „Každý z vás, kdo se s Memorialem setkal, si ho nějakým způsobem osvojil, přijal ho za svůj, a tak Memorial v každém z vás žije dál.“
Z vykonané práce organizací Memorial, jejíž hodnotu dnes Nobelova cena potvrdila, zůstane a přinese plody to, co si každý z nás bude přát a cítit jako potřebu uvést v život prostřednictvím sebe sama, ve svých vlastních oblastech života a v síti společenských vztahů.